Naposledy jste o nás slyšeli s bublavou
kulisou termálů v pozadí a s vidinou nějakýho trempování do dalších
dnů. Ráno se v Hanmer Springs budíme do nádhernýho dne a je jasný, že jakmile
na informacích vyzjistíme co je potřeba, poohlídneme se i po okolí tohoto
lázeňskýho města.
Největšího věhlasu se mu totiž dostalo jako
sanatoria pro vojáky, kteří se zde zotavovali ze zranění v první světové
válce a později i v té druhé. To se dozvídáme během trhů, které probíhají
v areálu bývalý nemocnice a z nich pak vyrážíme na túru za město.
Alespoň mobilizujeme nohy na zítřejší zápřah. Vyrazíme do údolí Hope River, kde
bychom chtěli projít okruh přes okolní kopce a vrátit se vedlejším údolím zpátky
k Putchimu. Tu dnešní rozcvičku nakonec zakončujeme chvilkou
v centru, kde se zaseknem na koncertu dechovýho orchestru, kterýmu to
neskutečně šlape. Rychlá večeře a vyrážíme na večerní přejezd k Windy Pointu,
parkovišti, ze kterýho budeme zítra startovat.
Budíme se do dne nepodobnýmu tomu včerejšímu.
Slunko zářící z modrý oblohy, výhledy na okolní kopce a vůbec dobrá
nálada. Během snídaně jsme svědky přistání helikoptéry, která dovezla pár lovců
z míst kam míříme a tak celá výprava začíná mít nádech dobrodružství hned
od začátku. První zjištění, lovci tu na lov asi spíše lítaj vrtulníkem než, že
by se za divokou zvěří vydali pěkně po svejch. Druhý zjištění, jsou tu
neskutečně kousavý mušky a tak v duchu děkujeme Francouzovi, od kterýho
jsme Putchiho koupili, že nám v něm nechal zbytek celkem schopnýho
repelentu.
Ale není čas k dlouhýmu rannímu rozjímání nad
hrnkem čaje. Balíme batohy a vyrážíme na cestu. Vykračujeme si to pěkným
ouvozem, který se změní na užší pěšinu. Přes most přeběhnem Lewis River a
rovnou do širokýho údolí Hope River. Střídavě lesem, tu po terase ryčního
koryta, tu zas notnou dávku metrů nad ním. Kus za půlkou potkáváme u chaty
sympatickýho Němce a chvíli s ním vykecáváme na zápraží. Je na cestě už o
poznání dýl. Zhruba před měsícem vyrazil z Hokitiky na Západním pobřeží a
směřuje na farmu kousek od Boyle Village, což je ještě asi dva dny pěšky přes
Windy Point, ze kterýho jsme vyrazili. Nicméně čas kvačí a tak znovu do
monotónního rytmu chůze. Už se začíná šeřit, když překračujeme Hope river po
lanovým mostě, ne nepodobným tomu na začátku. Na ukazateli píší dvě hodiny
k Lower Hope Hut, tak snad dojdeme ještě před setměním. Je to nádhera.
Jdeme širokým údolím, nikde nikdo jen my dva a zurčící řeka někde vedle nás.
Když tohle večerní ticho plný klidu rozčísne hukot leteckýho motoru a kolem nás
si to prohasí nízko letící helikoptéra. Je i slyšet jak přistává a tak si
říkáme, že nejsme daleko od dnešního cíle. Jak se po chvíli dozvídáme od
samotnýho pilota, jsou to lovci a chata je plně obsazená. Nu, to nás moc
netrápí, máme stan a tak nějak jsme počítali, že ho i použijem. To, že nám to
vyšlo zrovna sem k Hope Hut je spíš náhoda než záměr. Spíš nás zaráží ta druhá
věc, lovci si sem lítají vrtulníkem… asi už to není o tom potěšení z lovu,
plnýho stopování zvěře, schovávání se a přespávání přímo pod hvězdama. Ale
těžko soudit i my trempíci se v dešti schováváme za pohodlí
goretexový bundy. Stavíme stan a ještě
než se uložíme k zaslouženýmu spánku vaříme rychlou večeři, kafe na lepší
sny a hurá do spacáku.
Pilot měl včera obavy, aby nás ráno nevzbudil
startováním helikoptéry, ale celkem zbytečný, odlítali až když už jsme balili
stan. A tak jsme opět na cestě dál proti toku řeky Hope. Cíl dnešního dne je
poněkud nejasný. Jednou z možností je dojít k termálům nedaleko Hope
Passu, anebo odbočit asi po hodině přes řeku doprava a směřovat nás směrem
k jezeru Man. Vyhlídka divoký koupačky v termálech je přeci jen
lákavější a tak když míjíme odbočku na Lake Man, s chutí odoláváme.
Stejnak tudy půjdeme, jen s tím rozdílem, že ne hned teď, ale buď večer,
anebo až zítra, to podle toho kolik nám zabere času dojít až k pramenům.
Po další hodině jsme u chaty Top Hope Hut, což je další z bivaků, který
spravuje Departement of Conservation, odbor životního prostředí, jež má za účel
řešit vše spojený s turisty a návštěvníky v přírodních rezervacích,
parcích apod. Těm jdou poplatky za noclehy, pokud to není pouze tzv. Free Hut,
jako tato, kde se poplatek neplatí. Však jich taky není mnoho. A
z poplatků se následně staví mosty, opravují cesty a financuje vše
potřebný k udržení jakés takés rovnováhy mezi přírodním prostředím na
jedný misce vah a lidma na tý druhý. K termálům je to odsud asi hodinu,
tak zde necháváme jeden batoh a do druhýho si balíme jen to nejnutnější.
Cesta je dál značená pouze ve směru na Hope Pass,
ale my z ní asi po dvaceti minutách odbočujeme, brodíme Hope River a po
břehu sledujeme jeden z jejích přítoků. Sem tam musíme ještě přebrodit a
jak se tak zuby nehty snažíme udržet co nejdýl na jednom, či druhém, stalo se,
že ztrácíme stopu a navigujeme se už jen citem. Takhle stále stoupáme a až když
se dostaneme do žlabu, kde už není nic než zurčící řeky proud a po náznaku
nějaký pěšiny ani památky, musí Merlin rezignovat a přiznat, že už jsme asi moc
daleko.
Vracíme se tedy a není to ani tak dlouho, když
Julča zavelí k sledování přibývajícího závanu sirovodíku. A opravdu,
poslední brod a už jsme u potoku, na jehož břehu je z kamení vytvořena
tůňka a ze směsice narezlých kamenů a namodralé vody se jen páří. Hoho, tak
přeci jen jsme je našli. Radujeme se a hbitě se chystáme ke koupeli. Má to ale
jeden háček. Voda je tak teplá, že se v ní dá stěží udržet ruka, natož se
do ní ponořit. Nejdřív zkoušíme odhrnout pár kamenů, aby měla studená voda
potoku možnost stávající vodu v bazénku ochladit, ale bez zjevnýho efektu.
Zkoušíme i upouštět, ale taky bezvýsledně. Počasí je sychravý a tak aspoň využijeme
teplý vody a trochu se ošplouchnem před cestou zpět.
Opět trochu brodíme a vracíme se na cestu údolím
Hope river zpátky do Top Hope Hut. Je už celkem pozdě na další pokračování a
tak se na závěr promrholenýho dne rozhodujem zůstat pod střechou. Zatopíme
v kamínkách a při svitu svíčky si užíváme praskání dřeva v „teple domova.“
Pročítáme zápisky v návštěvní knize a po večeři pomalu míříme do spacáků.
Vydatný odpočinek se bude hodit, zítra nás čeká špacír přes sedlo k Lake
Man bivaku s převýšením okolo 700 vejškovejch metrů.
Ráno již kamínka nezapalujem, vodu vaříme na plynu
a jen donášíme pár polínek z dřevníku ať i ostatní mají suchý dříví
k ohřátí. Balíme batohy a vracíme se na rozcestí, který jsme včera
dopoledne přeběhli. Naposledy brodíme Hope River a podél jejího přítoku Pussy Creek
si to šineme do hloubi lesa. Cesty jsou zde celkem dobře značený oranžovými
trojuhelníky, anebo tyčemi s oranžovým koncem, ale co když je i se stromy
vezme rozvodněná řeka jako se to stalo zde? Nezbývá než se vydat korytem a
doufat, že nečekaně neodbočí bez našeho vědomí. Trochu hledáme po okolí, ale
nakonec se opravdu vydáváme korytem řeky. Kvůli častým brodům si obováme jen
sandále, ať se nemusíme stále vyzouvat z pohorek, ty vážeme na batohy a
uháníme voda nevoda vzhůru. Občas chlad pěkně zaleze za nehty,až člověk musí
chvilku zůstat stát na Slunku a ohřát zkřehlý prsty než se zas vydá do tohoto
podivnýho dobrodružství. Ovšem tak jako všechny trampoty i tato má svůj konec a
to v podobě oranžový šipky, asi dvojnásobně velký než obvykle, navádějící
nás na lesní pěšinu strmě vybíhající po drolící se stráni vysoko nad vodu.
Obouváme se zpátky do pohorek, hážeme si batohy na
záda a pomalu začínáme ukrajovat z největší porce převýšení. Hasíme si to
strání nad hučící řekou, občas se pod námi otevře pohled do hlubin
v místech, kde svah ujel v důsledku dlouhodobýho působení vody. Výšky
přibývá a jen tak dumáme, kdy už budem nahoře. Samotný sedlo by mělo být nad
hranicí lesa a tak netrpělivě čekáme, kdy se ze stromů porostlých podivným
lišejníkem vyloupnem. Dokud jsme stoupali lesem, pěšina se vinula tak nějak
logicky vzhůru. Za to jakmile jsme vylezli ven, nabrala přímýho směru ve
spádnici. Naštěstí sedlo se již zdá být nadohled a tak v neměnným rytmu
stoupáme poslední metry než začnem klesat do vedlejšího údolí.
Popravdě se ani nenadějem a už jsme zas v lese
a to co jsme před chvílí nastoupali, musíme sestoupit. Po chvíli docházíme
k Lake Man Bivouac, což je jedna z možností, kde dnes přespat.
Jednoduchá bouda s palandou, s plechovou bednou od granátů jako
stolkem. Venku se sice trochu zatáhlo a pevná střecha nad hlavou by se mohla
hodit, ale ještě není tak pozdě a tak pokračujem dál v sestupu. Po dvou
kilometrech začíná mrholit a my trochu litujem, že jsme přeci jen nezůstali v
bivaku. Nicméně nic moc z toho není a stan nakonec stavíme téměř na dně
údolí, kde bychom se měli zítra po ránu napojit na pěšinu vedoucí podél řeky
zpátky k Windy Pointu.
A jak je psáno, tak je dáno. Ráno balíme stan a za
chvilku už jsme v širokým údolí. Na rozcestí se chvilku zasekáváme s tak
šedesátiletým hipíkem a rozjímame nad krásou místní krajiny, nad krásou
dnešního dne, nad krásou světa… Prozrazuje nám, že tady je ten opravdovej
Zéland, ne dole na jihu v Queenstownu kam míří většina turistů. Tady je
opravdovost syrový přírody na dosah a čpí z každýho kroku. Tam je to prej
taky krásný, ale už trochu jako lunapark a člověk je více pouhým divákem. Nu
však se tam taky podíváme, tak pak můžem říct. Přejeme si krásnej den na
cestách a nabíráme kurz Windy Point za naším, již čtvrtým dnem opuštěným,
Putchim.
Kilometr následuje další a tak se pomalu dostáváme
na doslech hlavního tahu od Hanmer Springs a po pravým břehu Lewis River
dorážíme poslední část špacíru. Přes již známý most z prvního dne a hurá
na pláž hned pod ním. To si přeci nemůžem nechat ujít na závěr výpravy, trochu
té očisty v celkem studený vodě.
Nejdřív jsme měli silácký řeči jak si zaplavem, ale
nakonec jsme byli rádi, že jsme se tak tak opláchli. Neskutečná kosa, i když
jsme hned z vody stáli na přímým Slunci. Posledních čtyřista metrů a už
otevíráme Putchiho, který tu na nás bez újmy celou dobu čekal. V tu ránu
leží batohy na zemi a jen si užíváme toho krásnýho pocitu, když se vrátíte
„domů“ a už nemusíte nikam dál jít, jen si sednout a nechat únavu ukolíbat celý
tělo do toho neskutečně spokojenýho stavu. A za chvíli se už na pánví smaží
slanina s vajíčky, na kterou se půl dne těšíme. Na Windy Pointu zůstáváme
až do zítřejšího rána, kdy opět vyrazíme a tentokráte spolu s naším
japonským nomádem dojedem až na Západní pobřeží.
Ráno vše balíme a po krátký snídani jsme zpátky na
asfaltu. Překonáváme Lewis Pass a pomalu sjíždíme k Springs Junction, kde
opouštíme silnici nám známou z podzimní cesty na jih a napojujem se na
„dálnici“ číslo 7 s nejasným cílem někde na Západním pobřeží.
První zástávka je hornický městečko Reefton.
Největší slávy zažilo v rozmachu zlatý horečky, která zde řádila ve druhý
polovině devatenáctýho a první čtvrtině dvacátýho století. S jejím
utichnutím se začalo mírně vylidňovat, než se znovu otevřely zlaté doly
v reeftonské blízkosti a znovu začaly lákat. Jinak zde není celkem nic
k vidění až na pár zajímavostí. Tak třeba hned veřejné osvětlení. Reefton
je vůbec první město na Novým Zélandu, údajně i jižní polokouli, kde měli
elektrické osvětlení napájený z místní vodní elektrárny, která později
zásobovala ektřinou i reeftonský domácnosti. Šlo o takovou událost, že se sem
na Vánoce roku 1888 přijeli podívat lidi
až z dalekýho Christchurch.
Procházíme se po ulicích, tedy po jedný hlavní
ulici, která tvoří jakousi páteřní linku lemovanou z obou stran starožitnictvími,
bazary, kavárnami. A než vyrazíme dál, projdem si naučnou stezku kolem města,
která je vesměs věnovaná veřejnýmu osvětlení a výrobě elektrický energie
silou vody.
Ale to už je opravdu vše, startujeme Putchiho a
směřujeme k Westportu. Cestou nás definitivně opouští pěkný počasí a tak
nás West Coast alias Zápádní pobřeží vítá v uplakaný náladě. Chvíli
okupujeme knihovnu, večeři si vaříme ve světlejší chvilce, kdy přestalo pršet a
v jedný z bočních ulic uleháme do peřin už zas za vydatnýho bubnování
kapek o střechu auta.
Ono se nedá moc divit, že se do dašího dne budíme
opět za doprovodu deštový symfonie, Západní pobřeží je proslulý deštěm a
celkově pochmurnou náladou, ne nadarmo se Westportu přezdívá Worst Port,
nejhorší přístav. I když to bude mít spíš víc společnýho s navigací
přistávájících lodí, než s počasím nevybízejícím k procházkám. Pod
přístřeškem u zavřenýho krámu s kdoví čím vaříme snídani a opět se
přesouváme do knihovny. Kujeme pikle na dnešní den a rychle probíháme zprávy
z internetu. Konečný plán na dnešní den zní: prádelna, nákup a pomalu se
přesunout do Greymouth, třeba se cestou počasí umoudří. Přání je otcem myšlenky
a tak nás pršení neopouští.
Do Greymouth přijíždíme se setměním a tak využíváme
chvilky bez deště a jdem si ho v podvečerní náladě trochu projít.
V minulosti to bylo jedno z mála míst, kde se daly sehnat zásoby pro
zlatokopy a horníky mířící do strání a kopců hor lemující v celé délce
Západní pobřeží. Později zde vznikaly i banky, kam ti šťastnější mohli uložit
svý těžce vydřený nálezy. A podobně jako Reefton, po opadnutí hlavní vlny
nadšení ze zlatý horečky, začal i věhlas tohoto města pomalu upadat. Když jím
tak prochazíme, navíc v tý lehce depresivní náladě podpořený tmou a vlhkem
čpícím odkudkoli, cítíme že dny největší slávy jsou ty tam. Honosný domy, kdysi
slavných pěněžních ústavů, zavřený hotel přímo v centru, svýho času jistě luxusní
záležitost, poblikávajicí světla a pomník na říční navigaci jako tichý svědek
neskutečný námahy rozervaných dobrodruhů v honbě za zlatým přeludem.
V jedný z bočních ulic nacházíme celkem zašitý parkoviště, uleháme a
necháváme si zdát o blištícím se zlatu v nedalekých horách, o drsných
hornicích peroucích se den co den se zdánlivě nekonečným přívalem zlatonosných
šutrů a snášejících deštivý úděl západní strany ostrova s tak romantickým
názvem… Dlouhý bílý mrak.
Ráno je přeci jen trochu moudřejší večera a tak nás
vítá Sluncem zářícím z modrý oblohy. Neskutečná proměna. Vyjíždíme na
druhou strany řeky, kde na plácku pro campervany, obytný auta, vaříme snídani a
užíváme si opět slunečních paprsků.
Centrum jsme si prošli už včera, tak nejdříve
míříme pěšky k bazénu. Kousek od něj opět potkáváme chlapíka z rána
s modrým Minorem, britským vozítkem, který kdysi brázdilo silnice Novýho
Zélandu asi jako u nás Spartaky a Octávie. Radí nám krátkou procházku kolem
zašitýho jezera v místech vypadajících spíš jako polorozbořená průmyslová
zóna. Nenecháváme se však odradit nuzným prostředím a za chvilku se už
prodíráme divokým porostem vinoucím se po břehu. Nedá se říct, že by to bylo zrovna
dvakrát načančaný pro příchozí turisty, spíš je to taková dobrá zašívárna pro
pokuřující omladinu. Ale o to víc to podporuje dojem z tohoto lehce
vyčpělýho místa. Dokončujeme okruh a urážíme posledních pár bloků
k bazénu. Na hlavní ulici, která prudce kontrastuje se zbytkem města ještě
v jednom bazaru nabíráme kusy oblečení k dodělaní v sadech, kde
bychom měli opět na chvíli zakotvit a doplnit finanční fondy na další
cestování. Výstavní výlohou Greymouthu dnešních dní zdá se být multifunkční
sportovní hala kombinovaná i s kavárnou a venkovním hřištěm. I přes
technický potíže s protýkajícími záchody se nakonec do vytoužených sprch
dostáváme a dopřáváme našim tělům zaslouženou očistu. Počasí se však opět
začíná kabonit a tak to bude chtít trochu hejbnout kostrou, abychom to stihli
zpátky k Putchimu ještě za sucha. No co Vám budem povídat, nestihli. Ještě
cestou jsme stačili promoknout na kůži, ale ani to nás, teda spíš Merlina
neodradilo ulovit pár záběrů neobvyklých autovraků z místních ulic. Teda
hlavně jednoho, Lady. Přeci jen se tenhle kdysi sovětský výdobytek tolik nevidí
už ani u nás a tady, na druhý polokouli…? Však si na ni hned vzpomenem o pár
měsíců později, kdy jednu potkáme na silnici v Alexandře. K Putchimu
docházíme tak akorát s koncem vydatný přeháňky.
Převlíkáme se do suchýho a míříme do sousedního
mekáče. Ne, že by se nám zachtělo po kousku z jeho produkce, ale je to
nejjednodušší a zde v pravdě téměř jediná možnost jak se dostat
k neomezenýmu přístupu k internetu. Jinde, kde mají avízováno „free
wifi“ mnohdy dostanete k účtence poukázku na 30 minut přístupu a tím to
hasne. No a to není zrovna moc, když potřebujete nasypat fotky a články do
blogu. Dáváme kávu a v tomto sychravým počasí si popravdě užíváme suchý
židle za výlohou. Nejsledovanější stránkou je populární norskej servr, kterej
nám tedy moc náladu nezvedá. Déšť na další dva až čtyři dny. Ne nadarmo se
říká, že nejtypičtější počasí pro West Coast je déšť a šedivá obloha. Na druhou
stranu aspoň vyniká ráz lesů kolem silnice, jako bychom se nořili do deštnýho
pralesa a ne se blížili do vyhlašenýho alpskýho prostředí v blizkostí
nejznámějších zélandských ledovců. A vyjímkou nejsou ani záběry z jednosměrnýho
mostu, navíc kombinovanýho pro železniční i silniční dopravu. Už jste si toho
možná všimli z jiných fotek, mosty tu jsou vesměs jednosměrný, u silnice je
vždy v předstihu cedule One Way Bridge a pak už následuje známá značka o dání
přednosti v jízdě. Na malých okreskách to až tak nepřekvapí, o to větší
překvápko je to na „dálnici“ jako třeba právě tady. Opouštíme Greymouth a
ukrajujeme kilometry k ledovcům. První bude Franz - Josef Glacier,
pojmenovaný po nikom jiným než posledním císáři toho „zpuchřelého mocnářství,“
jak často zaznívá v Cimrmanech.
Ráno jen navazuje na upršenou náladu včerejška a
tak jsme v pravdě zvědaví, jestli se dnes dostanem aspoň na nějaký kratší
špacír. Dojíždíme dvacet kilometrů k Franz – Josefovi, což je i
stejnojmenná vesnice nějakých patnáct kilometrů od ledovce. No, bývalo to blíž
jak se následně dovídáme na procházce, ale to předbíháme. Nejdříve musíme na
informace. Tíží nás totiž myšlenka na nějakou vícedenní výpravu a jelikož se
přibližujem k tzv. Great Walks, což jsou nejvyhlášenější vícedenní túry
Zélandu, zajímáme se o počasí a celkově situaci na nich. Popravdě nejsme ještě
stoprocentně rozhodnutí, protože mimo jiný nejvyhlášenější rovná se fůra lidí
rovná se otrava navíc si člověk musí rezervovat místo na chatách anebo
v tábořištích kolem nich, zkrátka vůbec si nejsme jisti, jestli tam chcem,
i když příroda bude stát za to, to je věc jasná a kvůli tomu je vlastně
zvažujem. Vůbec nám totiž nejde o odškrtnutí položky v seznamu: „musím
vidět,“ jak předpokládáme, že tomu u většiny ostatních turistů na těchto
trecích je. Rangeři DOC (Departement of Conservation) pro nás nemají moc
přívětivý informace. Všude je ještě fůra sněhu, někde stále sněží a tak kromě
jinýho hrozí vysoký riziko lavin. Části Roteburn Tracku a Milford Track jsou
zavřený kvůli sněhu, Kepler Track je průchozí, ale s množstvím novýho
sněhu a jak se dozvídáme později je už stejně plně zabukovanej až do konce
února. Nu že uvidíme. Prověřujeme alespoň možnosti kolem ledovce a jelikož i
zde ve vyšších polohách padalo, připadá v úvahu jen vycházka
k vyhlídce na jeho čelo. Počasí se na chvíli umoudřuje, tak berem pro
jistotu goračky a vyrážíme.
Tam právě na jedný ceduli vidíme srovnání záběrů
ledovce z poloviny devátenáctýho století se záběry z padesátých let a
z roku 2000 a
2010. Asi netřeba říkat, že je to změna jak hrom a že v druhý polovině
dvacátýho století toho zmizelo nejvíc. V dnešní době se zdá, že úbytek
trochu zpomaluje, ale těžko říct. Zvláště s takovým přístupem, jaký tu
k ochraně přírody mají. A dlužno dodat, nejen tu. Na tom samým panelu
totiž visí popisek, že dnes již není možný přístup na ledovec pěšky,
z bezpečnostních důvodů, taky jak jinak v týhle zemi přeopatrnců. A
tak místo toho, aby si tam Ti kdo o to opravdu stojí došli, ať už
s horským vůdcem nebo sami, když ovládájí příslušný dovednosti pohybu
v ledovcových horách, je tu pro široký masy zážitkuchtivých turistů, kteří
mnohdy k horám nemají sebemenší vztah, agentura provozující lety
helikoptérami na samotný ledovec a krátkou procházku po něm s průvodcem.
Pořád okolo sebe slyšíme něco o uhlíkový stopě, o emisích, o tom jak neúměrně
rychle tají ledovce a zvyšuje se hladina světovýho oceánu, podpoří se to
obrázky dokazujícími, že to není jen klišé. A co obrázek dnešního dne, kdy to
nad čelní morénou vypadá spíš jak letecký manévry než pomalu ustupující a
slábnoucí majestát ledovce. Co uhlíková stopa takový helikoptéry palící den za
dnem stovky litrů leteckýho benzínu. Moralizování je to poslední, co bychom
chtěli, jen nám přišlo zvláštní spojení těchto dvou vzájemně provázáných a
zároveň odporujících si témat na jednom informačním panelu. Leda, že by chtěl
DOC (Departement of Conservation) ukázat na neblahý působení turistickýho ruchu
na místní krajinu, ale to si bohužel nemyslíme.
Tak s x dalšíma vejletníkama dorážíme na
vyhlídku a po chvilce obracíme k návratu. Sedáme do Putchiho a vyrážíme
dál.
Míjíme Fox Glacier, druhý vyhlášený ledovec a
jelikož zrovna z nebe padají provazy vody ani nezastavujeme a pokračujem
dál podél Západního pobřeží. Zrovna tak projíždíme místo známých skal, které
vypadají jako na sebe naskládaný palačinky, což jim i dalo název, Pancake Rocks
a plážema proslulý město Hokitika. Déšť ustává až když se přiblížíme Haastu,
kde bychom dnes chtěli přespat. A tak se stává, že dnešní druhý zastavení je až
v podvečer nedaleko Monro Beach, pláže, na který se tu a tam ukážou
tučnáci. Je to ještě zhruba třičtvrtě hodinku z parkoviště, tak balíme
foťák pod goračku a jdem si protáhnout pérka po zmenšenině deštnýho pralesa,
jak se shodujem. Na pláž dorážíme zrovna v okamžik, kdy už se den chílí
k podvečernímu usínání a dokonce i Slunko se na nás přes mraky trochu
podívalo. Nicméně tučňáci jsou zřejmě taky otrávení z počasí a tak žádný
nevidíme. Je hold tak, že by ani tučňáka nevyhnal. Docházíme zpátky
k autu, kuchtíme večeři a ještě před zalehnutím do peřin dojedem kousek za
Haast, kde v budoucí obytný zóně, kterou dnes tvoří pouze náznak rozvržení
ulic a roztroušený skřínky s elektrikou přespáváme.
Po ránu ty dny tady vypadají, že by i mohlo být
pěkně, ale pak se to znenadání jako lousknutím prstů mění. Ne jinak je tomu i
tentokráte. Dnes pomyslně opouštíme West Coast a přes Haast Pass bychom se měli
vrátit do vnitrozemí, přesněji do Wanaky. Po prvních pár kilometrech je
upozornění na vycházkovou trasu k vyhlídce na vodopád a jelikož zrovna
svítí Slunko, my jsme lační po jakýmkoliv pohybu a říká se, že tahle cesta je
plná takových zákoutí, zastavujeme. Bohužel s námi i plno dalších, ale výhled
od řeky na čerstvě pocukrovaný skalnatý štíty nad námi stojí za to. Počasí
stále drží a tak nás napadá udělat ke kávě pár palačinek. Tím jsme asi toho
nebo ty nahoře podráždili a posledních pár kousků doděláváme za mrholení.
Nicméně vše se nám daří relativně rychle dokončit a už zas sedíme v Putchim.
Kilometry ubíhají a jak se pomalu noříme do světa hor a přibývá nadmořský
výšky, tak i toho vytouženýho Slunka s modrou oblohou. Vršek Haast Passu,
kterým kdysi proudili karavany zlatachtivých tuláků i zásob pro ně, bezpečně
poznáváme podle plně nabitýho parkoviště podél silnice. Pravda, že i my tu
zastavujeme. Nedaleko odtud se ve skalnatým břehu řeky… a hlavně jejím přítoku
díky chemickýmu složení nejen vody, ale i horniny tvoří tzv. Blue Pots, což
jsou obří hrnce plný domodra zbarvený vody. Lidí jak na Karlově mostě, ale
aspoň se trochu protáhneme. Asi kvůli té hordě zvědavců než hrncům samotným si
vzpomínáme na hlášku Varla Fryštenského ze hry Dobytí severního pólu: „No, je
to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát..“ Vracíme se k autu a pomalu
klesáme k Wanace.
Co je spíš zajímavější, jak rychle se tu změní
příroda po překonání jednoho horskýho masivu. Od rána jsme ujeli nějakých 80 kilometrů a jsme
v totálně odlišným prostředí. Ráno si ještě užíváme vlhkýho vzduchu od
nedalekýho moře a odpoledne jsme už zas v sevření alpskejch štítů, dokonce
s čerstvým sněhem na vrcholcích. Ne nadarmo se říká, že se tu dá zažít
všechny čtyři roční období během jedinýho dne. Zastavujeme v Makaroře, kde
je velký informační středisko a znovu vyzvídáme informace jak o počasí, tak o
trecích v těch tak přitažlivě obarvenejch kopcích. Žádná sláva. Většina
velkejch tracků je zavřená nebo alespoň jejich části s vyhlídkou na další
sněžení v následujících dvou dnech. Je to na pytel, chtěli jsme si užít
ještě pár dní někde uprostřed lesů jen s báglem na zádech než se zas na
chvíli usadíme na jednom místě mezi ovocnými sady. Děkujeme za ochotu, která je
musíme uznat příkladná a frčíme dál na Wanaku.
Alespoň, že se obloha krásně zdramatizovala
v podobě fotogenickejch beránků a tak cesta okolo wanackýho jezera nabývá
přijemnýho rázu. Divokou řeku a rozeklaný lesy vystřídalo modří nasycený jezero
a vyprahlý pás lemující silnici, jen s křovím a písčitými ostrohy
vystupujícími do výše. Užíváme si krásných výhledů a hlavně toho, že je konečně
hezky.
Do Wanaky dorážíme v pozdním odpoledni a tak
se jdem podívat na vycházku na Mt.Iron. Kopec, který jak na stráži ční nad
městem. Z jedný strany skalnatý útesy, z druhý pomalu klesající louky
až ke břehům jezera. Jelikož je to hned na okraji města, hodně lidí sem míří po
práci na pravidelnou dávku strečinku nebo jen tak se psem. A my si sem jdem
spravit náladu po dnech prosezených v autě. Pak už jen najít místo, kde si
uvaříme večeři a hlavu složíme.
To první se nám daří vcelku rychle. Julče se cestou
líbilo jedno z parkovišť skrytých na okraji vilkový čtvrti sloužící jako
jeden z výchozích bodů na tuhle vycházku. Říkali jsme si, že bychom tu
mohli i přespat, ale z toho nás po chvíli vytrhávájí dvě dámy, co si šli
zaběhat a hned nám říkali o zákazu kempování tady v okolí. Ujišťujeme je, že si
jen uvaříme večeři a zas pojedem a pokračujeme v přípravách. Co bylo ještě
zajímavý na tomhle plácku, že tu parkoval Favorit. A světe drž se,
s českejma nálepkama. Však taky za chvíli přišel majitel a tak už nás
nepřekvapilo, že to byl Čech. Takže po Ladě další pozdrav z bývalýho
východního bloku. K noclehu nakonec nacházíme pěkně ukrytej plácek
v průmyslový zóně, hned vedle auto klempířství a parkujeme vedle
rozdělanejch zakázek. Snad si to hoši ráno nepopletou a neodtáhnou nás rovnou
na dílnu.
Neodtáhli a tak jsme si na místě dopřáli snídani a
vyrazili do města. Wanaka bývala letoviskem na břehu stejnojmennýho jezera , ve
kterým se kromě koupání daří i vodním sportům a tak se z poklidný vesnice
uprostřed ničeho časem vyklubalo nejdynamičtěji rostoucí město na Jižním
ostrově. Sezóna je sice na začátku, ale už teď je tu fůra turistů, po hlavní
ulici se míhá jedna obytka za druhou a na každým rohu cítíte ten blázinec ne
nepodobnej třeba takovýmu Špindlu na vrcholu zimy. Ve, podle průvodce
vyhlášeným, pekařství dáváme sladkou dobrotu ke kávě a dál hledáme internet.
Nakonec končíme v knihovně, kde už od příchodu víme, že dlouho nepobudem.
Paní od přepážky nás měří přísným zrakem a tak pomalu s omluvou se ptáme,
jestli bychom si tu na chvíli nemohli sednout na internet. Po přihlášení stejně
dostáváme volný přístup jen na 30 minut, tak je to zpečetěno. Rychle koukáme do
předpovědí pro Queenstown a okolí, kam máme zhruba namířeno, maily a ani se
nenadějem, půl hodinka je v trapu. Naštěstí potřebný info máme, tak ani
nevadí. Vyrážíme zpátky do víru chaosu a nejkratší cestou míříme k Putchimu.
S předpovědí se to má tak, že během odpoledne se opět počasí zkazí i
v Queenstownu, během zítřejšího dopoledne zlepší a pak by už měly
následovat jen hezký dny, hlavně bez dešťů. Velký tracky už pro nás nemají moc
cenu, ale poblíž jednoho z nich je varianta jak spojit dva ne tak
vyhlášený v jeden okruh, tak bychom zkusili ty. Sedáme do Putchiho a
vyrážíme směr Cardrona.
Lyžaři možná zpozorní, ano je to lyžařský středisko
v sousedství Wanaky s terény vhodnými zvláště pro začátečníky a
rodiny s dětmi. V zimě jsme to sem nestihli a tak aspoň takhle na
jaře se podíváme. Leč středisko je podobně jako tady vesměs všechny vysoko
v kopcích daleko od hlavní silnice. I když pravda, tady je na vleky
odspodu dokonce vidět, tak to zas není tak daleko jako bylo u nás na Mt.Hutt.
Zastavujeme tedy alespoň ve stejnojmenný vesnici, kde stojí jeden z vůbec
nejstarších dodnes fungujících hotelů na Novým Zélandě.
Děláme obrázek a s kazícím se počasím
pokračujeme na Crown Range Summit. Obávanýho horskýho průsmyku na cestě mezi
Queenstownem a Wanakou už z dob prvních zlatokopů. V sedle si na
informační tabuli čteme, že asfalt byl v celé délce dokončen až
v roce 2005. Sedáme zpátky do Putchiho a nálada v okolí nám vnukla
myšlenku, že bychom mohli dokoukat film, co jsme včera večer stačili rozkoukat.
Noťas si tak trůní na přístrojovce, my se uvelebujeme v sedačkách, když po
chvíli mrknutím oka ven zjišťujem, že venku sněží. No spíš poletují vločky. Je
to tu vykutálený to počasí, jen co je pravda. Dokoukáváme film a sjíždíme pod
kopec do Arrowtown, městečka známýho pro svojí historickou hlavní ulicí a
zbytky příbytků prvních čínských zlatokopů, kteří sem v záchvatu zlatý
horečky přišli během druhý poloviny 19.století. V dešti se procházíme a
jen obdivujem, v jak nuzných chatrčích přečkávali místní mrazy. Však taky
pro ně byla hned první zima celkem zdrcující.
Městečko prohlídnutý, z oblohy cedí kapky vody
ve vytrvalým rytmu, tak zvedáme kotvy. Do Queenstownu je to slabá půlhodinka.
Tam nakonec jako jediný suchý místo nacházíme verandu u veřejnech záchodů u
jednoho trochu zašitýho přístaviště, tak pod zvednutým víkem od putchiho kufru
vaříme dnešní dobrotu. Na nocleh se nakonec přesouváme do jedný z bočních
ulic a ráno se nestačíme divit, kde že jsme to zaparkovali. Stojíme přímo vedle
placu, kde parkují svoje autobusy a firemní auta z firmy NZSKI, což je
velká korporace, která spravuje lyžařský areály Coronet Peak, Remarkables
v okolí Queenstownu a Mt.Hutt, kde jsme strávili letošní zimu. Zajímavý shledání
s povědomými logy na autech. Druhá věc je možná ještě zajímavější. Čelní
sklo Putchiho je pokrytý čerstvým sněhem. Od rána tu vykukuje Slunko a tak to
krásně kouzlí jak nadílka z deštivo sněhový noci pomalu taje a odkapává na
asfalt. Nicméně dlouho se tu nezdržujem, soukáme se za volant a frčíme do
centra.
Na lavičce u nábřeží vaříme snídani a pak po břehu
jezera míříme do samotnýho centra. Jestli jsme Wanaku přirovnali ke Špindlu,
tak tady máme shon Staroměstskýho náměstí v největší špičce naroubovanej
do pár ulic jak vystřižených z katalogu kanceláře architektů stavící
multifunkční domy s prosklenými prodejnami v přizemí a kdoví čím
v patře, promícháno s tuctem fastfoodů, mimo to jeden
s nejvyhlášenějším burgrem na Novým Zélandu a jako pocukrování,
všudypřítomní turisti převážně z Asie pořizující fotky čehokoli, kohokoli,
kdekoli, kdykoli a zejména sebe před čímkoli.
Rychle ocházíme do informační kanceláře DOC zeptat
se na vyhlídnutý tracky a konečně odcházíme trochu klidnější. Jelikož předpověď
počasí vypadá líp, zamýšlený Greenstone track s navázáním na Caples track
je možný. A tak s o poznání lepší náladou míříme co nejrychleji
k Putchimu, zdrhnout z toho všudypřítomnýho chaosu. Věru nechtěli
bychom to tu zažít v plný sezoně. Odpoledne se uklidňujem procházkou
vylidněným údolím Shootover river ke zbytkům zlatokopecký osady a na závěr dne
se přesouváme směrem na Glenorchy. Všude jsou tu značky o zákazu kempování až
Julča nachází asi jediný místo, na který se buď zapomnělo anebo to ani nikoho
nenapadlo a tak trávíme večer po západu Slunce na parádně zašitým plácku.
Ráno dojíždíme do Glenorchy, kde v opravdu
„Smíšeným zboží“ spojeným navíc s kempem zjišťujeme poslední informace a
po obejití vycházkový trasy vinoucí se převážně rákosem zarostlým koncem jezera
se přesouváme přes čtyři brody na parkoviště za osadu Kinloch, kde dnes
přespíme a zítra odsud vyrazíme na špacír. Odpoledne na plácku je pak už jen příběhem
balení a příprav na nadcházející tři dny na cestě.
Budíme se do krásnýho dne a tak se pomalu loučíme
se sousedem, asi tak sedmdesáti letým pánem, co posledních pět let žije už jen
v jeho menším obytným autobusu a přividělává si prodejem svých vlastních
obrazů. Naposledy máváme Putchimu a štrádujem si to do lesa. Přítomnost velkých
tracků je tu znát a tak je pěšina pěkně upravená a přes sebemenší potok vede
most, či lávka. A co víc, hned po takových prvních pěti kilometrech potkáváme
skupinu lidí v protisměru. Den jak obrázek a my máme radost, že zas
konečně šlapeme po svejch. Zastavujeme se u Lower Greenstone Hut, jedné
z možností noclehu pod pevnou střechou a nestačíme se divit jak je chata
zařízená. Ohromná společenská místnost spojená s kuchyní. Velký stoly pro
vařiče, krb. Až trošku strašící McDonaldskou sterilitou. Však máme svůj stan a
jsme rádi, že celou výpravu plánujem spát ve svým, pěkně daleko od těhle
velkejch bud pro 20 až 25 nocležníků. Zavíráme za sebou a pokračujem dál,
hlouběji se noříce do údolí Greenstone river. Naštěstí až do konce dne jsme již
nikoho nepotkali a tak si dosyta užíváme samoty v krásným horským
prostředí s výhledy na zasněžený špičky všude kolem nás. Stan nakonec
stavíme téměř za soumraku asi hodinu nebo dvě od další chaty, která je na
trase. Pěkně skrytí v porostu vaříme na vařiči vydatnou večeři… činský
polívky, pravda vydatnější je asi to kafe, co následuje a uleháme v tichu
hvězdami ozářených hor.
Ráno balíme stan, u nedalekýho potoku doplníme vodu
na cestu a už si to zase šlapeme. Po hodince potkáváme skupinku švitořících
čerstvejch důchodkyň s bágly na zádech. Hned se vyptávaj, odkud jdem, kam
jdem, kde jsme spali, kde budeme spát a jen tak mimo řečí nám sděují, že dnes
bylo na Greenstone Hutt uplně narváno. Loučíme se s nimi a právě
k této chatě směřujem. Než jsme k ní dorazili, potkali jsme ještě
jednoho rangera. Ten se zas vyptává, kde jsme spali, což je v pohodě, když
se člověk ukryje aspoň 50 m
od cesty a pak přichází nejroztomilejší otázka dne: „Co jste udělali se svým hovínkem?“
Víc dětský výraz už neexistuje a zde ho používají i v propagačních
materiálech! Ujišťujeme ho, že jsme si došli u předchozí chaty a tak si nás
pouze zapisuje do jakési statistiky a pokračujem každý svou vlastní cestou. Po
mostě překračujeme Greenstone river vytékající z Lake McKellar a po chvíli
již míjíme zmiňovanou chatu. Naštěstí nikde nikdo, tak se s tou tlupou
lidí snad někde mineme. Pokračujeme pěšinou podél blankytně modrýho jezera a
s netrpělivostí očekáváme odbočku na Caples track, do sedla McKellar Pass,
což je zároveň největší stoupák týhle výpravy, celým 300 výškových metrů
převýšení.
Potkáváme nejdřív dva chlapíky, zřejmě rybáře, pak
osamocenýho kluka a pak zas na dlouhou chvíli nikoho. Dokud proti nám nejde
dánský student, kterýho jsme potkali včera hned na začátku a taktéž
v protisměru. Chvíli se bavíme, říká, že naše varianta je asi lepší, že
máme jedno velký stoupání a pak pozvolný klesání, kdežto on šel celej den do
kopce, aby pak musel to nejprudší scházet, ale že i tak si to moc užil. Loučíme
se a pomalu odbočujeme k tomu očekávanýmu stoupáku. Tam ještě potkáváme
další dvojku a to je vše. Takže žádný velký procesí se nekoná a jsme za to
rádi. Stoupání je vcelku příjemný, krytý korunami jehličnatých stromů, tu a tam
přerušený nějakou tou strouhou vody nebo výhledem do kraje. Když se ocitáme nad
hranicí lesa, nechce se nám ani věřit, že by to bylo vše a tak jsme opatrní
s nějakým radováním, že jsme nahoře. To nám dochází, když se cesta mění
v dřevěný pochozí chodník, kterým chrání vrcholovou luční a hlavně močálovou
partii před neblahým provozem tisíců turistů.
A jak to už bývá, ujdeme sotva kilometr a už se
zase noříme do lesa. Tam také zažíváme jediný brod na tomto tracku. A není to
ani nijak rozbouřený nebo široký potok. Ale je přeci jen moc, na to aby ho
člověk jednoduše přeskočil. Lesem ztrácíme výšku zpátky na úroveň řičního
koryta, tentokráte Caples River, kde v houští opět stavíme stan. Jsme
zhruba tam, kde jsme to plánovali a tak využíváme zkrytýho plácku hned vedle
potoka, což s sebou nese sice otravný mušky, ale za tu romantiku to stojí.
Tady se taky odehrává match ve člobrdu, ale jak to dopadlo, to už si nepamatujem,
ono je to stejně jedno. Uleháme a s námi i naše sny pod hvězdami jižního
kříže.
Při bublání potoku za našimi zády vaříme snídani a
pomalu se chystáme na poslední etapu výpravy než se opět shledáme s naším
Putchim na břehu Lake Wakatipu. Za chvíli už máme opět batohy na zádech a vykračujeme
si to údolím Caples River jak na nedělní vycházku. Popravdě je opravdu neděle a
vycházka to je taky. Poměrně pohodlná pěšina, tu a tam s mírným stoupáním
či klesáním. Sem tam skrz les, ale po většinou loukami lemujícími říční koryto.
U Lower Caples Hut, téměř identický chaty jako ty předchozí si potvrzujeme, že
jsme o nic nepřišli spaním ve stanu, ba možná jsme si to udělali
dobrodružnější. Dorazit ten kousek zpátky na parkoviště bylo už jen rutinním
pochoďákem ozvláštněným stádem srnek, který jsme omylem vyplašili na jedný
louce. Přicházíme k Putchimu a od začátku je nám něco divný. Po chvíli nám
to secvakne, náš soused je ten tam. Přebalujeme batohy, ukládáme je hluboko pod
postel a připravujeme nášeho čtyřkolovýho kamaráda na cestu.
Vše na svým místě a tak pomalu roztáčíme kola
zpátky přes brody ke Glenorchy. Cestou se míjíme se stěhováky. Naložili
zahradní domek tak jak ležel a běžel na podvál a frčeli. Bohužel jsme je
nestihli vyfotit, ale pohled to by věřte nám k popukání. A jaký je plán?
V Queenstownu musíme zkontrolovat mail, protože od zítra bychom měli začít
pracovat a ještě nevíme pořádně ani kde. A pak bude následovat noční přesun do
Alexandry. Během vyřizování internetu Julča zaběhla do tý věhlasný burgrárny,
jestli náhodou povětšinou velmi dlouhá fronta neopadla. A světe div se, za
chvíli se vrací s taškou plnou dobrot. Nejsme žádní fajnšmekři, ale musí
se uznat, že burgry teda uměj a cena 13 dolarů za nejjednodušší variantu
s porcí hranolek není vůbec marná na to, že je to přímo v centru
Queenstownu a s reklamou snad ve všech knižních i internetových průvodcích.
V mailu máme jen dotaz, kdy že se to ukážem, tak chvatně odepisujem, že
zítra ale nevíme kam dojet. Odhadujeme od kolika se tak může pracovat a shodujem
se, že když se na osmou dostavíme do hlavní kanceláře v Alexandře, nemůžem
tím nic zkazit. Píšeme tedy Sarah, že bychom dojeli na 8:00 do kanceláře a ať
nám kdyžtak pošle zprávu na mobil, kdyby bylo potřeba dojet někam jinam a dřív
nebo později. Jsme totiž z dnešního pohledu asi trochu zabržděnci. Oba
máme jen čudlíkový telefony a internet jen tam, kde se připojíme
s noťasem. Však to taky tak vypadá s rychlostí přibývání článků na
blogu, že. Je asi půl jedenáctý, když vyrážíme na cestu. Je to nějakých 90 km , tak tam tak o půlnoci
jsme, najdem místo k přespání a ráno uvidíme.
Ráno se radši pakujeme z ulice, kde jsme
zakotvili a v blízkosti bývalýho železničního mostu snídáme a přemítáme.
Na telefon nám žádná zpráva nedošla, tak pofrčíme na osmou na místo
z mailu. Měli bychom pracovat pro Hinton Orchards, jednoho z místních
největších producentů třešní, broskví, nektarinek, jak se později dozvídáme i
švestek a vína. Kousek od centra v blízkosti bývalýho vlakovýho nádraží
mají velkej „pakáč,“ budovu kde se to všechno ovoce přebírá a balíkuje, podle
toho co to je a kam to zrovna putuje. Dojíždíme teda tam a tam nikdo.
Vyčkáváme, ptáme se nějakých dělňošů, kteří moc něvědí, zapojují jen elektriku
a do firmy jako takový vůbec nepatří. Čekáme do půly a pak vyrážíme k New
Worldu, obchoďáku, který má free wifi přístup k internetu. A hle, na mailu
zpráva: „Nikam se nehoňte, doražte až na druhou…“ No nebudeme Vás zatěžovat
podrobnostma, už takhle toho je až až. Zkrátka a dobře vše klaplo podle plánu a
následující večer jsme už nocovali v kempu přímo vedle sadů. Spartánský
vybavení, jeden záchod, jedna sprcha, kuchyňka a něco co by z dálky mohlo
připomínat společenskou místnost skříženou s jídelnou a kuřárnou
v jednom. Squadra vskutku mezinárodní dva Italové, jeden sám, druhej
s japonskou slečnou, další pár Kanada - Mexiko, Zélanďanka a na konec
holčina z Argentiny, s argentinským ale i kanadským pasem, aby to
nebylo jen tak. A od zítřka začínáme protrháváním nektarinek.
Tady bychom tento maraton mohli zas na chvíli
přerušit. V Alexandře chvíli pobudeme a tak se můžete dopředu těšit na
něco z okolí, něco z místních skal, něco z Wanaky, kam se
chystáme taky za lezením a to čekání si můžete ukrátit prohlížením obrázků
v galerii, věru je tam toho kupa a tak doufáme, že i když s pořádným
zpožděním se Vám s námi na cestách bude líbit. Další jsou totiž již za
rohem…
Žádné komentáře:
Okomentovat