A tak se po delší odmlce opět vracíme k Vám,
našim čtenářům se zápisky z cest. Proč to tu tak dlouho spalo a nic
nepřibývalo, osvětlíme později, jen můžu slíbit pár obrázků z cest po
Západní Evropě a aj nějaký ten sraz opět navštívíme a dokonce nový přírůstek do
automobilové rodiny představíme. Ale to sem budeme přisypávat postupně. Teď
ovšem tramtadadáá…pojďte s námi prožít vejpravu na druhou stranu
Zeměkoule… Nový Zéland čeká…
Ano ano, je to tak. Sotva jsme odložili lyže po letošní dlouhé zimě, obletěli jsme půlku světa, abychom si je opět nazuli. Ale to už předbíhám, slušelo by se nás nejprve představit. Mě už znáte…prostě Merlin. Ale s druhým členem týmu jsme ještě na našich virtuálních stránkách tu čest neměli, i když už nějaký ten pátek do týmu Coffee Garage patří. Julča, nepolevující opatrovnice toulavých psů, věčný smíšek výpravy.
A co že nás to napadlo, chodit po Zemi hlavou dolů? Může za to právě Julča, byl to její sen se sem podívat a tak když jsme to zhodnotili, vyšel nám loni na podzim jako nejideálnější termín k odletu letošní červen. Julča bude mít po státnicích, Merlin snad zatím stihne dát do pucu Modrýho i Zářivku (jeho novou kámošku, o který se ještě rozepíšem v některým z dodatečně vložených článků) a všechny věci kolem lyžování na severní polokouli, abychom mohli vyrazit za lyžema na tu jižní. No, zas tak lehký to nebylo. Ještě celkem podstatná část…víza, tedy přesně, working holiday víza, u kterých je kvóta pro celou Českou republiku pouze 1200 míst. Znamenalo to velký otazník v cestě, jestli pojedeme nebo ne. Funguje to totiž tak že v určitý den spustí novozélandská vláda internetovou aplikaci a kdo dřív přijde, správně vyplní několikastránkový dotazník a na závěr zaplatí, ten spíš víza dostane. Servery neustále padají, ale nám se to zdárně daří a po tří hodinovým maratónu u počítače jsme zas o kousek blíž. A z toho kousku se stane pořádnej kus po pár dnech, když nám dojde potvrzení, že jsme to úspěšně zvládli a můžeme se tedy vrhnout na řešení letenek a pojištění. To bylo v březnu, takže ještě času dost. No a to by tak úvodem stačilo, trochu popojedem…
Je pátýho června a sedíme v Praze na Ruzyni a tak nám to pomalu začíná docházet. Čtyřy narvaný bágly, dva futrály s lyžema a první úsek cesty před námi, další pevná půda pod nohama bude Peking.
Tuto část trochu zrychleně přeskáčem, ono na lítání není nic zas tak zajimávýho. Když pomineme vzlet a přistání, tak je to jako sedět v trochu větším autobusu, do oněmění koukat na filmy promítající se na monitoru v sedačce před Vámi, přerušené vycházkami letušek s jídelními vozíky a turbulencemi. Ale nakonec jste zase na zemi, tubus od letadla do terminálu, prohlídka všeho možného, hledání cesty na další terminál, skoro nezištná pomoc pracovnice letiště končící asi nejdražším taxíkem v podání jejího záhadnýho známýho pod rouškou, že není času nazbyt. Ale už sedíme v letadle a míříme k dalšímu čínskému letišti Shenzen. A opět to samé, nahoru, chvíle komíhání v oblacích a zpátky na zem. Tam se nám to trochu natáhlo, ale díky zpoždění letu kvůli počasí nakonec máme čas i na testování místního piva a věru není špatný. Ovšem i tady je nakonec příroda nakloněna a můžeme nahoru. A ne jen tak na chvíli, víc jak půldne ve vzduchu než z okýnka zahlídneme zelenou zemi pod námi. V dopoledním Slunci nabývá přátelské atmosféry…tak uvidíme, na další rok se nám stane přechodným domovem.
Ano ano, je to tak. Sotva jsme odložili lyže po letošní dlouhé zimě, obletěli jsme půlku světa, abychom si je opět nazuli. Ale to už předbíhám, slušelo by se nás nejprve představit. Mě už znáte…prostě Merlin. Ale s druhým členem týmu jsme ještě na našich virtuálních stránkách tu čest neměli, i když už nějaký ten pátek do týmu Coffee Garage patří. Julča, nepolevující opatrovnice toulavých psů, věčný smíšek výpravy.
A co že nás to napadlo, chodit po Zemi hlavou dolů? Může za to právě Julča, byl to její sen se sem podívat a tak když jsme to zhodnotili, vyšel nám loni na podzim jako nejideálnější termín k odletu letošní červen. Julča bude mít po státnicích, Merlin snad zatím stihne dát do pucu Modrýho i Zářivku (jeho novou kámošku, o který se ještě rozepíšem v některým z dodatečně vložených článků) a všechny věci kolem lyžování na severní polokouli, abychom mohli vyrazit za lyžema na tu jižní. No, zas tak lehký to nebylo. Ještě celkem podstatná část…víza, tedy přesně, working holiday víza, u kterých je kvóta pro celou Českou republiku pouze 1200 míst. Znamenalo to velký otazník v cestě, jestli pojedeme nebo ne. Funguje to totiž tak že v určitý den spustí novozélandská vláda internetovou aplikaci a kdo dřív přijde, správně vyplní několikastránkový dotazník a na závěr zaplatí, ten spíš víza dostane. Servery neustále padají, ale nám se to zdárně daří a po tří hodinovým maratónu u počítače jsme zas o kousek blíž. A z toho kousku se stane pořádnej kus po pár dnech, když nám dojde potvrzení, že jsme to úspěšně zvládli a můžeme se tedy vrhnout na řešení letenek a pojištění. To bylo v březnu, takže ještě času dost. No a to by tak úvodem stačilo, trochu popojedem…
Je pátýho června a sedíme v Praze na Ruzyni a tak nám to pomalu začíná docházet. Čtyřy narvaný bágly, dva futrály s lyžema a první úsek cesty před námi, další pevná půda pod nohama bude Peking.
Tuto část trochu zrychleně přeskáčem, ono na lítání není nic zas tak zajimávýho. Když pomineme vzlet a přistání, tak je to jako sedět v trochu větším autobusu, do oněmění koukat na filmy promítající se na monitoru v sedačce před Vámi, přerušené vycházkami letušek s jídelními vozíky a turbulencemi. Ale nakonec jste zase na zemi, tubus od letadla do terminálu, prohlídka všeho možného, hledání cesty na další terminál, skoro nezištná pomoc pracovnice letiště končící asi nejdražším taxíkem v podání jejího záhadnýho známýho pod rouškou, že není času nazbyt. Ale už sedíme v letadle a míříme k dalšímu čínskému letišti Shenzen. A opět to samé, nahoru, chvíle komíhání v oblacích a zpátky na zem. Tam se nám to trochu natáhlo, ale díky zpoždění letu kvůli počasí nakonec máme čas i na testování místního piva a věru není špatný. Ovšem i tady je nakonec příroda nakloněna a můžeme nahoru. A ne jen tak na chvíli, víc jak půldne ve vzduchu než z okýnka zahlídneme zelenou zemi pod námi. V dopoledním Slunci nabývá přátelské atmosféry…tak uvidíme, na další rok se nám stane přechodným domovem.
Jedna věc je přistát a druhá je projít celní
prohlídkou se všemi krámy, co si takhle člověk veze s sebou. Naštěstí se
to smázne dodatečným umytím podrážek našich pohorek, abychom sem nezavlekli
něco nežádoucího a jsme oficielně vpuštěni do země.
Jsme v Aucklandu na letišti, je jedna po
poledni a musíme rozlousknut jeden zapeklitej oříšek, jak se dostat na Jižní
ostrov. Plán je totiž takový, máme celkem asi deset dní do nástupu do práce na
Mount Hutt, nedaleko vesničky Methven na Jižním ostrově. Jedna z možností
je přeletět do Chritschurch, většího města na severovýchodě Jižního ostrova,
odkud to jednak už není daleko do Methvenu a rovněž se tu zvyšuje šance na
koupi auta, který se nám tak jak tak bude hodit, nejen k cestování
s tou kupou věcí, ale i k bydlení na cestách. Anebo auto sehnat už
v Aucklandu a na Jižní ostrov se dostat po vlastních. Prověřujeme první
možnost a když se dostáváme k ceně za letenku a bagáž na 450 NZD,
rezignujeme, přeci jen to letadlo nemusíme nutně kupovat, stačilo by jen
přeletět. Projíždíme tedy inzeráty, zda by se nenašel nějakej šikovném povoz už
tady v Aucklandu. Den však pokročil a tak padá volba na přespání
v nedalekém hostelu, sotva 15 minut autobusem. Tam pokračuje hledání
v inzerátech a odepisování na ně. Nakonec uleháme s vizí, že ráno
moudřejší večera a poprvé spíme hlavou dolů.
Ráno je opravdu moudřejší a tak když nám recepce
potvrdí, že nás opravdu nemůžou ubytovat ještě na jednu noc, žhavíme opět
počítače, zda by se přeci jen nějaký čtyřkolový společník nenašel… spíše tedy
doufáme, že nám někdo včas odpoví na obeslané inzeráty. A světe div se, odepisuje
jeden Francouz, podle jména Johann to sice nevypadá, ale mohl by nám auto do
půlhodiny ukázat. Paráda, souhlasíme a trochu naivně se už vidíme, jak rveme ty
naše bágly do kufru a frčíme objevovat cizí krajinu. No což o to, Mazda se
kterou přijel se nám opravdu líbí, ale potřeboval by ji ještě do zítra, aby si
sbalil věci a zařídil letenku do Austrálie, kam pokračuje. Platí, zítra se
sejdeme v centru na Britomartu, kde proběhne konečný prodej povozu do
našich rukou. Ale co teď…?
Naštěstí měla Julča eso v rukávu v podobě nově nabytého známého z facebooku, který na jednu zprávu odepsal, že kdyby nebylo zbytí s noclehem, šlo by přepunkovat u nich na gauči. Domlouváme se tedy s ním, zda by to opravdu šlo, ráno pak dojet do centra a cestou zpátky si nabrat věci a vyrazit na cesty. Lukáš a Zuzka se nás příkladně ujímají, tak alespoň jako malý poděkování vaříme společnou večeři. Uleháme ke spánku a těšíme se na nadcházející den.
Ráno se loučíme a ještě si jednou necháváme vyradit cestu do města. Je to jednoduchý, takovou vilkovou čtvrtí se dostaneme k moři do centra části St.Heliers, kde si stíháme v mezičase čekání na autobus vyřídit účet v bance i snídani na lavičce s výhledem na podzimní moře. Zanedlouho ale už sedáme do autobusu a míříme si to do samotnýho středu Aucklandu. Což jsou vlastně čtyři hlavní ulice v okolí vlakového nádraží Britomart. Je kolem poledne, když se tam znovu setkáváme s Johannem a během půl hodiny se stáváme novými majiteli Putchiho, jak jsme naši Mazdu MPV pojmenovali. Ještě vyřídit pojištění a můžeme opět vyrazit do St.Heliers.
Naštěstí měla Julča eso v rukávu v podobě nově nabytého známého z facebooku, který na jednu zprávu odepsal, že kdyby nebylo zbytí s noclehem, šlo by přepunkovat u nich na gauči. Domlouváme se tedy s ním, zda by to opravdu šlo, ráno pak dojet do centra a cestou zpátky si nabrat věci a vyrazit na cesty. Lukáš a Zuzka se nás příkladně ujímají, tak alespoň jako malý poděkování vaříme společnou večeři. Uleháme ke spánku a těšíme se na nadcházející den.
Ráno se loučíme a ještě si jednou necháváme vyradit cestu do města. Je to jednoduchý, takovou vilkovou čtvrtí se dostaneme k moři do centra části St.Heliers, kde si stíháme v mezičase čekání na autobus vyřídit účet v bance i snídani na lavičce s výhledem na podzimní moře. Zanedlouho ale už sedáme do autobusu a míříme si to do samotnýho středu Aucklandu. Což jsou vlastně čtyři hlavní ulice v okolí vlakového nádraží Britomart. Je kolem poledne, když se tam znovu setkáváme s Johannem a během půl hodiny se stáváme novými majiteli Putchiho, jak jsme naši Mazdu MPV pojmenovali. Ještě vyřídit pojištění a můžeme opět vyrazit do St.Heliers.
Cestou dáváme sushi, přeci jen když máme japonský
auto, slušelo by se začít stylově. Nabíráme věci u Lukáše a ještě notnou chvíli
kecáme o jejich plánech, našich a domlouváme se, že by se za námi mohli
zastavit na lyže, kdyby měli cestu. Ještě nakoupit, natankovat a dobrodružství
začíná.
Noc už dávno vládne krajinou, když se vymotáváme na okraj Aucklandu a ukrajujeme první kilometry novozélandskou krajinou. Však už se nemůžeme dočkat až to zítra uvidíme za denního světla. Zastavujeme až po nějakých sto padesáti kilometrech na okraji Cambridge, kde poprvé zakoušíme spaní v našem novým kamarádovi. A nutno říct, že nijak nepohodlné, i když dva balíky lyží dělají své.
Noc už dávno vládne krajinou, když se vymotáváme na okraj Aucklandu a ukrajujeme první kilometry novozélandskou krajinou. Však už se nemůžeme dočkat až to zítra uvidíme za denního světla. Zastavujeme až po nějakých sto padesáti kilometrech na okraji Cambridge, kde poprvé zakoušíme spaní v našem novým kamarádovi. A nutno říct, že nijak nepohodlné, i když dva balíky lyží dělají své.
Ještě by se slušelo říct, že je tady na Zélandu
divoký kempování zakázaný, teda pokud nemáte tzv.: „Self contained car,“ což je
vlastně obytný auto, který musí být úplně soběstačný včetně záchodu a tak. Ale
když se chováte nenápadně, tak se dá úspěšně schovat i vedle hlavní silnice.
Ale je čas zvednout kotvy a zase postoupit dál na jih. Včera v noci jsme si odbyli nudný kilometry po čtyřproudový dálnici a dnes už se potloukáme po novozélandským venkovu a stojí to za to, však víc než tisíce slov vyjádří obrázky v galerii. A když si oběd uděláte na břehu Lake Taupo, tak i taková autoturistika má svoje kouzlo. dělají své.
Ale je čas zvednout kotvy a zase postoupit dál na jih. Včera v noci jsme si odbyli nudný kilometry po čtyřproudový dálnici a dnes už se potloukáme po novozélandským venkovu a stojí to za to, však víc než tisíce slov vyjádří obrázky v galerii. A když si oběd uděláte na břehu Lake Taupo, tak i taková autoturistika má svoje kouzlo. dělají své.
Směřujeme k Wellingtonu a tak cestou v malé
vesnici nedaleko nějakého armádního výcvikového prostoru zastavujeme na kávu kvůli internetu. Potřebujeme totiž
zarezervovat místo na trajektu přes Cook Straight, abychom se dostali na Jižní
ostrov. Vše se daří a protože je to nějakých 300 km , na obrubníku
kuchtíme večeři, vyrážíme a přespání plánujeme až do Wellingtonu, abychom to
měli k trajektu co nejblíže, na startovní čáře odbavení musíme totiž být
už v sedm ráno. Nakonec spíme přímo v přístavu a k terminálu to
máme sto metrů.
A ani se nenadějem, tři hodiny utečou jako voda,
doslova, a jsme na Jižním ostrově. A tak druhá polovina výletu k našemu
kopci začíná. Natankovat, dokoupit trochu zásob a frčíme dál. Ve druhým
městečku se nám mění plán, neb jsme původně měli namířeno do Christchurch po
pobřeží, silnice je ale zavřená a tak nás čeká téměř stejně dlouhá cesta přes
hory. No, co se dá dělat, i to bude jistě zajímavé.
Pomalu se noříme do údolí a tak se různě střídají
vesničky, auta kolem, až na chvilku zastavujeme u vodopádu na řece, podél které
jedeme. A tak se aspoň trochu protáhneme. Celkem vzato nejde o nic výjimečnýho,
20ti metrovej schod na řece, to zajímavější však následuje. Ještě se naposled
chceme podívat z vyhlídky, která je hned vedle parkoviště. Stojíme opřeni
o zábradlí a najednou za námi něco šustí a tak se pomalu otáčíme. A on si to
tam štráduje kiwi, zvíře ne nepodobné slepici, které je mimo jiné znakem Nového
Zélandu a jak se později dozvídáme, je celkem vzácně k vidění ve volné
přírodě. Jak se objevil tak i v křoví zmizel a tak nezbývá než opět
naskákat do Putchiho a vyrazit.
Později v noci zastavujeme v Hamner Springs, malý vesnici pod kopcema. Ještě bychom bývali pokračovali, ale oranžová kontrolka na nás už výhružně svítí a tak by se slušelo dopřát Putchimu něco benzínu na posilněnou. Jako z udělání je ale jediná benzinka široko daleko zavřená a nemá ani noční samoobslužný provoz, takže zůstáváme do rána, až se otevře. Chvíli hledáme místo na zakempování a když nenacházíme, zůstáváme v té samé ulici jako je zmíněná benzinka a jak ráno zjišťujeme, s nádherným výhledem na zasněžený vrcholky hor.
Později v noci zastavujeme v Hamner Springs, malý vesnici pod kopcema. Ještě bychom bývali pokračovali, ale oranžová kontrolka na nás už výhružně svítí a tak by se slušelo dopřát Putchimu něco benzínu na posilněnou. Jako z udělání je ale jediná benzinka široko daleko zavřená a nemá ani noční samoobslužný provoz, takže zůstáváme do rána, až se otevře. Chvíli hledáme místo na zakempování a když nenacházíme, zůstáváme v té samé ulici jako je zmíněná benzinka a jak ráno zjišťujeme, s nádherným výhledem na zasněžený vrcholky hor.
Ráno se staráme o našeho čtyřkolového kamaráda, jak
jsme měli v plánu už v noci a pokračujeme. Je to tu krásný místo a
tak se sem ještě určitě v průběhu dalšího toulání vrátíme. Směřujeme
k Christchurch a pomalu zas sjíždíme z kopců do nížin. Krajina se
pomalu mění až jsme opět na dosah od mořské hladiny. Ještě něco nakupování a
posledních sto kilometrů dorážíme už zas s nastupující tmou.
Julča má v merku dvě potencionální místa na
ubytování na celou nadcházející zimu a tak ještě večer stíháme jedno
prohlídnout asi dvacet minut od Methvenu. Je to krásně zrekonstruovaném dům,
ale trochu uprostřed ničeho, tak uvidíme jak bude vypadat to druhé, kam se půjdeme
podívat zítra. Uleháme do postele k lyžím, ztraceni někde mezi okolními
farmami a necháváme si zdát o tom jak asi bude vypadat zítřejší nabídka.
Však se také dočkáme. Ráno vyrážíme oněch
zpátečních 20 minut do Methvenu a jdem se podívat na místní informační
středisko. A je zde další překvapení, Julča si kupuje zápisník a když přijde
řeč na placení, odpověď přichází v češtině a tak tu máme první spřízněnou
duši, Vendy, která nám hned radí co a jak. Sama už tu je šest let, tak si hned
sdělujeme první dojmy z našeho působení hlavou dolů. Ovšem jsou dvě
odpoledne a tak směřujeme k Fi, paní pronajímající pokoj v jejím
baráčku v Cameron street nedaleko centra. No baráčku, taková stará kůča,
by spíš byl přiléhavější popis. Ne moc opečovanej, zašlej přízemní domek
s krbovýma kamnama jako posledním výstřelkem místo topení. Ukazuje nám
pokoj, prostě vybavenej, s fůrou nálepek po odstraněnejch plakátech,
zašlou ale plně vybavenou kuchyni. Vcelku příjemná paní a tak se s ní
loučíme, a jdeme na krátkou procházku po okolí. Probíráme to z jedné
strany, z druhé a nakonec bereme nabídku od Fi. Je to sice nic moc, ale na
druhou stranu v místě, nebude potřeba každý ráno dojíždět a tak to za to
dobrodružství bydlení v trochu strašidelným baráku stojí.
Nu a tak nám začíná další kapitola, život
lyžařskejch instruktorů hlavou dolů. Ale o tom až příště, koukněte na další
obrázky do galerie a zůstaňte naladěni.
Žádné komentáře:
Okomentovat