Z jarních toulek po Středozemi

     Posledním povídáním jsme Vám opožděně sdělovali naše zážitky stále ještě halené sněhem a z větší části trávené na lyžích. Celé to možná připomínalo Bilbovo vyprávění „Cesta tam a zpátky“ tolik příznačně spojené s touto Hobití zemí. Ovšem s přicházejícím jarem nastal čas pověsit lyže na hřebík a místo nekonečnýho popisování cesty nahoru a dolů se posunout k toulkám, kde nebude jen tam a zpět, tak jak tomu bylo na lyžích.

   Nastal tedy čas zanechat kluky v Mount Somers svýmu osudu a nasměrovat Putchiho do dalšího dobrodružství. Za sychravýho večera startujeme s cílem Christchurch. Je to tak akorát daleko, abychom dojeli na předměstí a našli si nějakej plácek na přespání. S volným kempováním v autě je tomu tady tak, že je oficiálně zakázaný pod pokutou 200 dolarů, ale my sázíme na neutrální vzhled Putchiho a vždycky se někde zašijem. Třeba jako tentokráte mezi skladišti a opravnama tyráků. Jak to v noci vypadalo na opuštěný místo, ráno to budí přesný opak. Kamioňáci tankují svý zdánlivě bezedný nádrže a vyrážejí na cesty hned za našimi zády, a dílny, který vypadaly jako dávno mimo provoz, bzučí čilým ruchem kolem těchhle novodobejch čtyř a více kolovejch nomádů přímo před námi. Dlouho neotálíme a vyrážíme do města. Do centra nám ještě nějakých patnáct kilometrů zbývá a tak se vrháme do ranního provozu s ideou najít si místo někde kousek od něj a začít jeho prohlídkou.

   Jednak je Christchurch největší město Jižního Ostrova, což není až tak zajímavý, ale současně je to takový středobod a historicky jedno z prvních významnějších míst, kde docházelo ke kontaktu místních původních obyvatel, Maorů, s novými osadníky přicházejícími převážně z Evropy. A druhak bylo v minulosti postiženo velmi ničivými zemětřeseními, která tu jsou vcelku běžná, ale ne v takové míře jako v roce 2010 a v únoru roku 2011. Zatímco během prvního došlo pouze na zranění, během druhého, ničivějšího, přišlo o život 185 lidí a tak se stalo černým dnem v novodobé historii města. Prakticky nepřetržitě se od té doby staví a opravuje a ještě dnes nejen v centru narazíte na budovy nebo místa, která Vám začnou nahánět husí kůži.

     Parkujeme nedaleko nově budovaný nemocnice, prakticky na dohled od botanický zahrady a starý zástavby tohoto koloniálního střediska a zároveň hlavního města kraje Canterbury. Procházíme ulicemi kolem původního univerzitního komplexu až do míst, který se staly symbolem posledního zemětřesení, na Cathedral Square. Jeho dominantou bývala katedrála s přes šedesát metrů vysokou věží, která vzala za své. Je to jeden z památníků, které tu dokumentují jak málo stačí, abychom si uvědomili naši malost v poměru k silám přírody. Jak malicherná je domněnka, že jsme pány světa.

     Procházíme touto chmurnou historií města a mlčky přihlížíme jak se z trosek buduje nové. A už ne do oblak, ale pokorně se držící při zemi. Po zemětřesení bylo totiž nařízeno, aby nové budovy nepřesáhly výšku pěti podlaží. Toulání po ulicích nakonec uzavíráme v místní botanické zahradě, kde konečně nalézáme taky trochu stínu před spalujícím jarním Sluncem jižní polokoule.

    Pak už jen dokoupit zásoby a přesouváme se směrem k jižnímu okraji města pod vršek Mt.Pleasant, kde se na dohled od moře zašíváme k přenocování. Začátek dalšího dne se nese v duchu shánění nádobí, které by doplnilo naši skromnou „kuchyni“ v Putchim. Projíždíme tedy vytypovaný bazary a obchody armády spásy a poměrně snadno zde nacházíme vše, co jsme si vymysleli, včetně parádní wokovy pánve i s poklicí. V sousedním obchoďáku ještě bereme papírový krabice a už se těšíme jak to pěkně uspořádáme. Vyrážíme na jih na Lyttleton, nejen kvůli lezení, který by tam mělo být, a o kterým vcelku nic nevíme, ale i kvůli tomu, že je to tak trochu cestou na Akarou, kam máme pomalu namířeno. V původním plánu je přejet do Lyttletonu přes hřeben po vedlejší silnici a neprofrčet to tunelem, kudy míří většina dopravy do tohoto byť malýho, ale významnýho přístavu. Ale to si takhle jedete, šplháte po úbočí strání, na kterých se potulují všudypřítomný ovce a v sedle, těšíc se z výhledu na druhou stranu hor do zátoky, Vás čeká zátaras se stručnou cedulí „road closed.“ Ha, co teď? No, než se hned vrátit, volíme boční silnici směřující po vrškách ke konci poloostrova oddělujícího příměstské části Christchurch od Lyttletonu. Silnice se vine po vršcích a protíná travnatý pastviny orámovaný tu a tam vystupující skálou nebo útesem pnoucí se nad mořem, vlastně oceánem. Nakonec dojíždíme až na samý konec Taylor’s mistake a vydáváme se po stopách 2. světové války. Jsou tu totiž pozůstatky po palpostech kanónový obrany přístavu, který sehrál svou roli i jako opravny válečnýho loďstva Spojenců.

     Dorážíme k Putchimu tak akorát, abychom vyrazili s pomalu se klanícím Sluncem k západu do rokle u silnice, kde hodláme přerovnat kufr našeho čtyřkolovýho poutníka a přetvořit jej v opravdový auto na cesty. A tak jako jsme předevčírem rovnali do krabic všechno naše oblečení a harampádí, tak teď do dalších krabic rovnáme naši skromnou cestovní kuchyni a těšíme se, jak s ní budeme kouzlit na krajnicích cest do neznáma. Vařič, hrnec, pánev, konvice, všechno na svým místě tak akorát včas, když Slunko už začíná zalejzat za okraj rokle a s ním i teplo mizí z tohoto místa. A tak mizíme i my. Zpátky k sedlu s uzávěrou a uvidíme, jestli nás pustí Summit Road, která vychází ze sedla sledujíce protější stranu hřebene a směřující taktéž k Lyttletonu bočním směrem mimo již zmíněný tunel. Ne že bychom se báli tunelů, ale nějak se nám nechce sledovat hlavní tahy a tak to zkoušíme těmahle vedlejšíma silničkama, tak trochu v duchu hlášky Vikiho Cabadaje: „Pojedeme zkratkou, je to sice dál, za to horší cesta.“ A tady to platí snad dvojnásob. Asfaltová stužka se vine ku hřebeni a jakmile se přehoupne na jeho vršku a otevře výhled na večerní Christchurch, míjíme ceduli o další uzávěře. Nicméně moudý z ni moc nejsme a hlavně, řídí Julča a ta nehodlá sundat nohu z plynu ani za mák, rve se s kopcem jako Fittipaldi nebo Eliška Junková, chcete-li. Pokračujeme ještě asi další čtyři kilometry až na vrcholový parkoviště, teda spíš rozšířenou krajnici a opisujeme tak pěkně linku hřebene, na který vede mimo jiné i kabinová lanovka, vejletnická atrakce pro místní. Jenže co čert nechce, závora a další cedule… je 18.listopadu a podle ní, by uzávěra měla trvat právě do dneška do osmi do večera. Je skoro děvet a závora zamčená. Nu, nedá se nic dělat, otáčíme a jelikož jsme už vyčepali všechny vedlejšky co byly, dostáváme se do Lytteltonu tunelem. Na prohlídku centra není moc času, spíše se naše myšlenky kloní k nějakýmu pěknýmu plácku a pozdní večeři. Po chvíli zastavujeme v jedný rozšířený zatáčce se stromem uprostřed, ne nepodobný takový pravý český návsi. Jen ten děda sedící na lavičce pod košatou korunou tu chybí, co by tady taky po devátý večer dělal, že. Vařič hučí pod pánví a my se pomalu chystáme na kutě, sotva doškrábnem poslední sousto z misky.

      Ráno nechceme moc provokovat a tak se střelhbytě soukáme za volant, abychom přejeli na nějaký vhodnější místo a odbyli si ranní snídaňový rituál. Vyhlídka na to jak stvořená je nedaleko a tak si už za chvilku užíváme parádního výhledu na zátoku s hrnkem čaje v ruce. A s námi ještě pár vejletníků, co tu zastavili. Inu, vyhlídka je blíže ke slovu vyhlížet než snídat o samotě a tentokráte vyhrávájí ti, co se chtějí takhle po ránu rozhlížet po kraji. No, na tu chvilku to zvládnem a co nevidět už zas s Putchim brázdíme silnici vedoucí po samotným kraji zátoky. Podle mapy jsme si usmysleli, že se do Akaroi dostaneme z Diamonds Bay přes dvě sedla a místní, ne úplně vyasfaltovanou silnici. Pohled na lehce kouřící motor na vrcholu prvního sedla rozhoduje, že přeci jen nebudeme Putchiho tolik trápit nekončícími stoupáními od moře až do nebe a radši to objedeme, tak jako většina. A abychom ho hned nehnali, rozhodujeme si vyšlápnout na nedalekej vršek. Nedalekej, dvě hodinky tam, dvě zpátky a pozdní oběd dáváme kolem čtvrtý.

    Ale popravdě nikam nespěcháme a tak to vůbec nevadí. Balíme všechno harampádí a jedeme dál. V Little River obdivujeme nejen pozůstatky železnice, která kdysi tento kraj spojovala s Christchurch, ale hlavně „Silo hotel“. Ubytování, kde jsou jednotlivé apartmány tvořeny přebudovanými sily na obilí. A znovu s pomalu ustupujícím Slukem přes kopec a rovnou do Akaroi. Na nábřeží vaříme a vegetíme okolo Putchiho až do samotnýho západu, než se vydáme tradičně ukrýt někam do ulic.

     Akaroa je náležitě pyšná na svůj historický původ a každý roh je toho důkazem. Všude totiž visí francouzské vlajky. Je to totiž jediné místo, kde se Francie pokusila začlenit Nový Zéland do svého koloniálního impéria. Jistý Jean Langlois zde roku 1838 přistál, vztyčil vlajku a v domnění, že s místním náčelníkem domluvil výměnu celého Jižního ostrova za trochu dovezeného zboží, odplul zpět do Francie, zpravit krále a naverbovat dobrodružství chtivé Francouze k obsazení nové kolonie. Jenže, přesně 6 dní před připlutím Francouzů do Akaroaského přístavu, britský vyslanec William Hobson, který si přeci jen rozumněl s místními původními obyvateli lépe, skoupil všechnu volnou půdu a právoplatně začlenil Nový Zéland pod křídla Britského impéria. Když se po velmi náročné plavbě Francouzi dostali na dohled přístavu, který zde mezitím vznikl, nevěřili vlastním očím. Byl pod správou britské koruny a po francouzském výsostném území ani památky. Nicméně jim bylo dovoleno se usadit a tak vznikla francouzská komunita, která zde přežívá až dodnes. Potomci těch 63 odvážných Francouzů jsou dodnes považováni za místní honoraci.

   A tak si takřka celý den užíváme francouzský ležérní nálady. Na kafi doháníme resty s internetem a poflakujeme se po okolních ulicích a parcích. Večer na osvědčeným místě vaříme a přesouváme se za hranice města k přenocování a nasměrování na zítřejší potulku po okolních hřebenech, po nichž vede výhledově vděčná silnice zpátky do Hilltop Passu směrem na Little River.

    Ráno se budíme do krásnýho dne a přejíždíme k Heritage parku, kde kouzlíme snídani. Nálada je vpravdě vejetnická a tak nakonec odkládáme odjezd a vyrážíme na špacír po Purple tracku, který je zde vyznačen na panelu s mapou. Hlodášem pokrytými svahy míříme až k Purple Rocks, skalám jež získaly svý jméno podle barvy, kterou se barví v zapadajícím Slunci. Letmý pohled na druhou stranu a širý oceán a dokončujeme kolečko k Putchimu.

    Ten tu na nás od rána čekal a tak se teď s radostí z pohybu zakusuje do stoupání až na samotný vršek a dál po hřebenovce. Krásný výhledy, tu na jednu stranu, tu na druhou, parádní podvečerní nálada na závěr cesty po stopách francouzských kolonizátorů, vracíme se k Lyttletonu.

    A co tady, když jsme tu už byli? Zastavujeme v Governors Bay, v místě vyhlášený nejlepší horký čokolády na Novým Zélandu. Tu taky ráno v She Universe ochutnáváme a hledáme po internetu co provedeme s naší touhou si zalízt. Na konec zišťujeme, že bez papírovýho průvodce se neobejdeme a tak míříme do Christchurch. V Lyttletonu je sice lezeckej krám, kde by průvodce měli, ale je neděle, což je jiný výraz pro zavřeno. Ono popravdě ve mestě to není o moc lepší a tak to celý končí ofocováním do foťáku na lezecký stěně YMCA, kde nás necháváj si ofotit originál. Něco máme a frčíme opět nahoru, na nám již známej hřeben s kabinkovou lanovkou. Na již zmiňvaným horním parkovišti necháváme Putchiho a jdem omrknout zdejší stěny. Trochu se hledáme, oťukáváme v australský stupnici obtížnosti a nakonec i kousek popolezem. Zejtra snad bude líp.

     Po ránu míříme na druhou stranu do míst zvaných Catle Crag, zde je to už o poznání lepší, i když si občas pěkně naběhnem. Nicméně úspěšnější den, doplněný setkáním s dalšími lezci z Čech, Markétou a Ondrou. Markéta je Merlinovi povědomá a ejhle, ona je to instruktorka od sousední lyžařský školy z Jánek, inu otřepaná fráze o malým Světě platí i tady, hlavou dolů. A jelikož místo, kde „kempujeme“ se zdá být nenápadný, rozhodujeme se tu zůstat ještě jednu noc, po ránu si zalízt a po poledni zas vyrazit dál.

     Vše dopadá, tak jak jsme si vymalovali. Dopoledne na skalách, pak nákupy a s podvečerem navštívit Lukáše, nedaleko Rangiory. Je to jeden z Čechů, se kterým jsme se poznali na Mt.Hutt, tak jsme si dali echo na večerní setkání u grilu. V pravdě nic zvláštního k popisování, tak přeskočíme hned do dalšího dne, kdy jsme se vydali na cestu do Kaikoury.

     Kaikoura je menší přímořský letovisko asi sto kilometrů severně po pobřeží. V loňským roce bylo dost zasažený zemětřesením a na krajině a budovách v okolí jsou jeho následky vidět dodnes. Zvláště na pobřežní dálnici, která je od té doby z části úplně zavřená a z části otevřená pouze o víkendech. Jedeme tedy oklikou přes Culverden, kudy jsme na podzim už jednou projížděli od Hanmer Springs. Krajina ubíhá, rovinu táhnoucí se od Christchurch vystřídaly zvlněný, travou porostlý pastviny, tu a tam les. Těžko popisovat takový podhuří. Vcelku ukolíbávající rytmika jízdy, až do momentu, kdy před sebou vidíte přímý následky loňských otřesů. Ono se řekne zemětřesení, ale hůř si to už člověk dokáže představit. Dokud nevidíte utrženej most, silnici odplavenou kamsi do neznáma a okolní kopce jako by potrhaný od linky po blesku, kterej jima projel.

     Ale přichází poslední klesání a jsme znovu na pobřeží. Zastavujeme na malým plácku kousek od pláže a vaříme večeři. Během courání po pláži nakonec dumáme, jak se tak stane, že řeka se jen tak nevlévá do moře, ale nejdřív protíná písek, který v minulosti jisto jistě omýlalo moře, ale dnes ho řeky proud odděluje od vlastní pláže. Teče jím téměř rovnoběžně s pohyblivou linkou přílivu a odlivu až konečně neodolá a smísí se se slanou vodou oceánu.

     

    Kaikourou už projíždíme za svitu lamp a tak rovnou hledáme, kde hlavu složit. Pokračujeme i za ni, až do míst, kde je trvalá uzávěra pobřežní dálnice, na kteý se ve dne v noci pracuje. Nakonec až cestou zpátky zkoušíme odbočit na vedlejšku a po ni dojíždíme na parkoviště, jednou snad obnovený východiště treků, dočasně znepřístupněných zemětřesením. Žádná cedulka se zákazem kempování, tak v klidu uleháme.

    Další den začínáme trochou nutnýho zla, takže praním a nákupy, ale pak už vyrážíme zas jednou po svejch na pobřežní vycházku. Nejdříve sledujeme silnici, která spojuje dnešní Kaikouru s původním přístavem, který fungoval až do zprovoznění již tolikrát omýlaný dálnice.

     

   Dnes už je to spíš zašlá připomínka dob dávno minulých, kdy městem hýbal čilý ruch velrybářských společností. Dříve než se stala turistickým letoviskem, byla Kaikoura velmi významným přístavem nedaleko mořských proudů plných velryb a tedy i ideálním střediskem pro rybáře. Nedaleko břehů, přibližně po kilometru padá dno oceánu o tisíc hloubkových metrů do Kaikourskýho příkopu, který od nepaměti platil za přirozenou spižírnu kytovců. A tak není divu, že nejdříve Maoři a později i bílí osadníci začali velryby lovit. Na žebra z velryby narazíte při procházce parkem, mnoho domů je má v základech a ještě dnes se tu a tam povalují zbytky velrybých kostí na plážích v okolí starých doků, kam se uchylovaly lodě z výprav za těmito největšími savci planety. Mlčky obcházíme zbytky betonových základů jednoho z mnoha takových kotvišť a snažíme se moc nemyslet na červený čísla stále se tenčící populace ve světových oceánech. Z ponurý nálady nás však brzy vytrhává další místní atrakce, lachtani. Ti se na útesy v okolí uchylují za odpočinkem a trochou toho tepla od Slunka, opírajícího se do bělobou zářících skal. A tak se necháváme zlákat k přeskakování z kamene na kámen, až jsme skoro u nich. Většina spí, zdá se, ale někteří neustále těkají po okolí a v případě zájmu neváhají se postavit na jejich přední knčetiny a větřit, co za divnýho živočicha se na ně přišlo podívat. Strašlivě smrdí rybinou a překvapí obratností s jakou se na svých „ploutvích“ dokážou pohybovat po útesech.

    Tak se dostáváme až na konec silnice a dál už pokračujeme pěšinou po vrškách útesů, pomalu sledujíc zapadání Slunce za horizont tvořený hladinou zdánlivě nekonečnýho oceánu. Po útesech obcházíme poloostrov do odlehlejší části Kaikoury, ze který se vracíme už za tmy skrz les zpátky do centra, kde na nás na parkovišti čeká Putchi. Odjíždíme na již známý místo našeho posledního noclehu a zůstáváme do zejtřejšího dne.

     Hned po ránu se zastavujeme na informačním centru, jestli je opravdu ten kousek, v týdnu zavřený dálnice teď o víkendu otevřený a vyrážíme. Od Lukáše jsme dostali tip, že nejen silnice jako taková je zajímavá, aby si člověk udělal obrázek, jak moc se se zemětřesením změnilo, ale i na cestu do vnitrozemí z místa Hawkswood do Waiau směrem na Hanmer Springs. Cesta přes stále ještě staveniště je vlastně jednou skoro nepřerušenou zónou jízdy řízený semafory, v podobě dělníků, divoce na nás mávajících s cedulemi Go, anebo Stop, to podle toho jestli zrovna zastávají funkci zelený nebo červený. Občas nás překvapí obrovitost sesuvů, který, někdy i v plný výšce kopce zahradily asfaltovou linku namotanou po pobřeží. A nejen tu, ale i železnici, která ji historicky předběhla a byla dokončena ještě před 2.světovou válkou. Několikrát nás popadla zvědavost, jaký to asi je, když se Vám začne třást půda pod nohama. Ale když člověk vidí následky, hned ho ty opovážlivý myšlenky přejdou, kór tady, v místech kde tyto průvodní jevy pohybů litosférických desek protínají celou psanou i nepsanou historii od dávných věků až po současnost.

      Po asi šedesáti kilometrech se nakonec naposledy díváme na v dáli mizející hladinu moře a stáčíme Putchiho do vnitrozemí. Opouštíme východní pobřeží a směřujeme do Hanmer Springs. Tady jsme se zastavovali na podzim cestou z Aucklandu, ale hlavně nás večer čeká koupačka v místním termálním aquaparku, kam Julča sehnala lístky ve slevě za 22 dolarů pro oba. Jinak by nás to stálo 16 za jednoho a to bychom si tuto turistickou atrakci asi s klidem odpustili. Ale takhle, navíc s možností sprchy před následujícím trempováním, proč ne.

     A tak bychom mohli s bublajícími horkými prameny uzavřít první část našeho jarního toulání po převážně východním pobřeží Novýho Zélandu. A zatím co si budete prohlížet doplněnou galerii s obrázky z našich toulek, můžete se těšit na pokračování povídání, ve kterým se s námi vydáte trempovat po krásně opuštěných horách, podíváme se, kde že se to tu jako úplně poprvý rozsvítily žárovky veřejnýho osvětlení a mnoho dalšího.