A tak abychom Vám pokrátili čekání na další porci
povídání o cestování po Novým Zélandu, koukneme se na cesty trochu
z jinýho soudku. Bylo by asi na čase vysvětlit, že články o Zélandu
momentálně vznikají retrospektivně, neb od začátku června jsme již zas zpátky
v Evropě. Samozřejmě o porci potulek z Jižní polokoule Vás
neochudíme, ale uděláme si takový intermezzo, tak na odlehčení…
Je totiž pátek 23. června a vrcholí přípravy, než
vyrazíme na The Most Historic Grand Prix 2018. Obsazení: Julča, Merlin, Modrej
a Zářivka. Že se nám ten tým rozrostl? Ano, i když na prezentaci Zářivky
dochází až teď, protože až nyní se konečně pohybuje po silnicích pravidelnou
jízdou a ne jen přískoky. Ale pěkně popořadě.
Modrýho asi netřeba představovat. Volkswagen
Transporter T3, dodávka, kterou to vše začalo a ostatně ji můžete znát
z úvodní fotky v záhlaví našeho blogu. Tudíž stálice, i když i ta se
v čase mění…
Ale Zářivka? No je to tak. Škoda Rapid 130, ročník
1987, přírůstek, kterej za poslední roky víc prostál po různých garážích než
toho najezdil a k nám konečně dorazil před třemi lety. Času na ni moc nebylo,
navíc zélandská přestávka, ale dnes se již má čile k světu, i když to
ještě nějakou tu hodinu či den v garáži dá, než to bude to pravý…
V pozadí celý týhle taškařice stojí sraz
historických vozidel na autodromu v Mostě při příležitosti již zmiňovanýho
sportovního podniku, jehož první ročník se nám podařilo navštívit loni ještě
před odletem. A jelikož jsme měli dost dlouhou přestávku od garážovýho
montování, tak proč nepřipravit pro letošní ročník rovnou obě auta.
A tak nás čekal čtrnáctidenní maraton vyřizování
depozitu, povinnýho ručení a do toho montování. Modrej tolik péče nepotřeboval,
vyměnit olej, prolízt autem jak prolejzačkou a tu a tam něco přitáhnout,
porovnat, vyměnit, jako třeba kempovací baterku. Za to na Zářivce toho bylo
víc.
Celá zadní náprava se občas chovala dost
nepředvídatelně, benzínový čerpadlo už taky mělo tu největší slávu za sebou a
originální hliníkový disky bylo taky třeba trochu opečovat. Prasklina
v jednom z nich vlastně nastartovalo celou anabázi jejich renovace.
Ale dost nudnýho popisování, kterak se vrací život
do starejch krámů. Je pátek 23. června, Modrej je už zas komplet nastěhovanej,
jídlo v ledničce, skřínky napakovaný, Julča usedá za volant a otáčí
klíčkem startéru. Ze zádi krabice se ozve důvěrně známý klapot jeho
pětasedmdesátikoňovýho srdce dychtícího po pořádný projížďce. A Merlin, pomalu
tím samým grifem, startuje třináctistovku v zádi Zářivky. Pořádná jízda
začíná.
Nemáme vysílačky a tak se jen domlouváme, že Zářivka
jako ještě poměrně syrový auto pojede první, aby to bylo jednodušší, kdyby se
něco vysypalo. Pro Merlina to znamená, že se musí krotit a nezkoušet hned od
začátku jak to jede, přece jen je Rapid trochu mrštnější, ale chceme jet tak
nějak na dohled. I tak se v zatáčkách u Bělé pod Bezdězem neudrží a
v místech, kudy každoročně vedou rychlostní zkoušky Rally Bohemia ozkouší
jak to všechno funguje. Samozřejmě vylejzaj na povrch resty v podobě
unavených tlumičů, který jsou ještě původní, ale jako celek už to vypadá jako
hotový auto. Však i Julča září, když nás dojíždí na benzince a rozplývá se, jak
nám to do zatáček upalovalo.
Přespáváme kousek za Litoměřicema a brzo ráno
dojíždíme těch posledních třicet kilometrů do Mostu.
Na bráně vyřizujeme formality v podobě
dohledání našich přihlášek a v tu ránu jsme přímo na diváckým svahu na
dohled od závodní dráhy. Parkujeme Modrýho i Zářivku vedle sebe hned vedle
našich známých z busfora taktéž s transportery od Volkswagenu.
Krátký přivítání a už se naše zraky upínají na
okruh, do zaváděcího kola prvního tréninku vyráží formule Easter a Mondial, u
nás kdysi populární kategorie formulovejch závodů, občas trochu
s nadsázkou označovanejch jako „Formule 1 východního bloku.“
Dnes závodí v šampionátu Haigo, kde spolu
soupeří vesměs němečtí závodníci na strojích nejen východoněmecké provenience,
tak i na našich formulích MTX, původem z plzeňskýho a později mělnickýho
Metalexu.
Jsou to zatím jen tréninky a tak nejde o závod
v pravým slova smyslu. Jezdci mají vymezený čas, aby zajeli co nejrychleji
měřený kolo a na základě jejich nejrychlejšího času se určuje startovní pozice
do ostrýho závodu.
A tak se na okruhu střídají plechový auta se
sportovními prototypy, jak se dnes nazývají sportovní vozy známý třeba
z ničeho menšího než je čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans. Pak se po
okruhu rozevlajou cestovní vozy jako třeba Lotus Cortina, Ford Mustang, Mini
Cooper a další, aby je záhy vystřídal pomyslný hřeb celého víkendu, zaklínadlo
jménem Formule 1.
Tento rok dorazily vozy sezón 1976 – 1980, tedy
poslední vozy s atmosférickými motory před tzv. Turboérou. No považte,
vozy jako Lotus, Williams, Ligier, Tyrell, McLaren spojené se jmény jako
Emerson Fittipaldi, Jacques Lafite, Mario Andretti, i když dnes zastoupeny
pouze jmenovkami na kapotážích, to už je taková automobilová smetánka. To pravé
připomenutí dob, kdy to byl mimořádně nebezpečný sport spojený nejen se slávou,
ale poměrně častými nehodami včetně těch, kdy jezdci platili daň nejvyšší. Doba
opravdových rytířů na strojích, které byť vzdáleně stále připomínaly auto, když
už ničím jiným tak alespoň zvukovým projevem a syrovostí jejich jízdy, kdy se
na obávaným Nürburgringu běžně stávalo, že lítaly vzduchem. Ne jako dnešní
formule, kdy jde pomalu o větší souboj inženýrů u počítačů než jezdců na
závodní trati v pseudokosmických lodích.
Dost fňukání, do zaváděcího kola najíždí všech 9
vozů a už jen řev stále ještě do maxima nevytáčených agregátů dává tušit, že to
bude ta správná masáž ušních bubínků. Letmý start zpoza safety caru a peklo
začíná. I když jde rovněž o měřený trénink, je to randál jak má být včetně
plamenů šlehajících nejen z výfuků Williamsu, při podřazování
v první zatáčce. Kolo co kolo ta samá podívaná, kterak si motor štěkne a
skrz sání vylítne plamen jak lyščí ohon kamsi nad kapotáž. Člověk by čekal, že
budou jezdci k těmhle skvostům trochu schovívaví, ale opak je pravdou. Ne
že by do sebe šli jak na autokrosu, ale rozhodně se nebojej za to pořádně vzít.
Však je taky zachytit v pohybu je už trochu oříšek.
Ale to bychom přeskočili jednu důležitou vsuvku
celýho víkendu. Jak jsme již v úvodu zmínili, jde kromě závodů i o sraz
historickejch automobilů. My bychom spíše řekli starejch, neb slovo historický
v nás budí dojem, že musí jít o něco nenáhodou připomínající první kočáry
bez koní, jak se také prvním automobilům přezdívalo. A v rámci tohoto srazu
probíhá i spanilá jízda po okruhu, která právě předcházela závodu cestovních
vozů a Formulím 1. Kolem poledne tak jeden řidič za druhým skáčou za volanty a
startují všechny ty krasavce na diváckým svahu, aby v zápětí bočním vjezdem
najeli na závodní dráhu a obkroužili si čestný kolečko se zastávkou na
startovním roštu přímo před tribunami. Modrej, kterej si premiéru na mosteckým
okruhu odbyl loni, tak i Zářivka vjíždí na trať s červenobíle
vymalovanejma okrajema zatáček. Mimochodem, v televizi často vidíme jak si
to ti borci s auty hasej přes tuhle „zebru.“ Není to nic záviděníhodnýho,
neb je tento „obrubník“ poskládanej jako placatý schody a tak to na tom velmi
nepříjemně drncá. Až si Merlin při průjezdu jedný takový zatáčky myslel, že ty
unavený zadní tlumiče u Zářivky dočista vyklepal. Krátký zastavení
v místech, kde stovky závodníků před námi prožívali poslední sekundy
nervozity před odstartováním do nejrozličnějších závodů. A tak i my jsme
odmávnuti a upalujem zpátky mezi diváky s očekáváním, jak si
s mosteckým autodromem poraděj ty naleštěný přemotorovaný nízko letící
střely. Jak jsme již psali, je to opravdu těžko sdělitelnej zážitek. Však si
zkuste něco někomu popisovat se zalehnutejma ušima jak při dělostřelecký palbě.
Odpoledne pak pokračuje dalšíma závodama včetně již ostrých jízd šampionátu
Haigo.
Do toho
všeho si užíváme pohody a pohostinnosti autodromu, starejch aut a motorek kolem
a přátelskýho povídání nejen o čtyřkolovejch samohybech, ale o všem na co
příjde řeč. Od cestování přes lyžování až po život na vesnici. Takhle se den
přehoupne ve večer a jen hrstka z nás zůstává kempovat na ztichlým a
zdánlivě osiřelým autodromu.
Leč dlouho nás tu vyspávat nenechají. Je tak půl
osmý, když se z depa začnou ozývat první osamocený starty motorů a jako
mávnutím proutku za chvíli okruh ožije závodním klokotem. Chlapíci
v občerstvení opět rozjížděj friťáky, stánkaři odplachtovávaj jejich
poklady a na trať už vyráží první dnešní závod, formule v rámci poháru
Haigo. A tak se zas střídá kategorie za kategorií a spanilou jízdu předchází opět
rachot z největších.
Vytrvalostní závod sportovních vozů jako protipól
uřvaný podívaný na formule 1, která nás ještě čeká. Závodníci loudí
z elegantních vozů výkony na hranici nejen adheze pneumatik. Zejména kalup
později vítězný Alfy Romeo je obdivuhodnej, čistě střižený Loly T70 tomu
zkušeně sekundujou, ale červená placka si vítězství nenechá vzít za žádnou cenu.
A než se na trať vrhne opět pole jezdců z Haigo Cupu, který celý víkendový
klání uzavírá ještě jednou si necháme protáhnout ušní bubínky rachotem nejvýkonějších motorů.
Napínavost předchozího závodu sportovních prototypů
střídá rychlost a řev Williamsu a dalších nejrychlejších monopostů, kteří se probíjejí
startovním polem. Podle pravidel závodů historiků F1 se v nedělním závodě startuje
v opačným pořadí výsledků sobotního závodu. Tedy vítěz startuje
z poslední pozice a poslední si vyzkouší jaký to je zaujmout místo na
„Pole position!“
Není nouze o divoký předjížděcí manévry doplněný nezbytnými
plameny z výfuků a hukot do maxima hnanejch agregátů. O to víc překvapí, jak ty strojovny "normálně" vypadaj, když se kolem nich člověk motá v boxech a depu.
Ale to už se začíná program pomalu chýlit ke konci
k posledním dvoum závodům, kdy dokonce i sprchne. Než se však stačíme rozkoukat
už se zase obloha umoudřuje a jedině šedivý mračna zůstavají jako pomyslně
zvednutý ukazováček. Formule Easter a cestovní vozy Haigo Cupu jsou důstojnou
tečkou za víkendem plným závodění, řevu motorů a milých setkání. A tak stejně jako všichni mechanici, závodníky nevyjímaje, balí jejich skvosty k přepravě na další štaci, tak i my balíme kempovací židličky, ohříváme motory a vyrážíme vstříc novým zážitkům.
Celý víkend nám jak z kulis nad okruhem ční
hrad Hněvín a tak si říkáme, že bychom se tento rok na něj mohli podívat. Přeci
jen jsme v Mostu podruhý a viděli jsme jen okruh a cestu do města do
nákupáku. Startujeme Modrýho i Zářivku a zase pěkně ve vláčku za sebou míříme
na parkoviště takřka na dohled od hradeb. Když se k nim už pěšky blížíme
všímáme si nezvyklýho ruchu na nádvoří a v přilehlých prostorách. Tak
trochu to vypadá, že se hrad mění v letní kino. No jsme trochu vedle, je
to divadlo a dnes je na pořadu Noc na Karlštejně. Však hned poznáváme ústřední
melodii: „Jede Král, jede Král…“ Obcházíme zajímavý místo, který je nyní
v majetku města a mostečtí jsou na ně náležitě hrdí. Leč čas kvapí a tak
je záhodno se vrátit k našim plechovejm souputníkům. Cíl pro dnešní
podvečír je dojet kamsi k Litoměřicím. A tak se taky stává a na půl cesty
do Máchova kraje nocujeme za vydatnýho bubnování kapek deště do střechy
Modrýho. Snídani si už vaříme s příslibem bezdeštivý oblohy. Krátká
přeháňka a pak už jen samý sluneční paprsky. V Jestřebí zvládáme ještě jednu
návštěvu hradu a pak s krátkou kafepauzou v Bělý pod Bezdězem uháníme
až do Janských Lázní, kde necháváme v garáži k zaslouženýmu odpočinku
odstavenou Zářivku. S Modrým se pokračuje do Trutnova na návštěvu
k rodičům než se ocitneme zase v prachu cesty, což trvá přesně jedno
přespání v posteli mezi čtyřma stěnama. Další noc bude už zase
v Modrým. Vyrážíme totiž na další podnik spojenej s autama a to na
nic menšího než je již tradiční sraz vzduchem chlazených Volkswagenů na
Gazárce. A jelikož je Modrej z generace transporterů, který ještě začínaly
se vzduchem chlazeným plochým čtyřválcem, kluci z West Slovakia Aircooled
Maniacs nás tam trpí.
Máme ještě ale pár dní čas, tak to bereme trochu
volným tempem. Divadelní festival v Hradci Králové, s parádním
koncertem Ivana Hlase a jeho tria. Odtud pokračujeme na Vysočinu pozdravit
příbuzný až je pomalu pátek poledne a kola Modrýho už zase ukrajujou větší
porci kilometrů s cílem nějakých patnáct kilometrů za česko-slovenskou
hranicí, v obci Šaštín – Stráže v rekreačním areálu Gazárka.
Přeci jen to kousek je a tak se na místo dostáváme
až v podvečer. Aspoň si užíváme parádním světlem obarvených kulis jižní
Moravy. Parkujeme mezi borovice, na dohled od osvědčený partičky, se kterou se
známe již z několika Podmitrovů, asi nejtradičnějšího srazu dodávek od VW
u nás a jdem se začlenit do večeních hovorů o všem možným.
Asi netřeba popisovat každou debatu a
každou zastávku u nejrozličnějších dorazivších posádek. Posunem se do soboty.
Je deset hodin dopoledne a startuje tzv. „Dezorienťák,“ tedy „jako“ závod a
orientační soutěž s plněním úkolů na zhruba třicetikilometrový trase. To
že nakonec najedeme skoro šedesát bychom ponechali stranou. Spíš si povíme, co
si na nás Anička a Gigi nachystali za taškařice.
První zastávka byla u pain-ballu automatu známýho z heren
v americkejch filmech, kde se do hracího stolu zboku hodí kulička a pohybem
pacek je účelem ji co nejdýl udržet poskakovat mezi různými překážkami a
vyvarovat se propadnutí mezi „pálkami,“ což de facto jakási ztráta života.
Sbírají se body za doteky červených bodů na čas. Julča to tam mydlí hlava
nehlava, kdoví jak se povede Merlinovi na další zastávce, poznávačka různých
dílů z garáže, jak jinak než s logem Volkswagen. No ani se neptejte,
právě to logo VW z přední kapoty dalo zabrat a nakonec bylo těsně před
vypršením časovýho limitu „vyhodnoceno“ jako ventilátor topení, no ostuda na
celý čáře. Nicméně pokračujeme dál, ke stanovištím, který jsou více zaměřený na
poznávání okolní krajiny, třeba jako počet absolvovaných železničních přejezdů,
sběr informací o významným faráři Andreji Ľudovítovi Radlinským z Kůt,
který se velmi zasloužil o slovenské národní obrození. Kilometry přibývají a
pomineme-li odjezd z jedný vesnice na úplně opačnou stranu, daří se nám
vskutku dobře. Než se dostaneme na další poznávačku, tentokráte s obrázky
starých volkswagenů. Merlin opět dokazuje mezery ve znalostech a napravuje to
až hledáním magnetických klíčů, který se v mžiku ztratily kdesi na
podvozku Modrýho při poslední zastávce, jakýsi mobilní STK. Na posledních pěti
stech metrech již nikterak nebloudíme a přistáváme opět mezi borovicema.
Soumrak přichází pomalu do kraje a tak přichází čas vyhlášení výsledků nejen dezorienťáku, ale i ankety o nejstarší vůz srazu, nejhezčí auto, nejmladšího účastníka, nejvzdálenějšího účastníka a poděkování nejen sponzorům, ale celýmu realizačnímu týmu. Velkých ovací se dočká Anička s Gigim za bezvadnej dezorienťák a již zmíněná družina kolem Igora za hry pro děti. A jak jsme obstáli v tomto mezinárodním klání? Devátý místo z patnácti soutěžících posádek bylo pro nás v pravdě překvapením, neb jsme čekali umístění až v úplným závěru startovního pole.
A jelikož tentokráte nejsme v kempu sami, ale dělíme se o něj navíc s motorkáři, kteří zde mají taktéž sraz, je o zábavu postaráno, což vrcholí asi třema koncertama živých kapel z nabídky motorkářů. A navíc je zajímavý, jak se oba tábory mísí a za chvíli vídáme chlapíky i dámy v kůži, jak se procházejí mezi těma našema čtyřkolovejma mazlama a naopak mnohý z nás po kradmu se proplétajíc mezi různými kreacemi od silničních „superbiků“ přes různý stavby a la „Coffee racer“ až po choppery a cruisery, který na žádným srazu rozhodně nesměj chybět.
Tímhle pohodovým tempem se ale přeléváme do neděle a tak než se stačíme rozkoukat v novým dni, je na čase všechno naskládat do Modrýho, rozloučit se se všemi okolo a vyrazit na cestu zpět do Krkonoš.
Poslední potřesení si rukou, poslední zamávání a
jsme opět na cestě. Ani se nenadějem a jsme zpátky u „nás,“ proklouznout Brnem
a nakonec volíme zastávku v Rudici, co by kamenem dohodil k Macoše,
naší nejznámější propasti. Co jsme ještě nezmínili, máme s sebou kola a
tak jsme si chtěli ještě šlápnout do pedálů, než zas budeme upalovat rozličnou
krajinou domů. Objíždíme tedy Rudický propadání a přes Vilémovice upalujeme
k Macoše. Tu stíháme s posledními kousky Slunka, než se schová za
koruny stromů a tak zpátky za slunečními paprsky mezi pole k Jedovnici a
kolem větrnýho mlýnu v Rudici dojíždíme k Modrýmu, abychom vyrazili
na poslední etapu tohohle týdenního trmácení nejen za spáleným benzínem, za
vejletěním a za poznáním nových lidí a koutů naší tak rozličně rozmanitě
namíchaný země v srdci Evropy.
A tak se místo závěru můžete podívat na víc obrázků
nejen se starejma zamaštěnejma samohybama a příště navážeme na přetženou nit
„zélandskýho potulování“ opět v barvě. Máte se věru na co těšit. Ale to už
jsme slibovali minule… no, zkrátka špatný to snad nebude.