Poslední vyprávění jsme končili vejletem na Lake
Tekapo a neúspěšným pokusem o nějaké to špacírování na svazích Mt.Dobson. Možná
o to zajímavější bylo pak se courat po lese a uvědomovat si tak velké rozdíly
ve zdejším klimatu, kdy na dohled od zasněžených vrcholků hor objímáte kmen
palmy, aby druhý den dole v Methvenu zas poletoval sníh.
Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme další týden a
vyrazili směrem k Mt. Dobson po druhé. Ve čtvrtek večer, přespíme na parkovišti
a ráno naskočíme do skibusu, který nás doveze až ke sněhu. Plán to byl parádní,
svačina nachystaná, lyže v autě, startujeme a pádíme si to ztemnělou
krajinou směrem na Geraldine. S divokým nocováním na Zélandu je to jak
jsme již psali trochu na levačku, ale opět sázíme na neutrální vzhled našeho
Putchiho a spíme pár metrů od závory vjezdu na štěrkovou silnici do hor. Noc
pod hvězdami posetou oblohou kousek od řeky. Co víc si přát. No třeba to, aby
ráno nedošla smska od řidiče skibusu, že se moc omlouvá, ale že bohužel mají
kvůli počasí na kopci „closed day.“ Sakra, takže ani na podruhé nám do na
Dobsonu nevyjde.
Začíná ale pěkný den a tak si nenecháme sebrat
náladu a aspoň se jedem podívat do nedalekého Burkes Passu na pár krámů, co
jsme si pamatovali stát kolem silnice. No je to takový pěkný vetešnictví, však
víc napoví obrázky než kupa slov.
Cestou zpátky se ještě zastavujeme na Raincliffu,
takovým skalním útesu mezi pastvinami. Ne až tak zajímavý místo, když pomineme
kombinaci palem skály a pěknýho počasí.
A tak co více Vám ještě napsat o našich dnech tady
na kopcích. S počasím je to trochu loterie a tak vyčkáváme na návrat
stabilnějšího počasí. Jaro je už za dveřmi a přeci bychom se tu ještě podívali
s pásy do hor po okolí. A nejen s počasím je to tu nahnutý.
Naše bydlení v Methvenu se pomalu stává
nesnesitelnější a nesnesitelnější. Jak jsme již minule popsali, Fi úklidu moc
nedá, což by tak nevadilo, ale pořídila si do toho všeho nepořádku štěně
francouzskýho buldočka. No, upřímně jsme to přijali s rozpačitými pocity.
Se štěnětem to není jinak než s malým dítětem a když jsme pak viděli, jak
Fi klimbá se svojí oblibenou skleničkou bílýho u televize a malej drobek čůrá,
kde se mu zamane, navíc bez náznaku jakýhokoli pokusu o jeho učení ze strany
majitelky. Začínali jsme toho mít tak akorát. Pejsek není v jejích očích
nic jinýho než jen jakási pohyblivá forma plyšáka, místo toho aby jej od
začátku častým chozením ven učila, kde se vykonává potřeba, maximálně papírovým
ubrouskem utře loužičku a je jedno jestli na dřevěný podlaze nebo na koberci.
Zkrátíme to, trvalo to dvě rozšlapaný hovna po baráku než jsme se rozhoupali
odstěhovat. Poslední kapkou totiž bylo, když se houbička na nádobí ještě se
zbytky výkalů objevila ve dřezu v kuchyni. Naštěstí se tou dobou uvolnilo
místo v jednom prímovním domku v Mount Somers a tak jsme byli do
večera přestěhovaní. Filip s Bárou, kteří akorát končili v restauraci
na kopci odjížděli do Christchurch a když slyšeli o našich trampotách, dali nám
kontakt na jejich pana domácího, ať se zkusíme dohodnout. Pár dní před onou
poslední kapkou jsme tedy rozvažovali, počítali dojíždění do Methvenu na bus,
protože Mount Somers je asi 30 kilometrů vzdálená vesnice a když už to
vypadalo, že se necháme ukolíbat a příjmeme čůrající štěně za standart, přišlo
ono druhý, zlomový hovno. S prominutím to takhle píšu vulgárně, ale když
do toho šlápnete při oblíkání uprostřed obýváku, tak se nad ním taky
nerozjímáte jak nad jarní sněženkou. A tak jsme po návratu z areálový
kanceláře, neb jsme měli zrovna closed day, sbalili těch svých pár švestek a
frčeli pryč. A jaký to tu máme, posuďte z obrázků. Vesnice ještě menší než
Methven, tři ulice, ale o to zajímavější stavby se tu najdou.
Jak dny plynou i nám se pomalu krátí zímní čas.
Ovšem doufáme, že se ještě dosyta vyřádíme na lyžích a tak se na to můžete
těšit spolu s námi. A čekání na dalších pár řádek a hlavně obrázků si krátit
prohlédnutím galerie, ostatně jak Vás lákáme pokaždé na konci příspěvku.
Žádné komentáře:
Okomentovat