Minule jsme povídání zakončili v Alexandře,
kde jsme se na čas usadili jako pomocná síla v zemědělství. Přesněji
v ovocných sadech rodiny Hinton. A to doslova, protože bydlíme přímo pár
metrů od řádků s nektarinkama, meruňkama, broskvema a hlavně třešněma.
K těm se tu vzhlíží téměř jako ke zlatu a to je také důvod proč sem
většina sběračů míří. Jak jsme již psali, na třešně je ještě brzo a tak nám to
začíná protrhávkou nektarinek.
Práce je to zábavná asi na prvních dvacet minut,
pak už jde jen o každodenní monotónní rutinu občas okořeněnou zavrávoráním na
žebříku. Pracuje se od 7 do 15:30 a kolem poledne je půlhodinka na oběd. Celá
protrhávka spočívá v tom, že se musí z hojně obsypanejch větví otrhat
většina dozrávájícího ovoce, aby tam zůstalo tak akorát. Ani hodně, aby se
větve nelámaly a zároveň ani málo. Nejvíc člověk bojuje s odhadem, co je
to správný množství a snaží se chytit do oka, jak moc se může ta větev před ním
ještě ohnout, až to všechno dozraje. A takhle si to šineme strom od stromu,
dokud se nezapíská přestávka nebo nás naše „šéfová,“ Kate, nepřemístí někam
jinam. Den za dnem, šest dní v týdnu, týden co týden.
A po práci legraci samozřejmě, což u nás obnáší
souboj v šachách na ostří nože při po pracovní kávě. Anebo taky výlet do
města na nákup a internet, což se kloubí dohromady v supermarketu New
World.
První volno trávíme obhlídkou samotný Alexandry. Je
to takový městečko o dvou hlavních ulicích, dvou řekách, jedný knihovně,
supermarketu a pár hospodách. Zbytek už obstará něco autoservisů, recovery
park, my bychom řekli sběrnej dvůr a jinak nic než sady a vinice, kam až oko
dohlídne. Pokoukali jsme kolem bočního přítoku větší Clutha River a přes dnes
už jen pochozí most se dostali k hodinám. Místní atrakci s průměrem 12 metrů , umístěný vysoko
ve skále a dohlížející nad časem plynoucím pod nimi. Jsou tu od šedesátých let
20.století, největší svýho druhu na světě. A zpátky k řece, kde objevujeme
pár vynejtovanejch cest ve skalnatý rokli na dohled od dalšího mostu, pro změnu
silničního, co kdysi býval i železničním. Alexandrou totiž v minulosti
projížděly vlaky mířící až do Cromwellu, sousednímu městu, se kterým místní
soupeří o prvenství v produkci ovoce. Ale nic není věčný a když na Clutha
River v průběhu 80.let vyrostla přehrada, kromě skalnatýho kaňonu zatopila
i původní železniční linku. Pravda, že tak i tak bojující na hraně rentability.
Co je totiž možná paradoxem, Zéland je země levnýho benzínu a nafty a tak se
všechna doprava přesunula na silnice a ani zdejší kraj není vyjímkou. Což mimo
jiný dokazuje i „naše“ firma. Jak jsme již napsali na Clutha River vyrostla
přehrada, nejen jako zásobárna vody pro tenhle vyprahlej kraj, ale zároveň to
je obří vodní elektrárna, na kterou jsou zélandští náležitě hrdí. Produkuje cca
pětinu zélandský produkce elektrický energie. A naše sady, deset kilometrů
vzdálený a s drátama jak dětská paže nad hlavou jsou zavlažovaný
čarpadlama, který poháněnej letitý dieselový motory. Týden co týden se
s železnou pravidelností rozbíhají jednotlivý čerpací stanice
z různých koutů v okolí. A že to bude nějaký nafty, když toho máme ke
stům hektarům.
Týden se s týdnem sešel a takhle pořád dál.
Párkrát jsme se viděli i s ostatníma Čechama, který známe z Mt.Hutt
neboť taky makaj v sadech v Alexandře. S Bárou jsme aj polezli
nad řekou o jednom takovým slunečným odpoledni. Ale jinak se tu nic zvláštního
neděje, dokud se neohlásí poslední den protrhávky. Následuje den volna, který
trávíme ve Wanace na skalách a na další pracovní štaci se přesouváme do třešní.
Do Wanaky jsme si to namířili už večer před volnem
a tak akorát jsme dojeli na naše oblíbený zašitý místo, abychom rovnou ulehli.
Ráno pak nabíráme přímý kurz na Hospital Flats nedaleko Diamond Lake. Skály
jsou vidět už od silnice a tak si zde plnými doušky užíváme až do večera. Leč
není času na zbyt, rychle k Putchimu a zpátky do Alexandry, což je
nějakých 90 kilometrů .
Ráno nás čeká nový dobrodružství, tak by bylo dobrý se na to i trochu vyspat.
Začíná se proslovem samotnýho šéfa, Howieho. Takový
to obecný povídání, jak ty třešně trhat, jak to nešulit, jak se budou počítat
buckety, což jsou desetilitrový kyblíky, do kterých to sbíráme a tak. No,
musíme uznat, že se opět potvrzuje pravidlo Zélandu náležitě patřící… always
different, česky: „Vždy odlišně.“ Třešně se tu trhají po jedný, ne tak jako
třeba v Kanadě, kde tu větev prostě do bucketu oholíte a je jedno jestli
třešně zůstanou ve dvojičkách, trojičkách. Tady, prý kvůli přebírce v pakáči,
musí být jednotlivě, samozřejmě se stopkou, což je na celým světe stejný. Další
kapitolou je harnes, tedy postroj, který Vám ten bucket drží na hrudi. V Kanadě
a co jsme se bavili s ostatními tak i v Austrálii a Tasmánii jsou
obvyklý takový široký kšandy, na který si bucket připnete karabinkama a máte ho
pěkně před sebou přibližně v šíři celýho hrudníku. Tady máte takový
postroj se železnou konstrukcí vepředu, do který se buckety zasouvaj. No, je to
trochu náročnější s trefováním se do čtvercovýho průřezu 25 na 25 centimetrů , ale
zvyknete si. Horší je to s pohodlností. Nu a samozřejmě taky školení
lezení na žebříky. A pak už podobně jako u protrhávky, nekonečnej maraton občas
přerušenej dnem volna. Jako třeba Vánocema.
Ty trávíme v českým kolečku s Romanem a
Verčou, kteří přišli asi v druhý den třešní. Bramborovej salát, řízky, Julča
peče linecký cukroví a na závěr pohádka „Byl jednou jeden král.“ Až na ten sníh
jsou to vskutku vydařený Vánoce. Druhý den, tedy místní „boxing day,“ den
rozbalování dárků, do Wanaky za lezením.
A opět až do Silvestra do řádků s třešněma.
Novej Rok strávenej na skalách a pokračujem až do zdárnýho konce. A je to tu, opravdu
poslední den… 19. ledna naposledy na žebřík a je hotovo. Večer decentní
posezení v kempu a od zítřka už zas někde v prachu cesty. A kde..?
Plán je zatím takovej, že se vydáme po východním
pobřeží na jih a přes Fiordland zas pomalu směrem k severu. Však další
povídání už na sebe nenechá dlouho čekat a můžete se těšit na obrázky od moře,
z kopců, skal i lesů a pár řádek samozřejmě k tomu. A abychom
potěšili i ty, kteří se sem k nám dívaj kvůli starejm autům, dokonce i na
závody klasiků se s námi podíváte a nutno podotknout, že z Julči se
stává solidní petrolhead, jen co je pravda…
