A tak, jako už po několikáté, se k Vám vracíme
s pár zápisky z cest, kterými si krátíme dny volna mezi učením. Jak
už jsme předesílali, ono se tu kromě těch našich občasných výletů nic moc
zveřejnění hodnýho neděje, i když si samozřejmě zimu užíváme, to se ví. A kde
začít..? No, vezmeme to chronologicky.
Poslední povídání jsme končili po nastěhování do
novýho bydlení v Mount Somers. A sotva jsme si vybalili, nasměrovali jsme
čumák Putchiho vstříc dalšímu výletu. Zacílili jsme na Arthur’s Pass. Možná si
někam vyšlápnem na pásech, rádi bychom se podívali do Castle Hill, skalního
města cestou a třeba taky něco dalšího objevíme jen tak od krajnice. Tradičně
zkoušíme sehnat sněhový řetězy a ani tentokráte se nedaří. Zkusili jsme stanici
na začátku cesty k nám do areálu. Nějak jsme si říkali, že když jsme
v jedný firmě, jen jiným oddělení, že by to mohlo jít. Bohužel, asi jsme
narazili na přílišnýho poctivce, ale rovnou nám řekl, že vůbec neví, jestli nám
je takhle může půjčit. Nu, nevadí, zkusíme to cestou, když budou potřeba.
Sedáme zpátky do Putchiho a vyrážíme do Rakaia
Gorge, kaňonu o kterém jsme psali na začátku našich trampot v okolí
Methvenu. Zkusíme totiž štěstí na dříve popsané zkratce, která naposledy nešla
projet kvůli sněhu na silnici. Roční doba už pokročila a tak by se mohlo
poštětit. Ptáme se u odbočky z havní silnice na pumpě a chlapík
v montérkách se přiznává, že nemá moc tušení, ale že by měla být
v pohodě průjezdná. Inu, zkusíme to a uvidíme. Následujeme tedy vedlejší
silnici proti proudu Rakaii a po pár kilometrech míjíme značku, že je naše
uvažovaná zkratka do Porter’s Passu otevřená. Hohó, to nám zkrátí cestu o
dobrých 40 km
a ještě uvidíme kousek hor, co jsme minule minuli. Po patnácti kilometrech se
asfalt mění na šotolinu a tak to bude na dalších 15 než u jezera Lyndon zase
navážeme na asfaltovou „dálnici.“ Kocháme se výhledy, pozorujeme líně se
pasoucí stáda ovcí a krav a ani se nenadějem a jsme zpátky na asfaltu.
První zastávka, Castle Hill, ale spíše by se
slušelo napsat Kura Tawhiti, původní maorský název. Ti místu přikládají
zvláštní historický a duchovní význam a tak některá skaliska jimiž jsou pláně
kolem nás posety zůstavají nepřístupná. Potulujeme se mezi skálami, šutry a tak
jen vymýšlíme jak se tu na jaře zastavíme na jednodenní lezení. Na víc to asi
nebude, ale kousek dál by měla být ještě jedna skalní oblast, Flogging Hill,
tak by to šlo spojit.
Nicméně je čas zvednout kotvy a pokračujeme na
Arthur’s Pass. Ještě se na pár minut zastavujeme ve vesnici Castle Hill. Od
hlavní silnice nás zaujala architektura některých domků, ale po chvíli
zjišťujeme, že než o vesnici jde spíše o zajímavě rozesetý apártmánový baráčky
k pronájmu, které jsou teď, když už má sezóna pomalu na mále, téměř
prázdné. A tak pokračujeme v road tripu a kocháme se pomalu se kazícíma
výhledama na okolní krajinu.
Všude kolem nás jsou převysoký kopce a silnice se
mezi nima vine jako neohrožený had. A k tomu mlha, přeháňky, vítr, obrázek
Mordoru se pomalu dotváří. Ne nadarmo je příroda Nového Zélandu hojně využívaná
filmaři k natáčení exteriérů jako tomu například bylo u Pána Prstenů (na
každém rohu zde narážíme na upozornění že se zde točilo, stejně jako cestovní
agenturu „Lord of The Rings Adventure,“ která vozí zájemce po místech
natáčení), Letopisů Narnie a mnoha jiných. Do Arthur’s Passu dorážíme už za tmy
a nejdříve obhlížíme informační středisko, nestíháme ho otevřené, ale aspoň
zjišťujeme ranní otevírací dobu a koukáme na lavinovou předpověď. Nic moc všude
kolem 4.stupeň, takže pokud se dostaneme na pásy, tak leda opět někde kolem
sjezdovek. Okolní kopce, o kterých by se jinak dalo uvažovat jsou moc špatně
orientované na to, abychom se tam vydali objevovat nedotčené terény, tak uvidíme
jak na tom bude nedaleké středisko Temple Basin. Tíží nás již tradiční starost
o sněhové řetězy. Pokračujeme hned do sousedství, kde je místní obchod se
smíšeným zbožím spojený s kavárnou, zavřeno a naproti kavárna, která je
naopak i hospodou, otevřeno. Dnes vaří pan šéfkuchař, tak se necháváme zlákat
vyhlášenou pizzou, samozřejmě po zélandsku, čtverec, který v pohodě vydá
pro dva. Ptáme se i na řetězy a jediná možnost bude ráno v kavárně přes
ulici, ale bez záruky. Po večeři skáčeme zpátky do Putchiho a jen přejíždíme
asi o 5 kilometrů
zpět na jedno ze tří neplacených tábořišť, parkoviště u silnice se studánkou,
přístřeškem a kadiboudou.
Ráno se nebudíme do pohádky, ale do hustého sněžení
smíšeného s deštěm. Dojíždíme k íčku a zjišťujeme situaci. Je tu
viditelně rušno, jak vevnitř tak na silnici venku, kde parkujeme hned mezi
dvěma sněžnými pluhy. Silnice z vesnice do sedla, vlastního Arthur’s
Passu, je zavřená a odklízí se sníh. Paní nám radí, jak se dostat k parkovišti
na Temple Basin, kam máme namířeno a tak vyrážíme. Je tu pořádná kolona, kterou
máme předjet a pak po pár kilometrech bychom se měli dostat na parkoviště.
Kolona totiž čeká na zprůjezdnění silnice přes sedlo, ne k Temple Basin.
Jenže co paní už nevěděla, že sníh začíná hned za posledním barákem vesnice a
řetězy jsou potřeba už od cedule značící konec osady. Ještě se tedy poptáváme
v kavárně, jak nám bylo porazeno včera, ale bez výsledku, k půjčení
řetězy nemají. Otáčíme to tedy a zkusíme nějaký z areálů, který máme při
zpáteční cestě. Dostat se tu na sníh totiž není jen tak. Nejjednodušší je
vybrat si jeden z lyžařských areálů, nebo menších tzv. Clubfields, což
jsou menší areály spravované lyžařskými kluby, dojet tam a na pásech se už
vydat po svých na vyhlídnutý vrchol v okolí. Cestou máme hned čtyři a tak
uvidíme, jestli se někam bude dát bez řetězů. Cestu v Putchim si krátíme
černejma historkama a tak jsme za chvíli u Broken Riveru, zavřeno, pokračujeme,
Craigieburn, no chains, takže to vypadá, že tady by se na nás mohlo usmát
štěstí. Pomalu se vydáváme po úzký štěrkový silničce a stoupáme ke sněhu. Má to
být asi 6 km
a když jsme někde zhruba v polovině cesty, hned za brodem vidíme na stromě
ceduli: „chains from this point.“ Což v překladu znamená, že odsud už ty
řetězy mít musíme. Sakra, to to nemohli napsat už dole, že budou potřeba od
poloviny dál. Chvíli špačkujeme, ještě zvažujeme, jestli tu auto nenechat a
nedojít to pěšky, ale nakonec otáčíme a valíme zpátky do údolí. Přeci jen
nechceme riskovat, že sněžení posílí a
my tu zůstaneme uprostřed kopce kvůli nesjízdnosti silnice. Nedá se nic dělat,
i tentokráte to vypadá na nějaký suchý program bez lyží. Jojo, vyplatí se
zainvestovat do řetězů hned na začátku sezóny a člověk má klid. Nějak jsme
spoléhali, že se budou dát řetězy vždy půjčit, ale taková hračka to zas není.
Sjíždíme zpátky do údolí a popojíždíme k nedaleké speleologické atrakci,
alespoň tak se o Cave Stream Scenic Reserve dozvídáme z průvodce.
Je to spojení dvou kaňonů s několika stezkami,
kterými se tam lze vymotat a pokochat se pohledy na skály po staletí modelovaný
tokem řek. A speleologie…? Při nižším stavu vody lze z jednoho kaňonu
prolézt proti toku ponorné řeky do druhého. Není to nijak zpoplatněno ani není
třeba žádného průvodce. Jen náhradní oblečení, čelovku a i helma by se hodila. Jelikož
to vyžaduje brodění a naše jediný druhý boty jsou lyžáky a navíc je vyšší stav
vody než je doporučeno, necháváme to na příště, i když se zrovna obloha roztáhla
a lákají nás paprsky Slunka k vodním hrátkám. Jen potvrzení, že se jaro už
pomalu blíží a sluneční svit nabývá na síle. Procházíme se tak aspoň kolem a už
se vidíme jak si tu na jaře pěkně smočíme nohy.
No a to je pomalu konec našeho výletu do Arthur’s
Passu. Domů už dorážíme v pohodě po již známých silnicích.
Dalším výletem v pořadí je výšlap na samotnou
Mount Somers, 16xx m vysoký masiv, který máme takřka za barákem. Začínáme tedy
tak, že přejíždíme do nedalakého Staveley na parkoviště pro Mount Somers track.
To je populární dvoudenní tůra, která obchází celou horu a i my se po této
trase kus vydáme než ji opustíme směrem k vrcholu. Nejdříve nás čeká
výšlap lesem s lyžema na zádech a pak snad už budeme na sněhu, abychom mohli
pokračovat na pásech. A tak si to šlapeme lesem v lyžácích, moc nemluvíme
a je toužíme být co nejdřív na sněhu. Dá to nějaký tři hodiny než docházíme na
první kousky sněhu a pak si to už konečně štrádujem přes louky k žebru, po
kterém bychom měli stoupat až k vrcholu.
Jak se dostáváme na otevřenou planinu vítr sílí,
tak jak bylo v předpovědi. Jak postupujeme výš a výš mění se i struktura
sněhu a i když stoupáme svahy zalitými Sluncem lyže se boří minimálně a
sněhovou pokrývku tvoří více krystaly ledu než typická jarní krupice. Ve třech
čtvrtinách dosahujeme kamenitýho terénu a vítr fičí, že se sotva slyšíme.
Chvíli přemýšlíme jak dál, po pravdě se trochu táhneme. Zbývá nám ještě asi 200
výškových metrů, ale ne zrovna lehkýho terénu. Kličkování mezi šutry nám bere
dost času a tak se rozhodujem pro návrat. I tak to bude pěknej sjezd, končící
mezi zakrslými stromky a zurčícími potůčky z tajícího sněhu. Je to vlastně
takovej krkonošskej vejlet. Třičtvrtě dne se táhnete nahoru a dolu z větší
části pěšky po svejch, abyste si sjeli nějakých 300 - 400 výškových metrů. Dole
zas putujou lyže na bágly a za neustálýho klopítání přes kořeny se vracíme na
parkoviště k Putchimu.
Po týdnu na svazích v mundůru lyžařský školy
je zas na čase vzít ty naše „dřeva“
někam na výlet a tak cílíme na Mt. Olympus, Mt. Craigieburn nebo tak něco
směrem k Arthur’s Passu. Daří se nám sehnat řetězy od kamošů instruktorů a
tak vyrážíme. Nakonec musíme odvolat Mt. Olympus, protože tam teď pouštěj pouze
auta s pohonem všech 4 kol, tak uvidíme kam dojedem. Pokračujeme po už
známé štěrkové silnici kolem jezera Lyndon a kolem Porters míjíme Castle Hill a
kousek za vesnicí míjíme ceduli Mt. Cheeseeman… o tom jsme ani neuvažovali, ale
vlastně proč ne. Předpověď byla pro tenhle celej kraj podobná a nevěstí nijak
zářivej den, tak to zkusíme. Frčíme po štěrkový silnici, nejprve lesem, pak
suťoviskem a hlavně mlhou až k spodnímu parkovišti na spodku areálu. No,
areálu, je to jeden z tzv. Clubfields, což jsou malý střediska zpravovaný
místními skikluby. Většinou je tam restaurace, stanoviště patrolů, což je
obdoba horský služby a někdy i malá lyžařská škola. A když malá, tak opravdu
malá, dva tři instruktoři, kteří když nemají na pilno zaskočí pomoct do hospody
nebo se postaví k vleku podávají kotvy. Nandaváme pásy a ve směsici
sněžení a deště pomalu vyrážíme kamsi do mlhy. Vidíme tak na padesát, někdy i
sedmdesát metrů před sebe a tak se orientujeme spíše podle směrů vymezených
vleky, když je zrovna teda vidíme. Počasí je opravdu jarní, ale aspoň po chvíli
přestává pršet. Podle plánku směřujeme k Mt. Cockayne, což když pomineme
jinej sled písmen zní celkem dobře. Škoda jen, že není nic vidět a taky že sníh
je jak lepidlo. Možná aspoň na vršku vylezeme z mraků. Nevylezli,
v totálním mlíku a difúzi balíme pásy a sami jsme zvědaví jak nám to půjde
dolů z kopce.
První oblouk napoví. Oba končíme na zemi. Je hrozně
těžký se orientovat, když nemáte ponětí kde je nahoře a kde je dole. Sklon
svahu poznáte až v momentě, kdy zastavíte a protože očekáváte uplně jiný
úhel, praštíte sebou o zem. A jelikož zastavujeme skoro v každém oblouku
je o zábavu postaráno. Dostáváme se k horní stanici jednoho ze dvou vleků
a pokračujeme do kotle pod zmiňovanou horu a přeci jen se podmínky trochu
lepší. Lepivej nacucaně těžkej sníh zůstává, ale mlha se rozplývá a tak konečně
vidíme pod sebe. A tak, byť to není nijak uchvátný lyžování, užíváme si každýho
oblouku až na dno, kde po takový únikový cestě traversujeme zpátky na spodek
areálu.
A aby byl výčet našich špacírů kompletní, nesmíme
zapomenout na samotný Mt.Hutt. Lehce přes dvoutisícovej brdek, podle kterýho se
ten náš areál jmenuje. V jednom z dalších volních dní ráno tedy
balíme skoro stejně jakobychom jeli do práce jen s tím rozdílem, že místo
svačiny do kapsy od mundůru plní náše batohy lano, mačky, sedáky, cepíny, pásy
zkrátka to harampádí, který tam zrovna běžně nevozíme. S ostatními
instruktory se necháváme vytáhnout ranním šichťákem nahoru a nepohrdneme ani
lanovkou, abychom se co nejrychleji dostali za hranice areálu.
Tak tentokráte to pravý dobrodružství začíná
netradičně sjezdem. Musíme nejdříve do sedla pod South Peakem, abychom, už na
pásech, mohli přejít planinu, která se táhne směrem k Mt.Hutt. Jde to jako
po másle a navíc díky absenci nějakýho krkolomnýho šlapání do kopce jsme celkem
svěží, když vybalujeme z batohu to předem jmenovaný harampádí. Julča ještě
nikdy nelezla ve vysokejch horách s mačkama a cepínem a tak ten dnešní
výstup bude takovej učednickej. Ono by to jinak totiž ani nebylo moc nutný,
ostatně jak nám dokazují v zápětí dva Francouzi, co kolem nás proběhnou
s lyžema na zádech. Ale trénink dělá mistry a tak si vyšlápnem jedno a půl
dýlkovej žlábek a navážem na něj pěkným hřebýnkem. Ten už jdem sólo. A než se
stačíme dotrmácet na vrchol, frantíci jsou ty tam. Krajina pod náma se otevírá
a nemůžeme se vynadívat do všech stran. Tu jsou další zasněžený vršky, tu zas
hlubina Rakaia Gorge v sousedství a k tomu sluníčko a ani toho
tradičního větru není moc.
Nu, rychle zpátky ať ještě stihneme sjezd do
vyhlídnutýho kotle z pod nástupu. Jihozápadní stěna Mt.Hutt padá do
parádního kotle, ze kterýho se dá zas vyškrábat zpět na trasu zpátky do areálu.
A tak tedy rychle k lyžím, lano a všechny ty cajky do báglu a už si to
frčíme ukázkovým jarním firnem. Výstup už je jen rutinním kličkováním nahoru a
dokonce ještě zvádnem namalovat pár oblouků než sjedem k sedlu pod South
Peakem. Vítr pomalu tradičně sílí a tak v pravý čas přelejzáme pomyslnou
hranici mezi dobrodružstvím a rekreačním lyžováním a spolu s ostatními
lyžaři si to pádíme na dno areálu. I když věřím, že my se usmíváme o trochu víc
než oni, drtící tu těch několik sjezdovek stále dokola.
A zas pro změnu nastal týden pracovní a i my se
řadíme mezi ty lyžaře, co tráví dny sezením na lanovce a ježděním z kopce.
Jenže sezóna už opravdu polevila. Práce není moc a tak týden před opravdovým koncem
lyžařské sezóny na Mount Hutt kluci přicházejí s nabídkou, že jestli
nechceme čekat až do úplnýho konce, můžeme se vydat už na cesty dřív.
S tím přišli v pátek ať si to rozmyslíme a následující den jim to
můžeme říct. V sobotu je closed day, protože nahoře hrozně zafičelo a do
toho i něco připadlo a tak na aktivitě v kanceláři, na kterou jsme se
sešli jim oznamujem, že kdyby to tedy šlo, tak bychom mohli skončit hned
zejtra, dojet si jen pro věci nahoru a od pondělí být na cestách. Samozřejmě
jsme před tím okoukli předpověď a v okolí Aoraki, neboli Mt. Cook by mělo
být v pondělí a úterý hezky a pak až ve čtvrtek, takže by nám to pěkně
pasovalo do plánu se tam podívat ještě na nějaký vejšlap na pásech. Tak
naplánovaný bychom to měli pěkně, ale kluci nám to trochu překopávají, že
bychom tedy mohli skončit v úterý. Popravdě nevíme, co si o tom myslet,
nejdřív, že tedy můžeme skončit a pak zas teda až v úterý, to nám to mohli
říct rovnou. Ale což, v úterý tedy poslední den a ve středu už povalíme na
jih do společnosti nejvyšší hory Nového Zélandu. Tři dny na svahu uběhnou jako
voda, i když práce máme, že nám to sotva výjde na benzín. V úterý ale už
opravdu naposedy sjíždíme se všemi věcmi dolů do Methvenu a všechno to ládujeme
do Putchiho. Hey Ho Let’s Go, od zítřka už zas na cestě jako pravý nomádi.
V úterý večer tedy plánujeme, balíme, řešíme
předpověď, abychom mohli ve středu ráno vyrazit. Není nic moc a tak uvidíme jak
se den vybere. Ale během jízdy se nebe barví do modra a když dojíždíme do
Aoraki Mt. Cook Village už je krásný vejletnický počasí. Ale to si spolu
s námi myslí asi tuna turistů a tak první procházka k Hooker Glacier
je jak vystřižená z přeplněnejch Krkonoš. Jen ty výhledy jsou kapek jiný.
Tu vidíte praskající ledopád na úbočí Mt. Sefton s pomalu se odlamujícími
séraky, tu zas na pomalu zarůstající boční morénu ustupujícího ledovce, ať už
jednoho nebo druhýho, tedy Mueller nebo Hooker. Ale i tak si špacír užíváme a
když večer uleháme nemáme ještě úplně jasno, co zítra podniknout.
Předpověď nevypadá nijak vábně, takže přenocování
na hřebenech nepřipadá v úvahu, ale aspoň na jeden den něco vymyslet,
pokud možno bez lidí. Naštěstí nám ráno pomáha výhled na blankytně modrou
oblohu a dvojice vedle nás balící lyže na bágly a mířící na Mueller Hut Track.
To je totiž i jedna z možností, o které jsme přemýšleli. Bez přespání, jen
nahoru, od sněhu na pásech a pak zas dolů. Bude to sice otročina, ale za
poslední volný lyžování to bude určitě stát.
Lyže na batozích, boty ve vázáních a jen tak „na
lehko“ v teniskách vyrážíme nahoru. Nejprve nás čeká místní „Stairway to
Heaven,“ nebo-li schody do nebe, což čítá 2200 schodů k Alpine Cairns,
přibližně do 1400m nad mořem. A pak už snad na lyžích až kam to půjde.
Začínající jaro se hlásí vydatnou lavinovou aktivitou a tak jsou splazy vidět
kam jen oko dohlédne. Však taky lavinová předpověď je tu vyvěšená skoro na
každým rohu.
O těch mrtě schodech, co nás čekaly asi není třeba
moc vyprávět, každý si to dokáže představit. Je to jako stoupat nekonečným
panelákem s dechberoucími výhledy do všech stran, hlavně nahoru, to se
dýchání zastavuje skoro okamžitě a vrací až s nevyřčenou otázkou: „Co jen
jsme to za pitomce, trmácet se tu s lyžema do kopce, abychom si ještě
jednou zamalovali pár oblouků do sněhu?“ Když docházíme na pomyslný předvrchol,
Alpine Cairns, místo malých, dnes ještě sněhem pokrytých jezírek, akorát sjíždí
již zmiňovaná dvojka ze směru kam míříme i my. Prohodíme pár vět a už si to taky
šlapeme po sněhu na lyžích. Batohy se nám nevídaně odlehčily a už to nevypadá
tak nesmyslně jako před chvílí. Sluncem zalitými svahy si to míříme až pod
vrcholový hřeben a jsme sami zvědavi, kam dojdeme.
Dvojice před námi došla někam pod něj a co jsme tak
rozuměli, dál to nemá moc cenu, díky nestabilnímu sněhu. No, uvidíme, jedna
lavinová dráha vedle druhý nevěstí nic dobrýho, tak to nebudeme nijak pokoušet.
Slunko do nás pere, ale s výhledy na samotnou Aoraki a ledopád Mt.Sefton
je to trmácení přeci jen únosnější. Docházíme až pod vrcholovej hřeben, kde to
vypadá jak po boji. Jedna stopa laviny vedle druhý nepřidává moc klidu na duši
a tak to otáčíme stejně jako naši dnešní předchůdci, sundaváme pásy a už se
těšíme na jedny z posledních letošních oblouků. Bohužel jsme tu trochu
pozdějc než by se slušelo a tak už sníh stačil polevit od nočního přimrznutí a
není to takovej jarní lyžařskej ideál jako předtím na Mt.Hutt, ale i tak si to
užíváme vrchovatě. Julča v jednu chvíli předvádí pokus o rychlostní
lyžování napříč starým laviništěm a Merlin pro změnu ukazuje dovednost
lázeňských šviháků při rovnání kšiltovky za jízdy. Inu po absolvování 2200
schodů a dalších 400 výškových metrech srandy kopec doslova. Sjezd zakončujeme
podobně jako dvojice před námi sesouváním uzoučkýho kuloáru a opravdu posledními
dvěma oblouky zpátky na Alpine Cairns.
Vrháme se na sváču, co si celou dobu neseme na
zádech a už se nemůžeme dočkat jak ty všechny schody začneme scházet dolů.
Překvapivě to není ani tak otravný a co nevidět jsme u Putchiho. Naposledy na
nějaký čas přebalujeme vak s lyžema a dumáme co dál. Pozdní návštěva
Visitors centra s expozicí Edmunda Hillaryho a vyrážíme na cestu.
Předběžný cíl Twizel a tam se rozhodne, kde hlavu složíme. Uháníme se
zapadajícím Sluncem v zádech krajinou a každý si ještě v duchu
prožíváme dnešní, bláznivinami nabitý den. Ve Twizelu jsme tak akorát, abychom
stihli dokoupit zásoby chleba a piva a stali se tak posledními zákazníky dne
v místním obchodě. Cestou jsme před městem zahlídli krásnej plácek, kde by
se dalo přenocovat, tak se na něj jedeme podívat. Dojíždíme se setměním a
vaříme zaslouženou večeři.
Tábořiště je to parádní a tak neodoláváme ranní procházce
po okolním borovicovým lese kolem jezírka až k vodnímu kanálu, který tu
spojuje jezera Ohau, Pukaki a Tekapo ve velkolepým vodním energetickým díle
Waitipi produkujícím třetinu zélandské produkce elektrický energie.
A co my? Naskakujeme do Putchiho a míříme pomalu
zpátky k Tekapu. Nový Zéland a specielně tahle část je známá jako místo
s nejmenším světelným znečištěním a tak se tu po nocích provozují výpravy
za pozorováním noční oblohy na malé observatoři na kopci Mt. St. John nad jezerem.
Na noc tu zůstávat nebudeme, to se tu chceme zastavit cestou z jihu na
konci léta. A tak si alespoň uděláme obrázek o okolí tohohle jak jinak než
blankytně až tyrkysově modrýho jezera. Během tříhodinovýho kolečka okolo
samotný hory nacházíme krásný místa, kam by stálo za to se vydat jen se
spacákem a karimatkou pod paždí, tak se už těšíme na další návštěvu.
V pozdním odpoledni tu ještě na internetu vyplňujeme přihlašovací formulář
na práci sběračů třešní, kterými bychom si mohli přividělat cestou okolo jižní
části Jižního ostrova v průběhu léta, tedy zhruba od Vánoc a znovu se
ocitáme na cestě. Míříme k Mt.Dobsonu, hoře nám lyžařsky zapovězené. Tam,
stejně jako v zimě, přespáváme na odstavném parkovišti u řeky a ráno
míříme do Fairlie, podívat se na trhy. Nakonec se tu zasekáváme skoro na celý
dopoledne, mimo jiné pozorujeme jak tu hasiči předvádí záchranu ze
zdemolovaného auta pomocí pneumatických nůžek a během chvilky udělají ze
starého sedanu kabriolet. Nicméně pokračujeme dál a přes krátkou odpolední
zastávku v Geraldine, kterou trávíme procházkou místního parku plnýho
rozkvetlých rododendronů dojíždíme zpátky k nám do Mt.Somers.
Poslední dny pod střechou se však krátí a přichází
vlastně úplně předposlední. Kousek za barákem, nějakých 40 kilometrů
z části po prašný cestě mezi pastvinami máme Mt.Sunday. No, je to spíš
takovej brdek a ani nijak významnej. Až do nedávné minulosti, kdy se
v jeho okolí usídlil natáčecí štáb Pána Prstenů a nevystavěl na něm bájné
město Edoraz. A tak si řikáme, že když to máme takhle za bukem, že bychom se na
to mohli zajet podívat. Nakonec se na vršek nedostáváme, protože rozvodněný
potoky zaplavily cestu, ale i tak ta výprava stála za to. Obrovský údolí,
lemovaný ještě stále zasněženými vrcholky hor, protkaný řekami a jezery a téměř
nikdo v okolí dává místu jedinečný ráz odlehlosti. Malá rybařská osada u
jezera Clearwater připomíná spíše město duchů a tak tu malebnost krajiny ještě
podtrhuje.
Domů přijíždíme akorát včas, Aaron, pan domácí, nám
přichystal překvapení. Potřebuje natankovat do svýho Fordu Mustang z roku
1971, tak nás zve na projížďku. A tak během chvíle se ocitáme proklatě nízko
nad zemí s uhánějicím asfaltem pod koly tohohle americkýho mastodonta.
Nádhernej zvuk osmiválce s větrem ve vlasech je rajskou hudbou na závěr
takovýho pěknýho času strávenýho v Aaronově domě.
A je tu pondělí, balení, poslední úpravy na Putchim
a navečír definitivně opouštíme střechu nad hlavou v Mt.Somers. A zatím co
dočítáte tyhle řádky a prohlížíte si fotky v galerii, jsme na cestách po
Jižním Ostrově a sbíráme další zážitky, o které se s Vámi podělíme
v příštím příspěvku, věru je se na co těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat