Z jarních toulek po Středozemi

     Posledním povídáním jsme Vám opožděně sdělovali naše zážitky stále ještě halené sněhem a z větší části trávené na lyžích. Celé to možná připomínalo Bilbovo vyprávění „Cesta tam a zpátky“ tolik příznačně spojené s touto Hobití zemí. Ovšem s přicházejícím jarem nastal čas pověsit lyže na hřebík a místo nekonečnýho popisování cesty nahoru a dolů se posunout k toulkám, kde nebude jen tam a zpět, tak jak tomu bylo na lyžích.

   Nastal tedy čas zanechat kluky v Mount Somers svýmu osudu a nasměrovat Putchiho do dalšího dobrodružství. Za sychravýho večera startujeme s cílem Christchurch. Je to tak akorát daleko, abychom dojeli na předměstí a našli si nějakej plácek na přespání. S volným kempováním v autě je tomu tady tak, že je oficiálně zakázaný pod pokutou 200 dolarů, ale my sázíme na neutrální vzhled Putchiho a vždycky se někde zašijem. Třeba jako tentokráte mezi skladišti a opravnama tyráků. Jak to v noci vypadalo na opuštěný místo, ráno to budí přesný opak. Kamioňáci tankují svý zdánlivě bezedný nádrže a vyrážejí na cesty hned za našimi zády, a dílny, který vypadaly jako dávno mimo provoz, bzučí čilým ruchem kolem těchhle novodobejch čtyř a více kolovejch nomádů přímo před námi. Dlouho neotálíme a vyrážíme do města. Do centra nám ještě nějakých patnáct kilometrů zbývá a tak se vrháme do ranního provozu s ideou najít si místo někde kousek od něj a začít jeho prohlídkou.

   Jednak je Christchurch největší město Jižního Ostrova, což není až tak zajímavý, ale současně je to takový středobod a historicky jedno z prvních významnějších míst, kde docházelo ke kontaktu místních původních obyvatel, Maorů, s novými osadníky přicházejícími převážně z Evropy. A druhak bylo v minulosti postiženo velmi ničivými zemětřeseními, která tu jsou vcelku běžná, ale ne v takové míře jako v roce 2010 a v únoru roku 2011. Zatímco během prvního došlo pouze na zranění, během druhého, ničivějšího, přišlo o život 185 lidí a tak se stalo černým dnem v novodobé historii města. Prakticky nepřetržitě se od té doby staví a opravuje a ještě dnes nejen v centru narazíte na budovy nebo místa, která Vám začnou nahánět husí kůži.

     Parkujeme nedaleko nově budovaný nemocnice, prakticky na dohled od botanický zahrady a starý zástavby tohoto koloniálního střediska a zároveň hlavního města kraje Canterbury. Procházíme ulicemi kolem původního univerzitního komplexu až do míst, který se staly symbolem posledního zemětřesení, na Cathedral Square. Jeho dominantou bývala katedrála s přes šedesát metrů vysokou věží, která vzala za své. Je to jeden z památníků, které tu dokumentují jak málo stačí, abychom si uvědomili naši malost v poměru k silám přírody. Jak malicherná je domněnka, že jsme pány světa.

     Procházíme touto chmurnou historií města a mlčky přihlížíme jak se z trosek buduje nové. A už ne do oblak, ale pokorně se držící při zemi. Po zemětřesení bylo totiž nařízeno, aby nové budovy nepřesáhly výšku pěti podlaží. Toulání po ulicích nakonec uzavíráme v místní botanické zahradě, kde konečně nalézáme taky trochu stínu před spalujícím jarním Sluncem jižní polokoule.

    Pak už jen dokoupit zásoby a přesouváme se směrem k jižnímu okraji města pod vršek Mt.Pleasant, kde se na dohled od moře zašíváme k přenocování. Začátek dalšího dne se nese v duchu shánění nádobí, které by doplnilo naši skromnou „kuchyni“ v Putchim. Projíždíme tedy vytypovaný bazary a obchody armády spásy a poměrně snadno zde nacházíme vše, co jsme si vymysleli, včetně parádní wokovy pánve i s poklicí. V sousedním obchoďáku ještě bereme papírový krabice a už se těšíme jak to pěkně uspořádáme. Vyrážíme na jih na Lyttleton, nejen kvůli lezení, který by tam mělo být, a o kterým vcelku nic nevíme, ale i kvůli tomu, že je to tak trochu cestou na Akarou, kam máme pomalu namířeno. V původním plánu je přejet do Lyttletonu přes hřeben po vedlejší silnici a neprofrčet to tunelem, kudy míří většina dopravy do tohoto byť malýho, ale významnýho přístavu. Ale to si takhle jedete, šplháte po úbočí strání, na kterých se potulují všudypřítomný ovce a v sedle, těšíc se z výhledu na druhou stranu hor do zátoky, Vás čeká zátaras se stručnou cedulí „road closed.“ Ha, co teď? No, než se hned vrátit, volíme boční silnici směřující po vrškách ke konci poloostrova oddělujícího příměstské části Christchurch od Lyttletonu. Silnice se vine po vršcích a protíná travnatý pastviny orámovaný tu a tam vystupující skálou nebo útesem pnoucí se nad mořem, vlastně oceánem. Nakonec dojíždíme až na samý konec Taylor’s mistake a vydáváme se po stopách 2. světové války. Jsou tu totiž pozůstatky po palpostech kanónový obrany přístavu, který sehrál svou roli i jako opravny válečnýho loďstva Spojenců.

     Dorážíme k Putchimu tak akorát, abychom vyrazili s pomalu se klanícím Sluncem k západu do rokle u silnice, kde hodláme přerovnat kufr našeho čtyřkolovýho poutníka a přetvořit jej v opravdový auto na cesty. A tak jako jsme předevčírem rovnali do krabic všechno naše oblečení a harampádí, tak teď do dalších krabic rovnáme naši skromnou cestovní kuchyni a těšíme se, jak s ní budeme kouzlit na krajnicích cest do neznáma. Vařič, hrnec, pánev, konvice, všechno na svým místě tak akorát včas, když Slunko už začíná zalejzat za okraj rokle a s ním i teplo mizí z tohoto místa. A tak mizíme i my. Zpátky k sedlu s uzávěrou a uvidíme, jestli nás pustí Summit Road, která vychází ze sedla sledujíce protější stranu hřebene a směřující taktéž k Lyttletonu bočním směrem mimo již zmíněný tunel. Ne že bychom se báli tunelů, ale nějak se nám nechce sledovat hlavní tahy a tak to zkoušíme těmahle vedlejšíma silničkama, tak trochu v duchu hlášky Vikiho Cabadaje: „Pojedeme zkratkou, je to sice dál, za to horší cesta.“ A tady to platí snad dvojnásob. Asfaltová stužka se vine ku hřebeni a jakmile se přehoupne na jeho vršku a otevře výhled na večerní Christchurch, míjíme ceduli o další uzávěře. Nicméně moudý z ni moc nejsme a hlavně, řídí Julča a ta nehodlá sundat nohu z plynu ani za mák, rve se s kopcem jako Fittipaldi nebo Eliška Junková, chcete-li. Pokračujeme ještě asi další čtyři kilometry až na vrcholový parkoviště, teda spíš rozšířenou krajnici a opisujeme tak pěkně linku hřebene, na který vede mimo jiné i kabinová lanovka, vejletnická atrakce pro místní. Jenže co čert nechce, závora a další cedule… je 18.listopadu a podle ní, by uzávěra měla trvat právě do dneška do osmi do večera. Je skoro děvet a závora zamčená. Nu, nedá se nic dělat, otáčíme a jelikož jsme už vyčepali všechny vedlejšky co byly, dostáváme se do Lytteltonu tunelem. Na prohlídku centra není moc času, spíše se naše myšlenky kloní k nějakýmu pěknýmu plácku a pozdní večeři. Po chvíli zastavujeme v jedný rozšířený zatáčce se stromem uprostřed, ne nepodobný takový pravý český návsi. Jen ten děda sedící na lavičce pod košatou korunou tu chybí, co by tady taky po devátý večer dělal, že. Vařič hučí pod pánví a my se pomalu chystáme na kutě, sotva doškrábnem poslední sousto z misky.

      Ráno nechceme moc provokovat a tak se střelhbytě soukáme za volant, abychom přejeli na nějaký vhodnější místo a odbyli si ranní snídaňový rituál. Vyhlídka na to jak stvořená je nedaleko a tak si už za chvilku užíváme parádního výhledu na zátoku s hrnkem čaje v ruce. A s námi ještě pár vejletníků, co tu zastavili. Inu, vyhlídka je blíže ke slovu vyhlížet než snídat o samotě a tentokráte vyhrávájí ti, co se chtějí takhle po ránu rozhlížet po kraji. No, na tu chvilku to zvládnem a co nevidět už zas s Putchim brázdíme silnici vedoucí po samotným kraji zátoky. Podle mapy jsme si usmysleli, že se do Akaroi dostaneme z Diamonds Bay přes dvě sedla a místní, ne úplně vyasfaltovanou silnici. Pohled na lehce kouřící motor na vrcholu prvního sedla rozhoduje, že přeci jen nebudeme Putchiho tolik trápit nekončícími stoupáními od moře až do nebe a radši to objedeme, tak jako většina. A abychom ho hned nehnali, rozhodujeme si vyšlápnout na nedalekej vršek. Nedalekej, dvě hodinky tam, dvě zpátky a pozdní oběd dáváme kolem čtvrtý.

    Ale popravdě nikam nespěcháme a tak to vůbec nevadí. Balíme všechno harampádí a jedeme dál. V Little River obdivujeme nejen pozůstatky železnice, která kdysi tento kraj spojovala s Christchurch, ale hlavně „Silo hotel“. Ubytování, kde jsou jednotlivé apartmány tvořeny přebudovanými sily na obilí. A znovu s pomalu ustupujícím Slukem přes kopec a rovnou do Akaroi. Na nábřeží vaříme a vegetíme okolo Putchiho až do samotnýho západu, než se vydáme tradičně ukrýt někam do ulic.

     Akaroa je náležitě pyšná na svůj historický původ a každý roh je toho důkazem. Všude totiž visí francouzské vlajky. Je to totiž jediné místo, kde se Francie pokusila začlenit Nový Zéland do svého koloniálního impéria. Jistý Jean Langlois zde roku 1838 přistál, vztyčil vlajku a v domnění, že s místním náčelníkem domluvil výměnu celého Jižního ostrova za trochu dovezeného zboží, odplul zpět do Francie, zpravit krále a naverbovat dobrodružství chtivé Francouze k obsazení nové kolonie. Jenže, přesně 6 dní před připlutím Francouzů do Akaroaského přístavu, britský vyslanec William Hobson, který si přeci jen rozumněl s místními původními obyvateli lépe, skoupil všechnu volnou půdu a právoplatně začlenil Nový Zéland pod křídla Britského impéria. Když se po velmi náročné plavbě Francouzi dostali na dohled přístavu, který zde mezitím vznikl, nevěřili vlastním očím. Byl pod správou britské koruny a po francouzském výsostném území ani památky. Nicméně jim bylo dovoleno se usadit a tak vznikla francouzská komunita, která zde přežívá až dodnes. Potomci těch 63 odvážných Francouzů jsou dodnes považováni za místní honoraci.

   A tak si takřka celý den užíváme francouzský ležérní nálady. Na kafi doháníme resty s internetem a poflakujeme se po okolních ulicích a parcích. Večer na osvědčeným místě vaříme a přesouváme se za hranice města k přenocování a nasměrování na zítřejší potulku po okolních hřebenech, po nichž vede výhledově vděčná silnice zpátky do Hilltop Passu směrem na Little River.

    Ráno se budíme do krásnýho dne a přejíždíme k Heritage parku, kde kouzlíme snídani. Nálada je vpravdě vejetnická a tak nakonec odkládáme odjezd a vyrážíme na špacír po Purple tracku, který je zde vyznačen na panelu s mapou. Hlodášem pokrytými svahy míříme až k Purple Rocks, skalám jež získaly svý jméno podle barvy, kterou se barví v zapadajícím Slunci. Letmý pohled na druhou stranu a širý oceán a dokončujeme kolečko k Putchimu.

    Ten tu na nás od rána čekal a tak se teď s radostí z pohybu zakusuje do stoupání až na samotný vršek a dál po hřebenovce. Krásný výhledy, tu na jednu stranu, tu na druhou, parádní podvečerní nálada na závěr cesty po stopách francouzských kolonizátorů, vracíme se k Lyttletonu.

    A co tady, když jsme tu už byli? Zastavujeme v Governors Bay, v místě vyhlášený nejlepší horký čokolády na Novým Zélandu. Tu taky ráno v She Universe ochutnáváme a hledáme po internetu co provedeme s naší touhou si zalízt. Na konec zišťujeme, že bez papírovýho průvodce se neobejdeme a tak míříme do Christchurch. V Lyttletonu je sice lezeckej krám, kde by průvodce měli, ale je neděle, což je jiný výraz pro zavřeno. Ono popravdě ve mestě to není o moc lepší a tak to celý končí ofocováním do foťáku na lezecký stěně YMCA, kde nás necháváj si ofotit originál. Něco máme a frčíme opět nahoru, na nám již známej hřeben s kabinkovou lanovkou. Na již zmiňvaným horním parkovišti necháváme Putchiho a jdem omrknout zdejší stěny. Trochu se hledáme, oťukáváme v australský stupnici obtížnosti a nakonec i kousek popolezem. Zejtra snad bude líp.

     Po ránu míříme na druhou stranu do míst zvaných Catle Crag, zde je to už o poznání lepší, i když si občas pěkně naběhnem. Nicméně úspěšnější den, doplněný setkáním s dalšími lezci z Čech, Markétou a Ondrou. Markéta je Merlinovi povědomá a ejhle, ona je to instruktorka od sousední lyžařský školy z Jánek, inu otřepaná fráze o malým Světě platí i tady, hlavou dolů. A jelikož místo, kde „kempujeme“ se zdá být nenápadný, rozhodujeme se tu zůstat ještě jednu noc, po ránu si zalízt a po poledni zas vyrazit dál.

     Vše dopadá, tak jak jsme si vymalovali. Dopoledne na skalách, pak nákupy a s podvečerem navštívit Lukáše, nedaleko Rangiory. Je to jeden z Čechů, se kterým jsme se poznali na Mt.Hutt, tak jsme si dali echo na večerní setkání u grilu. V pravdě nic zvláštního k popisování, tak přeskočíme hned do dalšího dne, kdy jsme se vydali na cestu do Kaikoury.

     Kaikoura je menší přímořský letovisko asi sto kilometrů severně po pobřeží. V loňským roce bylo dost zasažený zemětřesením a na krajině a budovách v okolí jsou jeho následky vidět dodnes. Zvláště na pobřežní dálnici, která je od té doby z části úplně zavřená a z části otevřená pouze o víkendech. Jedeme tedy oklikou přes Culverden, kudy jsme na podzim už jednou projížděli od Hanmer Springs. Krajina ubíhá, rovinu táhnoucí se od Christchurch vystřídaly zvlněný, travou porostlý pastviny, tu a tam les. Těžko popisovat takový podhuří. Vcelku ukolíbávající rytmika jízdy, až do momentu, kdy před sebou vidíte přímý následky loňských otřesů. Ono se řekne zemětřesení, ale hůř si to už člověk dokáže představit. Dokud nevidíte utrženej most, silnici odplavenou kamsi do neznáma a okolní kopce jako by potrhaný od linky po blesku, kterej jima projel.

     Ale přichází poslední klesání a jsme znovu na pobřeží. Zastavujeme na malým plácku kousek od pláže a vaříme večeři. Během courání po pláži nakonec dumáme, jak se tak stane, že řeka se jen tak nevlévá do moře, ale nejdřív protíná písek, který v minulosti jisto jistě omýlalo moře, ale dnes ho řeky proud odděluje od vlastní pláže. Teče jím téměř rovnoběžně s pohyblivou linkou přílivu a odlivu až konečně neodolá a smísí se se slanou vodou oceánu.

     

    Kaikourou už projíždíme za svitu lamp a tak rovnou hledáme, kde hlavu složit. Pokračujeme i za ni, až do míst, kde je trvalá uzávěra pobřežní dálnice, na kteý se ve dne v noci pracuje. Nakonec až cestou zpátky zkoušíme odbočit na vedlejšku a po ni dojíždíme na parkoviště, jednou snad obnovený východiště treků, dočasně znepřístupněných zemětřesením. Žádná cedulka se zákazem kempování, tak v klidu uleháme.

    Další den začínáme trochou nutnýho zla, takže praním a nákupy, ale pak už vyrážíme zas jednou po svejch na pobřežní vycházku. Nejdříve sledujeme silnici, která spojuje dnešní Kaikouru s původním přístavem, který fungoval až do zprovoznění již tolikrát omýlaný dálnice.

     

   Dnes už je to spíš zašlá připomínka dob dávno minulých, kdy městem hýbal čilý ruch velrybářských společností. Dříve než se stala turistickým letoviskem, byla Kaikoura velmi významným přístavem nedaleko mořských proudů plných velryb a tedy i ideálním střediskem pro rybáře. Nedaleko břehů, přibližně po kilometru padá dno oceánu o tisíc hloubkových metrů do Kaikourskýho příkopu, který od nepaměti platil za přirozenou spižírnu kytovců. A tak není divu, že nejdříve Maoři a později i bílí osadníci začali velryby lovit. Na žebra z velryby narazíte při procházce parkem, mnoho domů je má v základech a ještě dnes se tu a tam povalují zbytky velrybých kostí na plážích v okolí starých doků, kam se uchylovaly lodě z výprav za těmito největšími savci planety. Mlčky obcházíme zbytky betonových základů jednoho z mnoha takových kotvišť a snažíme se moc nemyslet na červený čísla stále se tenčící populace ve světových oceánech. Z ponurý nálady nás však brzy vytrhává další místní atrakce, lachtani. Ti se na útesy v okolí uchylují za odpočinkem a trochou toho tepla od Slunka, opírajícího se do bělobou zářících skal. A tak se necháváme zlákat k přeskakování z kamene na kámen, až jsme skoro u nich. Většina spí, zdá se, ale někteří neustále těkají po okolí a v případě zájmu neváhají se postavit na jejich přední knčetiny a větřit, co za divnýho živočicha se na ně přišlo podívat. Strašlivě smrdí rybinou a překvapí obratností s jakou se na svých „ploutvích“ dokážou pohybovat po útesech.

    Tak se dostáváme až na konec silnice a dál už pokračujeme pěšinou po vrškách útesů, pomalu sledujíc zapadání Slunce za horizont tvořený hladinou zdánlivě nekonečnýho oceánu. Po útesech obcházíme poloostrov do odlehlejší části Kaikoury, ze který se vracíme už za tmy skrz les zpátky do centra, kde na nás na parkovišti čeká Putchi. Odjíždíme na již známý místo našeho posledního noclehu a zůstáváme do zejtřejšího dne.

     Hned po ránu se zastavujeme na informačním centru, jestli je opravdu ten kousek, v týdnu zavřený dálnice teď o víkendu otevřený a vyrážíme. Od Lukáše jsme dostali tip, že nejen silnice jako taková je zajímavá, aby si člověk udělal obrázek, jak moc se se zemětřesením změnilo, ale i na cestu do vnitrozemí z místa Hawkswood do Waiau směrem na Hanmer Springs. Cesta přes stále ještě staveniště je vlastně jednou skoro nepřerušenou zónou jízdy řízený semafory, v podobě dělníků, divoce na nás mávajících s cedulemi Go, anebo Stop, to podle toho jestli zrovna zastávají funkci zelený nebo červený. Občas nás překvapí obrovitost sesuvů, který, někdy i v plný výšce kopce zahradily asfaltovou linku namotanou po pobřeží. A nejen tu, ale i železnici, která ji historicky předběhla a byla dokončena ještě před 2.světovou válkou. Několikrát nás popadla zvědavost, jaký to asi je, když se Vám začne třást půda pod nohama. Ale když člověk vidí následky, hned ho ty opovážlivý myšlenky přejdou, kór tady, v místech kde tyto průvodní jevy pohybů litosférických desek protínají celou psanou i nepsanou historii od dávných věků až po současnost.

      Po asi šedesáti kilometrech se nakonec naposledy díváme na v dáli mizející hladinu moře a stáčíme Putchiho do vnitrozemí. Opouštíme východní pobřeží a směřujeme do Hanmer Springs. Tady jsme se zastavovali na podzim cestou z Aucklandu, ale hlavně nás večer čeká koupačka v místním termálním aquaparku, kam Julča sehnala lístky ve slevě za 22 dolarů pro oba. Jinak by nás to stálo 16 za jednoho a to bychom si tuto turistickou atrakci asi s klidem odpustili. Ale takhle, navíc s možností sprchy před následujícím trempováním, proč ne.

     A tak bychom mohli s bublajícími horkými prameny uzavřít první část našeho jarního toulání po převážně východním pobřeží Novýho Zélandu. A zatím co si budete prohlížet doplněnou galerii s obrázky z našich toulek, můžete se těšit na pokračování povídání, ve kterým se s námi vydáte trempovat po krásně opuštěných horách, podíváme se, kde že se to tu jako úplně poprvý rozsvítily žárovky veřejnýho osvětlení a mnoho dalšího.

Ze zimních cest až po vítání jara

     A tak, jako už po několikáté, se k Vám vracíme s pár zápisky z cest, kterými si krátíme dny volna mezi učením. Jak už jsme předesílali, ono se tu kromě těch našich občasných výletů nic moc zveřejnění hodnýho neděje, i když si samozřejmě zimu užíváme, to se ví. A kde začít..? No, vezmeme to chronologicky.

     Poslední povídání jsme končili po nastěhování do novýho bydlení v Mount Somers. A sotva jsme si vybalili, nasměrovali jsme čumák Putchiho vstříc dalšímu výletu. Zacílili jsme na Arthur’s Pass. Možná si někam vyšlápnem na pásech, rádi bychom se podívali do Castle Hill, skalního města cestou a třeba taky něco dalšího objevíme jen tak od krajnice. Tradičně zkoušíme sehnat sněhový řetězy a ani tentokráte se nedaří. Zkusili jsme stanici na začátku cesty k nám do areálu. Nějak jsme si říkali, že když jsme v jedný firmě, jen jiným oddělení, že by to mohlo jít. Bohužel, asi jsme narazili na přílišnýho poctivce, ale rovnou nám řekl, že vůbec neví, jestli nám je takhle může půjčit. Nu, nevadí, zkusíme to cestou, když budou potřeba.

     Sedáme zpátky do Putchiho a vyrážíme do Rakaia Gorge, kaňonu o kterém jsme psali na začátku našich trampot v okolí Methvenu. Zkusíme totiž štěstí na dříve popsané zkratce, která naposledy nešla projet kvůli sněhu na silnici. Roční doba už pokročila a tak by se mohlo poštětit. Ptáme se u odbočky z havní silnice na pumpě a chlapík v montérkách se přiznává, že nemá moc tušení, ale že by měla být v pohodě průjezdná. Inu, zkusíme to a uvidíme. Následujeme tedy vedlejší silnici proti proudu Rakaii a po pár kilometrech míjíme značku, že je naše uvažovaná zkratka do Porter’s Passu otevřená. Hohó, to nám zkrátí cestu o dobrých 40 km a ještě uvidíme kousek hor, co jsme minule minuli. Po patnácti kilometrech se asfalt mění na šotolinu a tak to bude na dalších 15 než u jezera Lyndon zase navážeme na asfaltovou „dálnici.“ Kocháme se výhledy, pozorujeme líně se pasoucí stáda ovcí a krav a ani se nenadějem a jsme zpátky na asfaltu.

     První zastávka, Castle Hill, ale spíše by se slušelo napsat Kura Tawhiti, původní maorský název. Ti místu přikládají zvláštní historický a duchovní význam a tak některá skaliska jimiž jsou pláně kolem nás posety zůstavají nepřístupná. Potulujeme se mezi skálami, šutry a tak jen vymýšlíme jak se tu na jaře zastavíme na jednodenní lezení. Na víc to asi nebude, ale kousek dál by měla být ještě jedna skalní oblast, Flogging Hill, tak by to šlo spojit.

    Nicméně je čas zvednout kotvy a pokračujeme na Arthur’s Pass. Ještě se na pár minut zastavujeme ve vesnici Castle Hill. Od hlavní silnice nás zaujala architektura některých domků, ale po chvíli zjišťujeme, že než o vesnici jde spíše o zajímavě rozesetý apártmánový baráčky k pronájmu, které jsou teď, když už má sezóna pomalu na mále, téměř prázdné. A tak pokračujeme v road tripu a kocháme se pomalu se kazícíma výhledama na okolní krajinu.

      Všude kolem nás jsou převysoký kopce a silnice se mezi nima vine jako neohrožený had. A k tomu mlha, přeháňky, vítr, obrázek Mordoru se pomalu dotváří. Ne nadarmo je příroda Nového Zélandu hojně využívaná filmaři k natáčení exteriérů jako tomu například bylo u Pána Prstenů (na každém rohu zde narážíme na upozornění že se zde točilo, stejně jako cestovní agenturu „Lord of The Rings Adventure,“ která vozí zájemce po místech natáčení), Letopisů Narnie a mnoha jiných. Do Arthur’s Passu dorážíme už za tmy a nejdříve obhlížíme informační středisko, nestíháme ho otevřené, ale aspoň zjišťujeme ranní otevírací dobu a koukáme na lavinovou předpověď. Nic moc všude kolem 4.stupeň, takže pokud se dostaneme na pásy, tak leda opět někde kolem sjezdovek. Okolní kopce, o kterých by se jinak dalo uvažovat jsou moc špatně orientované na to, abychom se tam vydali objevovat nedotčené terény, tak uvidíme jak na tom bude nedaleké středisko Temple Basin. Tíží nás již tradiční starost o sněhové řetězy. Pokračujeme hned do sousedství, kde je místní obchod se smíšeným zbožím spojený s kavárnou, zavřeno a naproti kavárna, která je naopak i hospodou, otevřeno. Dnes vaří pan šéfkuchař, tak se necháváme zlákat vyhlášenou pizzou, samozřejmě po zélandsku, čtverec, který v pohodě vydá pro dva. Ptáme se i na řetězy a jediná možnost bude ráno v kavárně přes ulici, ale bez záruky. Po večeři skáčeme zpátky do Putchiho a jen přejíždíme asi o 5 kilometrů zpět na jedno ze tří neplacených tábořišť, parkoviště u silnice se studánkou, přístřeškem a kadiboudou.

    Ráno se nebudíme do pohádky, ale do hustého sněžení smíšeného s deštěm. Dojíždíme k íčku a zjišťujeme situaci. Je tu viditelně rušno, jak vevnitř tak na silnici venku, kde parkujeme hned mezi dvěma sněžnými pluhy. Silnice z vesnice do sedla, vlastního Arthur’s Passu, je zavřená a odklízí se sníh. Paní nám radí, jak se dostat k parkovišti na Temple Basin, kam máme namířeno a tak vyrážíme. Je tu pořádná kolona, kterou máme předjet a pak po pár kilometrech bychom se měli dostat na parkoviště. Kolona totiž čeká na zprůjezdnění silnice přes sedlo, ne k Temple Basin. Jenže co paní už nevěděla, že sníh začíná hned za posledním barákem vesnice a řetězy jsou potřeba už od cedule značící konec osady. Ještě se tedy poptáváme v kavárně, jak nám bylo porazeno včera, ale bez výsledku, k půjčení řetězy nemají. Otáčíme to tedy a zkusíme nějaký z areálů, který máme při zpáteční cestě. Dostat se tu na sníh totiž není jen tak. Nejjednodušší je vybrat si jeden z lyžařských areálů, nebo menších tzv. Clubfields, což jsou menší areály spravované lyžařskými kluby, dojet tam a na pásech se už vydat po svých na vyhlídnutý vrchol v okolí. Cestou máme hned čtyři a tak uvidíme, jestli se někam bude dát bez řetězů. Cestu v Putchim si krátíme černejma historkama a tak jsme za chvíli u Broken Riveru, zavřeno, pokračujeme, Craigieburn, no chains, takže to vypadá, že tady by se na nás mohlo usmát štěstí. Pomalu se vydáváme po úzký štěrkový silničce a stoupáme ke sněhu. Má to být asi 6 km a když jsme někde zhruba v polovině cesty, hned za brodem vidíme na stromě ceduli: „chains from this point.“ Což v překladu znamená, že odsud už ty řetězy mít musíme. Sakra, to to nemohli napsat už dole, že budou potřeba od poloviny dál. Chvíli špačkujeme, ještě zvažujeme, jestli tu auto nenechat a nedojít to pěšky, ale nakonec otáčíme a valíme zpátky do údolí. Přeci jen nechceme riskovat, že sněžení posílí  a my tu zůstaneme uprostřed kopce kvůli nesjízdnosti silnice. Nedá se nic dělat, i tentokráte to vypadá na nějaký suchý program bez lyží. Jojo, vyplatí se zainvestovat do řetězů hned na začátku sezóny a člověk má klid. Nějak jsme spoléhali, že se budou dát řetězy vždy půjčit, ale taková hračka to zas není. Sjíždíme zpátky do údolí a popojíždíme k nedaleké speleologické atrakci, alespoň tak se o Cave Stream Scenic Reserve dozvídáme z průvodce.

    Je to spojení dvou kaňonů s několika stezkami, kterými se tam lze vymotat a pokochat se pohledy na skály po staletí modelovaný tokem řek. A speleologie…? Při nižším stavu vody lze z jednoho kaňonu prolézt proti toku ponorné řeky do druhého. Není to nijak zpoplatněno ani není třeba žádného průvodce. Jen náhradní oblečení, čelovku a i helma by se hodila. Jelikož to vyžaduje brodění a naše jediný druhý boty jsou lyžáky a navíc je vyšší stav vody než je doporučeno, necháváme to na příště, i když se zrovna obloha roztáhla a lákají nás paprsky Slunka k vodním hrátkám. Jen potvrzení, že se jaro už pomalu blíží a sluneční svit nabývá na síle. Procházíme se tak aspoň kolem a už se vidíme jak si tu na jaře pěkně smočíme nohy.

     No a to je pomalu konec našeho výletu do Arthur’s Passu. Domů už dorážíme v pohodě po již známých silnicích.

     Dalším výletem v pořadí je výšlap na samotnou Mount Somers, 16xx m vysoký masiv, který máme takřka za barákem. Začínáme tedy tak, že přejíždíme do nedalakého Staveley na parkoviště pro Mount Somers track. To je populární dvoudenní tůra, která obchází celou horu a i my se po této trase kus vydáme než ji opustíme směrem k vrcholu. Nejdříve nás čeká výšlap lesem s lyžema na zádech a pak snad už budeme na sněhu, abychom mohli pokračovat na pásech. A tak si to šlapeme lesem v lyžácích, moc nemluvíme a je toužíme být co nejdřív na sněhu. Dá to nějaký tři hodiny než docházíme na první kousky sněhu a pak si to už konečně štrádujem přes louky k žebru, po kterém bychom měli stoupat až k vrcholu.

     Jak se dostáváme na otevřenou planinu vítr sílí, tak jak bylo v předpovědi. Jak postupujeme výš a výš mění se i struktura sněhu a i když stoupáme svahy zalitými Sluncem lyže se boří minimálně a sněhovou pokrývku tvoří více krystaly ledu než typická jarní krupice. Ve třech čtvrtinách dosahujeme kamenitýho terénu a vítr fičí, že se sotva slyšíme. Chvíli přemýšlíme jak dál, po pravdě se trochu táhneme. Zbývá nám ještě asi 200 výškových metrů, ale ne zrovna lehkýho terénu. Kličkování mezi šutry nám bere dost času a tak se rozhodujem pro návrat. I tak to bude pěknej sjezd, končící mezi zakrslými stromky a zurčícími potůčky z tajícího sněhu. Je to vlastně takovej krkonošskej vejlet. Třičtvrtě dne se táhnete nahoru a dolu z větší části pěšky po svejch, abyste si sjeli nějakých 300 - 400 výškových metrů. Dole zas putujou lyže na bágly a za neustálýho klopítání přes kořeny se vracíme na parkoviště k Putchimu.

     Po týdnu na svazích v mundůru lyžařský školy je zas na  čase vzít ty naše „dřeva“ někam na výlet a tak cílíme na Mt. Olympus, Mt. Craigieburn nebo tak něco směrem k Arthur’s Passu. Daří se nám sehnat řetězy od kamošů instruktorů a tak vyrážíme. Nakonec musíme odvolat Mt. Olympus, protože tam teď pouštěj pouze auta s pohonem všech 4 kol, tak uvidíme kam dojedem. Pokračujeme po už známé štěrkové silnici kolem jezera Lyndon a kolem Porters míjíme Castle Hill a kousek za vesnicí míjíme ceduli Mt. Cheeseeman… o tom jsme ani neuvažovali, ale vlastně proč ne. Předpověď byla pro tenhle celej kraj podobná a nevěstí nijak zářivej den, tak to zkusíme. Frčíme po štěrkový silnici, nejprve lesem, pak suťoviskem a hlavně mlhou až k spodnímu parkovišti na spodku areálu. No, areálu, je to jeden z tzv. Clubfields, což jsou malý střediska zpravovaný místními skikluby. Většinou je tam restaurace, stanoviště patrolů, což je obdoba horský služby a někdy i malá lyžařská škola. A když malá, tak opravdu malá, dva tři instruktoři, kteří když nemají na pilno zaskočí pomoct do hospody nebo se postaví k vleku podávají kotvy. Nandaváme pásy a ve směsici sněžení a deště pomalu vyrážíme kamsi do mlhy. Vidíme tak na padesát, někdy i sedmdesát metrů před sebe a tak se orientujeme spíše podle směrů vymezených vleky, když je zrovna teda vidíme. Počasí je opravdu jarní, ale aspoň po chvíli přestává pršet. Podle plánku směřujeme k Mt. Cockayne, což když pomineme jinej sled písmen zní celkem dobře. Škoda jen, že není nic vidět a taky že sníh je jak lepidlo. Možná aspoň na vršku vylezeme z mraků. Nevylezli, v totálním mlíku a difúzi balíme pásy a sami jsme zvědaví jak nám to půjde dolů z kopce.

    První oblouk napoví. Oba končíme na zemi. Je hrozně těžký se orientovat, když nemáte ponětí kde je nahoře a kde je dole. Sklon svahu poznáte až v momentě, kdy zastavíte a protože očekáváte uplně jiný úhel, praštíte sebou o zem. A jelikož zastavujeme skoro v každém oblouku je o zábavu postaráno. Dostáváme se k horní stanici jednoho ze dvou vleků a pokračujeme do kotle pod zmiňovanou horu a přeci jen se podmínky trochu lepší. Lepivej nacucaně těžkej sníh zůstává, ale mlha se rozplývá a tak konečně vidíme pod sebe. A tak, byť to není nijak uchvátný lyžování, užíváme si každýho oblouku až na dno, kde po takový únikový cestě traversujeme zpátky na spodek areálu.

     A aby byl výčet našich špacírů kompletní, nesmíme zapomenout na samotný Mt.Hutt. Lehce přes dvoutisícovej brdek, podle kterýho se ten náš areál jmenuje. V jednom z dalších volních dní ráno tedy balíme skoro stejně jakobychom jeli do práce jen s tím rozdílem, že místo svačiny do kapsy od mundůru plní náše batohy lano, mačky, sedáky, cepíny, pásy zkrátka to harampádí, který tam zrovna běžně nevozíme. S ostatními instruktory se necháváme vytáhnout ranním šichťákem nahoru a nepohrdneme ani lanovkou, abychom se co nejrychleji dostali za hranice areálu.

     Tak tentokráte to pravý dobrodružství začíná netradičně sjezdem. Musíme nejdříve do sedla pod South Peakem, abychom, už na pásech, mohli přejít planinu, která se táhne směrem k Mt.Hutt. Jde to jako po másle a navíc díky absenci nějakýho krkolomnýho šlapání do kopce jsme celkem svěží, když vybalujeme z batohu to předem jmenovaný harampádí. Julča ještě nikdy nelezla ve vysokejch horách s mačkama a cepínem a tak ten dnešní výstup bude takovej učednickej. Ono by to jinak totiž ani nebylo moc nutný, ostatně jak nám dokazují v zápětí dva Francouzi, co kolem nás proběhnou s lyžema na zádech. Ale trénink dělá mistry a tak si vyšlápnem jedno a půl dýlkovej žlábek a navážem na něj pěkným hřebýnkem. Ten už jdem sólo. A než se stačíme dotrmácet na vrchol, frantíci jsou ty tam. Krajina pod náma se otevírá a nemůžeme se vynadívat do všech stran. Tu jsou další zasněžený vršky, tu zas hlubina Rakaia Gorge v sousedství a k tomu sluníčko a ani toho tradičního větru není moc.

     Nu, rychle zpátky ať ještě stihneme sjezd do vyhlídnutýho kotle z pod nástupu. Jihozápadní stěna Mt.Hutt padá do parádního kotle, ze kterýho se dá zas vyškrábat zpět na trasu zpátky do areálu. A tak tedy rychle k lyžím, lano a všechny ty cajky do báglu a už si to frčíme ukázkovým jarním firnem. Výstup už je jen rutinním kličkováním nahoru a dokonce ještě zvádnem namalovat pár oblouků než sjedem k sedlu pod South Peakem. Vítr pomalu tradičně sílí a tak v pravý čas přelejzáme pomyslnou hranici mezi dobrodružstvím a rekreačním lyžováním a spolu s ostatními lyžaři si to pádíme na dno areálu. I když věřím, že my se usmíváme o trochu víc než oni, drtící tu těch několik sjezdovek stále dokola.

     A zas pro změnu nastal týden pracovní a i my se řadíme mezi ty lyžaře, co tráví dny sezením na lanovce a ježděním z kopce. Jenže sezóna už opravdu polevila. Práce není moc a tak týden před opravdovým koncem lyžařské sezóny na Mount Hutt kluci přicházejí s nabídkou, že jestli nechceme čekat až do úplnýho konce, můžeme se vydat už na cesty dřív. S tím přišli v pátek ať si to rozmyslíme a následující den jim to můžeme říct. V sobotu je closed day, protože nahoře hrozně zafičelo a do toho i něco připadlo a tak na aktivitě v kanceláři, na kterou jsme se sešli jim oznamujem, že kdyby to tedy šlo, tak bychom mohli skončit hned zejtra, dojet si jen pro věci nahoru a od pondělí být na cestách. Samozřejmě jsme před tím okoukli předpověď a v okolí Aoraki, neboli Mt. Cook by mělo být v pondělí a úterý hezky a pak až ve čtvrtek, takže by nám to pěkně pasovalo do plánu se tam podívat ještě na nějaký vejšlap na pásech. Tak naplánovaný bychom to měli pěkně, ale kluci nám to trochu překopávají, že bychom tedy mohli skončit v úterý. Popravdě nevíme, co si o tom myslet, nejdřív, že tedy můžeme skončit a pak zas teda až v úterý, to nám to mohli říct rovnou. Ale což, v úterý tedy poslední den a ve středu už povalíme na jih do společnosti nejvyšší hory Nového Zélandu. Tři dny na svahu uběhnou jako voda, i když práce máme, že nám to sotva výjde na benzín. V úterý ale už opravdu naposedy sjíždíme se všemi věcmi dolů do Methvenu a všechno to ládujeme do Putchiho. Hey Ho Let’s Go, od zítřka už zas na cestě jako pravý nomádi.

    V úterý večer tedy plánujeme, balíme, řešíme předpověď, abychom mohli ve středu ráno vyrazit. Není nic moc a tak uvidíme jak se den vybere. Ale během jízdy se nebe barví do modra a když dojíždíme do Aoraki Mt. Cook Village už je krásný vejletnický počasí. Ale to si spolu s námi myslí asi tuna turistů a tak první procházka k Hooker Glacier je jak vystřižená z přeplněnejch Krkonoš. Jen ty výhledy jsou kapek jiný. Tu vidíte praskající ledopád na úbočí Mt. Sefton s pomalu se odlamujícími séraky, tu zas na pomalu zarůstající boční morénu ustupujícího ledovce, ať už jednoho nebo druhýho, tedy Mueller nebo Hooker. Ale i tak si špacír užíváme a když večer uleháme nemáme ještě úplně jasno, co zítra podniknout.

     Předpověď nevypadá nijak vábně, takže přenocování na hřebenech nepřipadá v úvahu, ale aspoň na jeden den něco vymyslet, pokud možno bez lidí. Naštěstí nám ráno pomáha výhled na blankytně modrou oblohu a dvojice vedle nás balící lyže na bágly a mířící na Mueller Hut Track. To je totiž i jedna z možností, o které jsme přemýšleli. Bez přespání, jen nahoru, od sněhu na pásech a pak zas dolů. Bude to sice otročina, ale za poslední volný lyžování to bude určitě stát.

      Lyže na batozích, boty ve vázáních a jen tak „na lehko“ v teniskách vyrážíme nahoru. Nejprve nás čeká místní „Stairway to Heaven,“ nebo-li schody do nebe, což čítá 2200 schodů k Alpine Cairns, přibližně do 1400m nad mořem. A pak už snad na lyžích až kam to půjde. Začínající jaro se hlásí vydatnou lavinovou aktivitou a tak jsou splazy vidět kam jen oko dohlédne. Však taky lavinová předpověď je tu vyvěšená skoro na každým rohu.

    O těch mrtě schodech, co nás čekaly asi není třeba moc vyprávět, každý si to dokáže představit. Je to jako stoupat nekonečným panelákem s dechberoucími výhledy do všech stran, hlavně nahoru, to se dýchání zastavuje skoro okamžitě a vrací až s nevyřčenou otázkou: „Co jen jsme to za pitomce, trmácet se tu s lyžema do kopce, abychom si ještě jednou zamalovali pár oblouků do sněhu?“ Když docházíme na pomyslný předvrchol, Alpine Cairns, místo malých, dnes ještě sněhem pokrytých jezírek, akorát sjíždí již zmiňovaná dvojka ze směru kam míříme i my. Prohodíme pár vět a už si to taky šlapeme po sněhu na lyžích. Batohy se nám nevídaně odlehčily a už to nevypadá tak nesmyslně jako před chvílí. Sluncem zalitými svahy si to míříme až pod vrcholový hřeben a jsme sami zvědavi, kam dojdeme.

     Dvojice před námi došla někam pod něj a co jsme tak rozuměli, dál to nemá moc cenu, díky nestabilnímu sněhu. No, uvidíme, jedna lavinová dráha vedle druhý nevěstí nic dobrýho, tak to nebudeme nijak pokoušet. Slunko do nás pere, ale s výhledy na samotnou Aoraki a ledopád Mt.Sefton je to trmácení přeci jen únosnější. Docházíme až pod vrcholovej hřeben, kde to vypadá jak po boji. Jedna stopa laviny vedle druhý nepřidává moc klidu na duši a tak to otáčíme stejně jako naši dnešní předchůdci, sundaváme pásy a už se těšíme na jedny z posledních letošních oblouků. Bohužel jsme tu trochu pozdějc než by se slušelo a tak už sníh stačil polevit od nočního přimrznutí a není to takovej jarní lyžařskej ideál jako předtím na Mt.Hutt, ale i tak si to užíváme vrchovatě. Julča v jednu chvíli předvádí pokus o rychlostní lyžování napříč starým laviništěm a Merlin pro změnu ukazuje dovednost lázeňských šviháků při rovnání kšiltovky za jízdy. Inu po absolvování 2200 schodů a dalších 400 výškových metrech srandy kopec doslova. Sjezd zakončujeme podobně jako dvojice před námi sesouváním uzoučkýho kuloáru a opravdu posledními dvěma oblouky zpátky na Alpine Cairns.

     Vrháme se na sváču, co si celou dobu neseme na zádech a už se nemůžeme dočkat jak ty všechny schody začneme scházet dolů. Překvapivě to není ani tak otravný a co nevidět jsme u Putchiho. Naposledy na nějaký čas přebalujeme vak s lyžema a dumáme co dál. Pozdní návštěva Visitors centra s expozicí Edmunda Hillaryho a vyrážíme na cestu. Předběžný cíl Twizel a tam se rozhodne, kde hlavu složíme. Uháníme se zapadajícím Sluncem v zádech krajinou a každý si ještě v duchu prožíváme dnešní, bláznivinami nabitý den. Ve Twizelu jsme tak akorát, abychom stihli dokoupit zásoby chleba a piva a stali se tak posledními zákazníky dne v místním obchodě. Cestou jsme před městem zahlídli krásnej plácek, kde by se dalo přenocovat, tak se na něj jedeme podívat. Dojíždíme se setměním a vaříme zaslouženou večeři.

     Tábořiště je to parádní a tak neodoláváme ranní procházce po okolním borovicovým lese kolem jezírka až k vodnímu kanálu, který tu spojuje jezera Ohau, Pukaki a Tekapo ve velkolepým vodním energetickým díle Waitipi produkujícím třetinu zélandské produkce elektrický energie.

    A co my? Naskakujeme do Putchiho a míříme pomalu zpátky k Tekapu. Nový Zéland a specielně tahle část je známá jako místo s nejmenším světelným znečištěním a tak se tu po nocích provozují výpravy za pozorováním noční oblohy na malé observatoři na kopci Mt. St. John nad jezerem. Na noc tu zůstávat nebudeme, to se tu chceme zastavit cestou z jihu na konci léta. A tak si alespoň uděláme obrázek o okolí tohohle jak jinak než blankytně až tyrkysově modrýho jezera. Během tříhodinovýho kolečka okolo samotný hory nacházíme krásný místa, kam by stálo za to se vydat jen se spacákem a karimatkou pod paždí, tak se už těšíme na další návštěvu. V pozdním odpoledni tu ještě na internetu vyplňujeme přihlašovací formulář na práci sběračů třešní, kterými bychom si mohli přividělat cestou okolo jižní části Jižního ostrova v průběhu léta, tedy zhruba od Vánoc a znovu se ocitáme na cestě. Míříme k Mt.Dobsonu, hoře nám lyžařsky zapovězené. Tam, stejně jako v zimě, přespáváme na odstavném parkovišti u řeky a ráno míříme do Fairlie, podívat se na trhy. Nakonec se tu zasekáváme skoro na celý dopoledne, mimo jiné pozorujeme jak tu hasiči předvádí záchranu ze zdemolovaného auta pomocí pneumatických nůžek a během chvilky udělají ze starého sedanu kabriolet. Nicméně pokračujeme dál a přes krátkou odpolední zastávku v Geraldine, kterou trávíme procházkou místního parku plnýho rozkvetlých rododendronů dojíždíme zpátky k nám do Mt.Somers.

     Poslední dny pod střechou se však krátí a přichází vlastně úplně předposlední. Kousek za barákem, nějakých 40 kilometrů z části po prašný cestě mezi pastvinami máme Mt.Sunday. No, je to spíš takovej brdek a ani nijak významnej. Až do nedávné minulosti, kdy se v jeho okolí usídlil natáčecí štáb Pána Prstenů a nevystavěl na něm bájné město Edoraz. A tak si řikáme, že když to máme takhle za bukem, že bychom se na to mohli zajet podívat. Nakonec se na vršek nedostáváme, protože rozvodněný potoky zaplavily cestu, ale i tak ta výprava stála za to. Obrovský údolí, lemovaný ještě stále zasněženými vrcholky hor, protkaný řekami a jezery a téměř nikdo v okolí dává místu jedinečný ráz odlehlosti. Malá rybařská osada u jezera Clearwater připomíná spíše město duchů a tak tu malebnost krajiny ještě podtrhuje.

    Domů přijíždíme akorát včas, Aaron, pan domácí, nám přichystal překvapení. Potřebuje natankovat do svýho Fordu Mustang z roku 1971, tak nás zve na projížďku. A tak během chvíle se ocitáme proklatě nízko nad zemí s uhánějicím asfaltem pod koly tohohle americkýho mastodonta. Nádhernej zvuk osmiválce s větrem ve vlasech je rajskou hudbou na závěr takovýho pěknýho času strávenýho v Aaronově domě.

     A je tu pondělí, balení, poslední úpravy na Putchim a navečír definitivně opouštíme střechu nad hlavou v Mt.Somers. A zatím co dočítáte tyhle řádky a prohlížíte si fotky v galerii, jsme na cestách po Jižním Ostrově a sbíráme další zážitky, o které se s Vámi podělíme v příštím příspěvku, věru je se na co těšit.