neděle 18. února 2018

Na skok v zemědělství

     Minule jsme povídání zakončili v Alexandře, kde jsme se na čas usadili jako pomocná síla v zemědělství. Přesněji v ovocných sadech rodiny Hinton. A to doslova, protože bydlíme přímo pár metrů od řádků s nektarinkama, meruňkama, broskvema a hlavně třešněma. K těm se tu vzhlíží téměř jako ke zlatu a to je také důvod proč sem většina sběračů míří. Jak jsme již psali, na třešně je ještě brzo a tak nám to začíná protrhávkou nektarinek.
     Práce je to zábavná asi na prvních dvacet minut, pak už jde jen o každodenní monotónní rutinu občas okořeněnou zavrávoráním na žebříku. Pracuje se od 7 do 15:30 a kolem poledne je půlhodinka na oběd. Celá protrhávka spočívá v tom, že se musí z hojně obsypanejch větví otrhat většina dozrávájícího ovoce, aby tam zůstalo tak akorát. Ani hodně, aby se větve nelámaly a zároveň ani málo. Nejvíc člověk bojuje s odhadem, co je to správný množství a snaží se chytit do oka, jak moc se může ta větev před ním ještě ohnout, až to všechno dozraje. A takhle si to šineme strom od stromu, dokud se nezapíská přestávka nebo nás naše „šéfová,“ Kate, nepřemístí někam jinam. Den za dnem, šest dní v týdnu, týden co týden.
     A po práci legraci samozřejmě, což u nás obnáší souboj v šachách na ostří nože při po pracovní kávě. Anebo taky výlet do města na nákup a internet, což se kloubí dohromady v supermarketu New World.


     První volno trávíme obhlídkou samotný Alexandry. Je to takový městečko o dvou hlavních ulicích, dvou řekách, jedný knihovně, supermarketu a pár hospodách. Zbytek už obstará něco autoservisů, recovery park, my bychom řekli sběrnej dvůr a jinak nic než sady a vinice, kam až oko dohlídne. Pokoukali jsme kolem bočního přítoku větší Clutha River a přes dnes už jen pochozí most se dostali k hodinám. Místní atrakci s průměrem 12 metrů, umístěný vysoko ve skále a dohlížející nad časem plynoucím pod nimi. Jsou tu od šedesátých let 20.století, největší svýho druhu na světě. A zpátky k řece, kde objevujeme pár vynejtovanejch cest ve skalnatý rokli na dohled od dalšího mostu, pro změnu silničního, co kdysi býval i železničním. Alexandrou totiž v minulosti projížděly vlaky mířící až do Cromwellu, sousednímu městu, se kterým místní soupeří o prvenství v produkci ovoce. Ale nic není věčný a když na Clutha River v průběhu 80.let vyrostla přehrada, kromě skalnatýho kaňonu zatopila i původní železniční linku. Pravda, že tak i tak bojující na hraně rentability. Co je totiž možná paradoxem, Zéland je země levnýho benzínu a nafty a tak se všechna doprava přesunula na silnice a ani zdejší kraj není vyjímkou. Což mimo jiný dokazuje i „naše“ firma. Jak jsme již napsali na Clutha River vyrostla přehrada, nejen jako zásobárna vody pro tenhle vyprahlej kraj, ale zároveň to je obří vodní elektrárna, na kterou jsou zélandští náležitě hrdí. Produkuje cca pětinu zélandský produkce elektrický energie. A naše sady, deset kilometrů vzdálený a s drátama jak dětská paže nad hlavou jsou zavlažovaný čarpadlama, který poháněnej letitý dieselový motory. Týden co týden se s železnou pravidelností rozbíhají jednotlivý čerpací stanice z různých koutů v okolí. A že to bude nějaký nafty, když toho máme ke stům hektarům.


     Týden se s týdnem sešel a takhle pořád dál. Párkrát jsme se viděli i s ostatníma Čechama, který známe z Mt.Hutt neboť taky makaj v sadech v Alexandře. S Bárou jsme aj polezli nad řekou o jednom takovým slunečným odpoledni. Ale jinak se tu nic zvláštního neděje, dokud se neohlásí poslední den protrhávky. Následuje den volna, který trávíme ve Wanace na skalách a na další pracovní štaci se přesouváme do třešní.


     Do Wanaky jsme si to namířili už večer před volnem a tak akorát jsme dojeli na naše oblíbený zašitý místo, abychom rovnou ulehli. Ráno pak nabíráme přímý kurz na Hospital Flats nedaleko Diamond Lake. Skály jsou vidět už od silnice a tak si zde plnými doušky užíváme až do večera. Leč není času na zbyt, rychle k Putchimu a zpátky do Alexandry, což je nějakých 90 kilometrů. Ráno nás čeká nový dobrodružství, tak by bylo dobrý se na to i trochu vyspat.




     Začíná se proslovem samotnýho šéfa, Howieho. Takový to obecný povídání, jak ty třešně trhat, jak to nešulit, jak se budou počítat buckety, což jsou desetilitrový kyblíky, do kterých to sbíráme a tak. No, musíme uznat, že se opět potvrzuje pravidlo Zélandu náležitě patřící… always different, česky: „Vždy odlišně.“ Třešně se tu trhají po jedný, ne tak jako třeba v Kanadě, kde tu větev prostě do bucketu oholíte a je jedno jestli třešně zůstanou ve dvojičkách, trojičkách. Tady, prý kvůli přebírce v pakáči, musí být jednotlivě, samozřejmě se stopkou, což je na celým světe stejný. Další kapitolou je harnes, tedy postroj, který Vám ten bucket drží na hrudi. V Kanadě a co jsme se bavili s ostatními tak i v Austrálii a Tasmánii jsou obvyklý takový široký kšandy, na který si bucket připnete karabinkama a máte ho pěkně před sebou přibližně v šíři celýho hrudníku. Tady máte takový postroj se železnou konstrukcí vepředu, do který se buckety zasouvaj. No, je to trochu náročnější s trefováním se do čtvercovýho průřezu 25 na 25 centimetrů, ale zvyknete si. Horší je to s pohodlností. Nu a samozřejmě taky školení lezení na žebříky. A pak už podobně jako u protrhávky, nekonečnej maraton občas přerušenej dnem volna. Jako třeba Vánocema.
     Ty trávíme v českým kolečku s Romanem a Verčou, kteří přišli asi v druhý den třešní. Bramborovej salát, řízky, Julča peče linecký cukroví a na závěr pohádka „Byl jednou jeden král.“ Až na ten sníh jsou to vskutku vydařený Vánoce. Druhý den, tedy místní „boxing day,“ den rozbalování dárků, do Wanaky za lezením.




     A opět až do Silvestra do řádků s třešněma. Novej Rok strávenej na skalách a pokračujem až do zdárnýho konce. A je to tu, opravdu poslední den… 19. ledna naposledy na žebřík a je hotovo. Večer decentní posezení v kempu a od zítřka už zas někde v prachu cesty. A kde..?


     Plán je zatím takovej, že se vydáme po východním pobřeží na jih a přes Fiordland zas pomalu směrem k severu. Však další povídání už na sebe nenechá dlouho čekat a můžete se těšit na obrázky od moře, z kopců, skal i lesů a pár řádek samozřejmě k tomu. A abychom potěšili i ty, kteří se sem k nám dívaj kvůli starejm autům, dokonce i na závody klasiků se s námi podíváte a nutno podotknout, že z Julči se stává solidní petrolhead, jen co je pravda…