Adamsnovic rodina

     A tak jsme se nastěhovali k Fi. Do domku jak vystřiženýho z Adamsnovy rodiny a navíc doopravdy. Fi se totiž jmenuje Adams. Jak jsme již řekli, je to spíše taková barabizna, ale na tu zimu to bude stačit. Funguje to tu tak, že místní, co nemají plně obsazený dům si během zimních měsíců přivydělávají jako rentiéři prázdných pokojů. Takže si pronajmete pokoj a zbytek domu sdílíte s celou rodinou. Popravdě, jako sociologický pokus dobrý, ale představa, že by tu člověk takhle žil déle než ty 3 – 4 měsíce nic moc. To je případ našeho druhého spolubydlícího, Errola. Methven není pouze lyžařskou vesnicí, do které se všichni sjedou pouze na sezónu, i když se určitě v zimě tak zdvojnásobí. Je to centrum úrodný roviny Canterbury s jednou kravskou farmou vedle druhý a opodál na to všechno zíraj ovce, který tu mimochodem byly dříve v převaze. A kde nejsou zvířata seje se cokoliv, co tu může vyrůst. A tak kromě zmiňovaných sezónních lyžníků tu všichni na jaře sundaj můndury s logem Mt.Hutt a jdou z vesela zemědělničit, stejně jako náš Errol. A proč zrovna dům hrůzy? Nu, paní není zrovna dvakrát pěčlivá domácí puťka a tak i když jinejm lidem jezdí uklízet po barácích, platí na ní pořekadlo o kovářově kobyle jako na nikoho. Stoletý pavučiny, prach co tu pamatuje první evropský přistěhovalce a špinavý nádobí ve skříních připomínající spíše pokusy s více či méně živou kulturou. Ale na druhou stranu, jsme pod střechou a to že se topí pouze v obýváku krbovejma kamnama, to je takovej zélandskej standart. Zbytek se dohání přenosnými přímotopy nebo aspoň vyhřívací podložkou v posteli, jako je tomu v našem pokoji. A tak to je spíš o tom, že když člověk vytáhne něco ze skříně v kuchyni, je dobrý to dvakrát prohlídnout a pak pro jistotu umejt. To by ale jako popis bydlení už mohlo stačit. Spíš se vrhnem na to co tu vlastně děláme.

     Dorazili jsme v úterý a tak ve středu ještě dovybalujeme krámy z auta. Celkově děláme takovou revizi všeho, co jsme s ním dostali a některý nahnilý věci rovnou míří do popelnice, třeba jako porlorozpadlý kempovací křesílka. Sušíme stan a větráme Putchiho co se dá. Obhlížíme okolí a mimo jiné u jedné zapadlé dílny nacházíme krásný čtyřkolový krasavce, tak ejhle, i tady mají ke starým krámům vztah. Další dny trávíme samostudiem k Induction programu, což je věc která bude následovat. V neděli navečer bychom totiž měli podepsat smlouvy a následující týden budeme trávit přednáškama o náplni naší práce, o naší firmě, o tom jak všichni spolupracují se všemi a tak, zkrátka takový uvedení do obrazu jak to tu funguje. A součástí toho je takový dotázníkový šetření neustále hodnotící jak si zatím stojíme. Ale součástí toho by mělo být něco lyžování, tak to snad nějak přežijem. A jelikož na víkend si už můžeme vyzvednout permice, pomalu se chystáme, že po nedlouhý jarní přestávce zase zkusíme upalovat po sněhu z kopce. Ale nepředbíhejme, ještě se podíváme do Rakaia Gorge, soutěsky, nebo spíš údolí řeky Rakaia.

   Je to takovej velkej kaňon asi dvacet kilometrů od Methvenu, kterým se odvádí voda z nedalekých hor do moře. Podle toho to taky vypadá, protože místy i víc jak sto metrů široký koryto je převážně prázdný a vodní hladina se tu asi pravidelně zvedá v jarním období tání… teda podzimním, pro nás Evropany. Errol nám pověděl, že by tam měla být nějaká vycházková trasa a tak jsme se rozhodli to ještě před lyžařským víkendem prověřit. Nejzajímavější na tom celým je, že ze smíšenýho lesa koukáte na zasněžený vršky hor a do toho mezi borovicema rostou palmy. Vskutku neobvyklá směsice. Šlapeme si to tedy po takové pěšině z jedné strany ohraničené srázem končícím v Rakaia river a z druhé strany ohradníkem od pastvin. Pás lesa se klikatí kolem břehů, po příkrých stráních i mezi skalnatými žebry. Postupujeme k vyhlídce, kde testujeme zapujčenou a mírně tekoucí termosku a užíváme si prázdnoty, která tu z kraje vyzařuje a kterou narušuje jen vzdálené ovčí stádo. Jenže bohužel večer se pomalu blíží a tak nakonec otáčíme ještě před opuštěnými uhelnými doly a slibujeme si že se sem na jaře vrátíme.

     A je tu víkend a první lyžování hlavou dolů. Ráno se ubíráme ztichlou ulicí na skibus a tak jen dumáme jak to bude vypadat až bude zima v plným proudu. Z rozjímání nad, v prvních slunečních paprscích pomalu mizící, jinovatkou nás vytrhává skibus, regulérní autobus, kterým bychom si to měli hasit poprvé na kopec. Usměvavý řidič nám pomáhá s lyžema do kufrů, platíme 40 dolarů za zpáteční jízdenku pro oba a uháníme vstříc nejen novýmu dni, ale i prvním obloukům na jižní polokouli. Nevím jestli jsem už o tom zmínil, ale Methven leží 319 metrů nad mořem a spodek lyžařskýho areálu Mount Hutt, který se stává na další skoro čtyři měsíce naším druhým domovem je 1680 m n.m. Tedy celkem pěkný převýšení na nějakých 25 kilometrech. Však také jedeme bezmála hodinu a tak se člověk alespoň stačil probrat. Později budeme tuto ranní cestu užívat spíše k opačné činnosti, tedy dospávání nocí násilně přerušených ranním zapípáním budíků. Nahoře nacházíme kancelář lyžařské školy a jdeme se přivítat s prvními lidmi od fochu, se kterými budeme teď stále v kontaktu. Usměvaví kluci nám hned dávají skipasy a přejou pěkný poježdění, tak moc neotálíme a vyrážíme. A jak to vlastně u nás vypadá? Mt Hutt je jeden z okolních vršků, jehož úbočí tvoří obrovskej kotel a v něm je celý areál situovanej. Až na část South Face, která je za jeho jihovýchodní hranou. Tři lanovky stačí obsloužit všechny směry a tak to navíc s tou trochou sněhu co tu teď zrovna je vypadá jako celkem malý středisko. Pravda, že se následně v zimě přesvědčíme o opaku. Jakmile padne sníh, je tu opravdu nepřeberně možností, jak se pustit z kopce dolů. Ctyřsedačka jede od pohledu pomalu a tak rovnou zkoušíme šestisedačku až na samotný vršek. O dalším ježdění se asi nemusíme moc rozepisovat, stačí asi napsat, že je to opravdu divný, když se člověk znovu ocitne v lyžákách v době, kdy se spíš těší na nějaký letní vejletění za lezením po skalách. Ale zvykáme si. Však se sem ještě vracíme i v neděli a navečír přichází velká chvíle podepisování smluv a fasování mundůrů.

     No a o tom bude stačit napsat jen tolik, že rozumět Zélanďanům je trochu oříšek. Všichni tu neskutečně rychle melou, navíc dost slov má hodně jinou výslovnost a tak se jen snažíme pochytit co nejvíc, co jde. Konečně se potkáváme i s Markem, Merlinovým známým z lektorskýho sboru APUL (Asociace profesionálních učitelů lyžování) a tak jsme na to tři a nutno dodat, že nás Marek v mnoha věcech zachraňuje. Organizační věci, fasování oblečení a zítra na kopec. Dopoledne nějaká teorie a odpoledne skloznutí se se zbytkem sestavy. Tým je vskutku mezinárodní. Britové, Američani, Polka, Francouz, Španěl, par Australanů a tři Češi. Jak později zakoušíme, česká komunita je tu podstatně větší a je nás tu zhruba šestnáct včetně některých, kteří zde už žijí na stálo. Ráno už tedy oficielně jako zaměstnanci míříme na kopec vstříc přednáškám o NZSKI, což je organizace, která spojuje náš resort ještě s dvěma dalšími, Remarkables a Coronet Peak. Pak samozřejmě nezbytné Health & Safety, něco co bychom u nás nazvali bezpečnost práce jen s tím rozdílem, že tady jsou na to přímo ujetý. Když jsme si v manuálu přečetli, že bychom měli vyplnit formulář, když uvidíme odloženou lopatu, protože by se mohlo stát, že na ní někdo v nepozornosti šlápne a může si způsobit zranění, tak jsme málem lehli smíchy pod stůl. Bohužel tahle přeopatrnost se nese světem jako mor, až má člověk pocit, že se vše dá vyřešit tabulkou ne nepodobnou těm, co tu mají na záchodech, že si máte před jejich opuštěním umýt ruce, jako by to nebylo samozřejmostí, kterou předávájí rodiče svým dětem jako jeden ze základních životních principů, tak jako mnoho dalších nikde nepsaných, ale zcela jasných věcí jako, že když se něco vařilo, tak to pálí. Pak jsme ještě prošli všechny budovy, co v areálu jsou a hotovo. Vyplnit třiceti stránkovej „workbook,“ pětkrát se včas ukázat na nástupu, podle toho jaké lekce by měly začínat a odstínovat 2 lekce, což je vlastně účastnit se na hodině některého služebně staršího instruktora, abychom viděli jak to tu dělají. V sobotu máme splněno a začínáme učit.
     O tom jak se tu učí asi netřeba sáhodlouze povídat, ostatně je to práce, na kterou jsme zvyklí z Čech a tak jediná možná trochu překvapivá věc je, že tu moc nelpí na tom, abychom používali výhradně novozélandskou metodiku, ale můžeme postupovat i podle té české. Pravda, že se moc nerozcházíme v základních principech a tak není žádnej velkej problém se adaptovat na místní prostředí.
     A tak začíná kolotoč 5 pracovních dnů vždy na čtvrtek a pátek přerušený našimi dny Off, tedy „víkendem.“ A tudíž možností buď vypadnout někam jinam, nebo se podívat k nám nahoru a využít lyžování jen pro vlastní potěšení bez pronásledování klienty. Tento kolorit občas přeruší velký vítr, který nám nadělí zavírací den. Mt. Hutt je totiž jedním z největrnějších areálů a tak se mu občas přezdívá Mt. Shut, právě kvůli uzavírkám pro vichr, který rozhoupe sedačky do neprovozuschopného stavu. Většinou pak probíhá zjišťování, jestli je možno další den otevřít kvůli množství nafoukaného sněhu na silnici a když je vše v pořádku, kolotoč se znovu roztočí, jakoby se nic nedělo.

     Jeden z prvních volných dnů jsme strávili tam u nás na pásech, kdy jsme si vyšlápli úbočím na vršek a pak mimo sjezdovky si to pustili dolů. Byl to takovej seznamovací vejšlap na rozhlídnutí se po okolních kopcích. A také na nákup se občas musí a to je příležitost vypadnout z té naší „vesnice“ do většího města Ashburton, nějakých 36 kilometrů směrem v mořskému pobřeží. Ne, že by to bylo nějak zajímavý zmiňovat, ale když při procházce parkem na jeho okraji potkáte 60 let starý Austin Morris i s jeho hrdým prvním majitelem, třiaosmdesátiletým pořád přeci jen vitálním dědou, tak je to esenciální setkání.

     Návštěva Porters v jednom z dalších dní volna už byla přeci jen výletem do vzdálenějších končin. Naházet všechny krámy do Puthciho a ráno vyrazit. Je to nějakých 90 kilometrů, ale když to výjde, zkrátíme si to o dobrých 40. Nu, nevyšlo, silnice z Rakaia Gorge do Porters Passu je v zimě uzavřena a tak Putchiho netrápíme 25 kilometry po stěrkový silnici, ale zas aspoň nemineme hornický osady jako Coal Gate a Springfield, kde jsme úplně náhodou narazili na začínájí hřbitov aut. Porters nás vítají osmikilometrovou štěrkovou silnicí, ne nepodobnou té naší na Mt.Hutt. Ale je to přeci jen níž a tudíž netrápíme Putchiho stoupáním do nebes a to si následně užíváme na pásech až na dvoutisícovej vrchol. Pěkně tam fučí a tak z původního plánu vyrazit po hřebínku až do vzdálenějšího sedla, ze kterýho jsme chtěli sjet, zůstává pouze traverz na jeho odvrácené straně a sjezd až téměř k autu. Ochudili jsme se sice asi o 300 metrů jízdy, ale vzhledem ke zbytku sjezdu to rozhodně nebyla nějaká velká ujma. A když to člověk spojí se svačinou s vlastnoručně upečeným chlebem, o který se den předem postarala Julča, nemá to chybu.

     Týdny běží a když je čas, vyrážíme na cesty. V closed days aspoň někde kolem, protože to nikdy nevíme dřív než v šest hodin ráno. Je to takový denní kolorit, v šest budíček, zkontrolovat internetový stránky areálu, jestli je otevřeno, snídaně a na sedmou na zaměstnaneckej bus, který odjíždí od kanceláře v centru Methvenu. A když je zavřeno, můžem si ještě dvě hodinky dospat a pak na devátou do kanceláře na „closed day activity,“ což je většinou nějaká teorie ohledně lyžování. Taková suchá příprava k výuce. Jednou zaměřeno na komunikaci, jednou na práci s rovnováhou a teď naposledy třeba na vnímání pohybů vlastního těla a jak to předat našim klientům, více tu používají oslovení hostům. To zabere tak hodinku, někdy dvě a máme padla. Takhle jsme se minule podívali na Methven walkway, procházkovou trasu polma okolo. A tak se pomalu dostáváme k dění posledních dní. Ještě by se slušelo zmínit, že během jedné cesty do Ashburtonu jsme se přimotali do největších povodní na Jižním ostrově za posledních dvacet let. Cestou tam jsme párkrát museli projet jezery naplavený vody z okolních polí až to chvílemi vypadalo jak vyhlídková plavba mezi patníky. O to zábavnější byla jízda zpátky, kdy už stačili tu samou silnici zavřít a museli jsme oklikou. Značení trochu pokulhávalo a tak jsme se stějně nakonec na tu naši silnici dostali a když už šla voda i přes přední kapotu, tak jsme radši ani nedýchali. Škoda, že jsme si zrovna na tuhle cestu s sebou nevzali foťák, abyste i Vy mohli vidět jaký to tu je, když se živly vzbouří. Však nahoře stačilo nasněžit, že to pomalu dva dny dávali dohromady a na zvlášť větrnných místech přístupové silnice se navála až osmimetrová vrstva sněhu.

     A tak jsme se dostali až k událostem posledních dní, našemu výletu k Lake Ohau a Tekapo, jak jinak než s lyžema na nohou. Předcházelo tomu udělat na Putchim technickou. Což nebylo tak jednoduchý jak jsme si na začátku mysleli. Neprošlo nám to kvůli pár maličkostem, ale okecat to nešlo. Zlomená klika, špatný silentbloky na motoru a jedna zadní pneumatika. Kdyby byl Putchi jak Modrej, tak by to nebyl takovej problém, ale přeci jen Japonci tam nenechali místa nazbyt ani nářádí se tu neválí na každým rohu a tak nám nezbylo než ho nechat v servisu. Konečnej účet na 800 dolarů nám zlehka vyrazil dech, ale co naplat, nenecháme si tím zkazit vejletnickou náladu a ve středu po práci vyrážíme na cestu.

     Lake Ohau je asi 250 kilometrů vzdálený jezero s poměrně malým areálem co se vleků týče, za to možností k volnýmu ježdění je mnohonásobně více. Ještě v noci dorážíme do Twizelu, městečka asi 30 kilometrů vzdáleného od Ohau a kousek od centra uleháme do pelechu. Ráno dojíždíme krásnou scenérií okolo jezera, v Lake Ohau Lodge si pujčujeme sněhový řetězy a vyrážíme na asi osmikilometrový stoupání k parkovišti. A za nedlouho si to už šlapeme zprvu sjezdovkama až dorážíme na samotnej hřeben. Stoupání svahem pokrytým ledovou krustou nevěstí nic dobrýho, ale snad to díky expozici vyhlídnutýho svahu bude při sjezdu lepší. Sváča nahoře, dvou kilometrovej traverz a pak už jen malovat a malovat oblouky do sněhu. Krusta na Slunku polevila, tak si tak klouzáme svahem, mezi oblouky se kocháme výhledy na jezero hluboko v údolí pod námi a nakonec opět dorážíme k Putchimu. Káva na cestu uvařená na parkovišti a pomalu se noříme zpátky na dno k jezeru. Vrátit řetězy a tradá k Lake Tekapo. Tam přijíždíme už po setmění a na informacích zjišťujeme jak to vypadá na Roundhillu a Mt. Dobson. To jsou dvě střediska, do kterých bychom se chtěli podívat zítra. Sněhu bude víc na Mt. Dobson a tak nějak celkově bychom chtěli spíš tam, tak se pro něj rozhodujeme a čeká nás ještě asi 40 kilometrů do Fairlie. A jelikož nám na informacích řekli, že nejezdí žádný skibus na Mt. Dobson, budeme muset znovu potrápit Putchiho do kopců, což jsme si chtěli tentokráte odpustit. Nicméně uvidíte později, jak nám tato informace zavaří. Naskakujeme tedy do auta a nocí si to frčíme do Fairlie, malýho městečka pod horama. Tradičně parkujeme blízko centra mezi domy v aleji a uleháme plni očekávání zítřejšího dne na pásech.

     Tak jak to bývá, ráno se budíme a po rychlý snídani vyrážíme, do z průvodce doporučované půjčovny, opět kvůli řetězům. A ejhle, řetězy už nepůjčují. Navíc nám ještě sdělí, že skibus jezdí, ale že jsme ho propásli. Zmocňuje se nás bezmoc, nejen že nemají řetězy, ale navíc ani nevědí, kde by se daly půjčit. A navíc na to, jak jsou tu všichni usměvavý a fajnovní, někdy až moc, tady máme opačný dojem, tak radši nebudeme dále otravovat a pádíme ven. Naproti je ještě benzinka, tak to zkoušíme tam. Tam už je to o trochu lepší a radí nám sportovní krám přes ulici. Aj sakra, otevírací doba až od 10 hodin. Nu, pobíháním kolem jsme už nějaký ten čas zabili a tak tu půlhodinku počkáme. Procházíme se po hlavním bulváru a na desátou jsme zpět. Aj, další zádrhel, nemají naši velikost, ale ještě nás posílájí do místního pneuservisu. Chlapi prolezli regály, ale také náš rozměr nenašli a ani přes ulici nemají. A tak si řikáme, že dnes ty lyže asi oželíme, vymyslíme suchej plán a užijeme si dne jinak. Vědět, že skibusy přeci jen jezdí, přivstali bychom si a bylo by to vše vpravo jak se říká, jenže evidentně, dnes není ten správnej den ku lyžování.

     Koukáme tedy do atlasu a cestou zpátky směrem k našemu dočasnýmu domovu nacházíme rezervaci Peel forest, jedno z posledních míst s dochovaným původím lesním porostem Jižního ostrova. Tak proč ne, courání se na lyžích vyměníme za courání v lese. Den je jak obrázek a tak je vlastně, jak ho strávíme, hlavně když to bude venku a trochu v pohybu. Kousek za Geraldine odbočujeme k Peel forestu a za nedlouho už parkujeme na jednom z parkovišť na jeho okraji. Nakonec to není ani tak malej kousek lesa a trávíme tu celý odpoledne. Obešli jsme si asi deseti kilometrovej okruh a stačili se pokochat lesem, který opravdu z okolních kopců neznáme. Většinu lesů, co tu vidíte tvoří jehličnaté stromy vypadající jako druh borovice. Ale tady si to šlapeme smíšeným lesem, borovice, palmy, buky a k tomu fůra křovin připomínající spíše daleko teplejší oblasti. Inu přítomnost nedalekého oceánu je evidentní.

     A tak jak se setmění připlížilo do kraje a my zas vyrazili na cestu, abychom nějak rozumně dojeli do Methvenu. Tak i naše povídání dospělo téměř do dnešních dní a ke svému dočasnému konci. Ještě máme zhruba měsíc práce před sebou a tak nashromáždíme další zážitky z hor od nás i doufejme od jinud a podělíme se o ně s Vámi v přístí relaci. Však se zatím podívejte na ostatní obrázky do galerie a co nevidět budeme zpět s další náloží.