V maorských stopách, i po Západním pobřeží v duchu prvních zlatokopů

   Naposledy jste o nás slyšeli s bublavou kulisou termálů v pozadí a s vidinou nějakýho trempování do dalších dnů. Ráno se v Hanmer Springs budíme do nádhernýho dne a je jasný, že jakmile na informacích vyzjistíme co je potřeba, poohlídneme se i po okolí tohoto lázeňskýho města.

     Největšího věhlasu se mu totiž dostalo jako sanatoria pro vojáky, kteří se zde zotavovali ze zranění v první světové válce a později i v té druhé. To se dozvídáme během trhů, které probíhají v areálu bývalý nemocnice a z nich pak vyrážíme na túru za město. Alespoň mobilizujeme nohy na zítřejší zápřah. Vyrazíme do údolí Hope River, kde bychom chtěli projít okruh přes okolní kopce a vrátit se vedlejším údolím zpátky k Putchimu. Tu dnešní rozcvičku nakonec zakončujeme chvilkou v centru, kde se zaseknem na koncertu dechovýho orchestru, kterýmu to neskutečně šlape. Rychlá večeře a vyrážíme na večerní přejezd k Windy Pointu, parkovišti, ze kterýho budeme zítra startovat.

     Budíme se do dne nepodobnýmu tomu včerejšímu. Slunko zářící z modrý oblohy, výhledy na okolní kopce a vůbec dobrá nálada. Během snídaně jsme svědky přistání helikoptéry, která dovezla pár lovců z míst kam míříme a tak celá výprava začíná mít nádech dobrodružství hned od začátku. První zjištění, lovci tu na lov asi spíše lítaj vrtulníkem než, že by se za divokou zvěří vydali pěkně po svejch. Druhý zjištění, jsou tu neskutečně kousavý mušky a tak v duchu děkujeme Francouzovi, od kterýho jsme Putchiho koupili, že nám v něm nechal zbytek celkem schopnýho repelentu.

     

     Ale není čas k dlouhýmu rannímu rozjímání nad hrnkem čaje. Balíme batohy a vyrážíme na cestu. Vykračujeme si to pěkným ouvozem, který se změní na užší pěšinu. Přes most přeběhnem Lewis River a rovnou do širokýho údolí Hope River. Střídavě lesem, tu po terase ryčního koryta, tu zas notnou dávku metrů nad ním. Kus za půlkou potkáváme u chaty sympatickýho Němce a chvíli s ním vykecáváme na zápraží. Je na cestě už o poznání dýl. Zhruba před měsícem vyrazil z Hokitiky na Západním pobřeží a směřuje na farmu kousek od Boyle Village, což je ještě asi dva dny pěšky přes Windy Point, ze kterýho jsme vyrazili. Nicméně čas kvačí a tak znovu do monotónního rytmu chůze. Už se začíná šeřit, když překračujeme Hope river po lanovým mostě, ne nepodobným tomu na začátku. Na ukazateli píší dvě hodiny k Lower Hope Hut, tak snad dojdeme ještě před setměním. Je to nádhera. Jdeme širokým údolím, nikde nikdo jen my dva a zurčící řeka někde vedle nás. Když tohle večerní ticho plný klidu rozčísne hukot leteckýho motoru a kolem nás si to prohasí nízko letící helikoptéra. Je i slyšet jak přistává a tak si říkáme, že nejsme daleko od dnešního cíle. Jak se po chvíli dozvídáme od samotnýho pilota, jsou to lovci a chata je plně obsazená. Nu, to nás moc netrápí, máme stan a tak nějak jsme počítali, že ho i použijem. To, že nám to vyšlo zrovna sem k Hope Hut je spíš náhoda než záměr. Spíš nás zaráží ta druhá věc, lovci si sem lítají vrtulníkem… asi už to není o tom potěšení z lovu, plnýho stopování zvěře, schovávání se a přespávání přímo pod hvězdama. Ale těžko soudit i my trempíci se v dešti schováváme za pohodlí goretexový  bundy. Stavíme stan a ještě než se uložíme k zaslouženýmu spánku vaříme rychlou večeři, kafe na lepší sny a hurá do spacáku.

     Pilot měl včera obavy, aby nás ráno nevzbudil startováním helikoptéry, ale celkem zbytečný, odlítali až když už jsme balili stan. A tak jsme opět na cestě dál proti toku řeky Hope. Cíl dnešního dne je poněkud nejasný. Jednou z možností je dojít k termálům nedaleko Hope Passu, anebo odbočit asi po hodině přes řeku doprava a směřovat nás směrem k jezeru Man. Vyhlídka divoký koupačky v termálech je přeci jen lákavější a tak když míjíme odbočku na Lake Man, s chutí odoláváme. Stejnak tudy půjdeme, jen s tím rozdílem, že ne hned teď, ale buď večer, anebo až zítra, to podle toho kolik nám zabere času dojít až k pramenům. Po další hodině jsme u chaty Top Hope Hut, což je další z bivaků, který spravuje Departement of Conservation, odbor životního prostředí, jež má za účel řešit vše spojený s turisty a návštěvníky v přírodních rezervacích, parcích apod. Těm jdou poplatky za noclehy, pokud to není pouze tzv. Free Hut, jako tato, kde se poplatek neplatí. Však jich taky není mnoho. A z poplatků se následně staví mosty, opravují cesty a financuje vše potřebný k udržení jakés takés rovnováhy mezi přírodním prostředím na jedný misce vah a lidma na tý druhý. K termálům je to odsud asi hodinu, tak zde necháváme jeden batoh a do druhýho si balíme jen to nejnutnější.

     Cesta je dál značená pouze ve směru na Hope Pass, ale my z ní asi po dvaceti minutách odbočujeme, brodíme Hope River a po břehu sledujeme jeden z jejích přítoků. Sem tam musíme ještě přebrodit a jak se tak zuby nehty snažíme udržet co nejdýl na jednom, či druhém, stalo se, že ztrácíme stopu a navigujeme se už jen citem. Takhle stále stoupáme a až když se dostaneme do žlabu, kde už není nic než zurčící řeky proud a po náznaku nějaký pěšiny ani památky, musí Merlin rezignovat a přiznat, že už jsme asi moc daleko.

     Vracíme se tedy a není to ani tak dlouho, když Julča zavelí k sledování přibývajícího závanu sirovodíku. A opravdu, poslední brod a už jsme u potoku, na jehož břehu je z kamení vytvořena tůňka a ze směsice narezlých kamenů a namodralé vody se jen páří. Hoho, tak přeci jen jsme je našli. Radujeme se a hbitě se chystáme ke koupeli. Má to ale jeden háček. Voda je tak teplá, že se v ní dá stěží udržet ruka, natož se do ní ponořit. Nejdřív zkoušíme odhrnout pár kamenů, aby měla studená voda potoku možnost stávající vodu v bazénku ochladit, ale bez zjevnýho efektu. Zkoušíme i upouštět, ale taky bezvýsledně. Počasí je sychravý a tak aspoň využijeme teplý vody a trochu se ošplouchnem před cestou zpět.

     Opět trochu brodíme a vracíme se na cestu údolím Hope river zpátky do Top Hope Hut. Je už celkem pozdě na další pokračování a tak se na závěr promrholenýho dne rozhodujem zůstat pod střechou. Zatopíme v kamínkách a při svitu svíčky si užíváme praskání dřeva v „teple domova.“ Pročítáme zápisky v návštěvní knize a po večeři pomalu míříme do spacáků. Vydatný odpočinek se bude hodit, zítra nás čeká špacír přes sedlo k Lake Man bivaku s převýšením okolo 700 vejškovejch metrů.

     Ráno již kamínka nezapalujem, vodu vaříme na plynu a jen donášíme pár polínek z dřevníku ať i ostatní mají suchý dříví k ohřátí. Balíme batohy a vracíme se na rozcestí, který jsme včera dopoledne přeběhli. Naposledy brodíme Hope River a podél jejího přítoku Pussy Creek si to šineme do hloubi lesa. Cesty jsou zde celkem dobře značený oranžovými trojuhelníky, anebo tyčemi s oranžovým koncem, ale co když je i se stromy vezme rozvodněná řeka jako se to stalo zde? Nezbývá než se vydat korytem a doufat, že nečekaně neodbočí bez našeho vědomí. Trochu hledáme po okolí, ale nakonec se opravdu vydáváme korytem řeky. Kvůli častým brodům si obováme jen sandále, ať se nemusíme stále vyzouvat z pohorek, ty vážeme na batohy a uháníme voda nevoda vzhůru. Občas chlad pěkně zaleze za nehty,až člověk musí chvilku zůstat stát na Slunku a ohřát zkřehlý prsty než se zas vydá do tohoto podivnýho dobrodružství. Ovšem tak jako všechny trampoty i tato má svůj konec a to v podobě oranžový šipky, asi dvojnásobně velký než obvykle, navádějící nás na lesní pěšinu strmě vybíhající po drolící se stráni vysoko nad vodu.

     Obouváme se zpátky do pohorek, hážeme si batohy na záda a pomalu začínáme ukrajovat z největší porce převýšení. Hasíme si to strání nad hučící řekou, občas se pod námi otevře pohled do hlubin v místech, kde svah ujel v důsledku dlouhodobýho působení vody. Výšky přibývá a jen tak dumáme, kdy už budem nahoře. Samotný sedlo by mělo být nad hranicí lesa a tak netrpělivě čekáme, kdy se ze stromů porostlých podivným lišejníkem vyloupnem. Dokud jsme stoupali lesem, pěšina se vinula tak nějak logicky vzhůru. Za to jakmile jsme vylezli ven, nabrala přímýho směru ve spádnici. Naštěstí sedlo se již zdá být nadohled a tak v neměnným rytmu stoupáme poslední metry než začnem klesat do vedlejšího údolí.

     Popravdě se ani nenadějem a už jsme zas v lese a to co jsme před chvílí nastoupali, musíme sestoupit. Po chvíli docházíme k Lake Man Bivouac, což je jedna z možností, kde dnes přespat. Jednoduchá bouda s palandou, s plechovou bednou od granátů jako stolkem. Venku se sice trochu zatáhlo a pevná střecha nad hlavou by se mohla hodit, ale ještě není tak pozdě a tak pokračujem dál v sestupu. Po dvou kilometrech začíná mrholit a my trochu litujem, že jsme přeci jen nezůstali v bivaku. Nicméně nic moc z toho není a stan nakonec stavíme téměř na dně údolí, kde bychom se měli zítra po ránu napojit na pěšinu vedoucí podél řeky zpátky k Windy Pointu.

     A jak je psáno, tak je dáno. Ráno balíme stan a za chvilku už jsme v širokým údolí. Na rozcestí se chvilku zasekáváme s tak šedesátiletým hipíkem a rozjímame nad krásou místní krajiny, nad krásou dnešního dne, nad krásou světa… Prozrazuje nám, že tady je ten opravdovej Zéland, ne dole na jihu v Queenstownu kam míří většina turistů. Tady je opravdovost syrový přírody na dosah a čpí z každýho kroku. Tam je to prej taky krásný, ale už trochu jako lunapark a člověk je více pouhým divákem. Nu však se tam taky podíváme, tak pak můžem říct. Přejeme si krásnej den na cestách a nabíráme kurz Windy Point za naším, již čtvrtým dnem opuštěným, Putchim.

     Kilometr následuje další a tak se pomalu dostáváme na doslech hlavního tahu od Hanmer Springs a po pravým břehu Lewis River dorážíme poslední část špacíru. Přes již známý most z prvního dne a hurá na pláž hned pod ním. To si přeci nemůžem nechat ujít na závěr výpravy, trochu té očisty v celkem studený vodě.

     Nejdřív jsme měli silácký řeči jak si zaplavem, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme se tak tak opláchli. Neskutečná kosa, i když jsme hned z vody stáli na přímým Slunci. Posledních čtyřista metrů a už otevíráme Putchiho, který tu na nás bez újmy celou dobu čekal. V tu ránu leží batohy na zemi a jen si užíváme toho krásnýho pocitu, když se vrátíte „domů“ a už nemusíte nikam dál jít, jen si sednout a nechat únavu ukolíbat celý tělo do toho neskutečně spokojenýho stavu. A za chvíli se už na pánví smaží slanina s vajíčky, na kterou se půl dne těšíme. Na Windy Pointu zůstáváme až do zítřejšího rána, kdy opět vyrazíme a tentokráte spolu s naším japonským nomádem dojedem až na Západní pobřeží.

     Ráno vše balíme a po krátký snídani jsme zpátky na asfaltu. Překonáváme Lewis Pass a pomalu sjíždíme k Springs Junction, kde opouštíme silnici nám známou z podzimní cesty na jih a napojujem se na „dálnici“ číslo 7 s nejasným cílem někde na Západním pobřeží.

     První zástávka je hornický městečko Reefton. Největší slávy zažilo v rozmachu zlatý horečky, která zde řádila ve druhý polovině devatenáctýho a první čtvrtině dvacátýho století. S jejím utichnutím se začalo mírně vylidňovat, než se znovu otevřely zlaté doly v reeftonské blízkosti a znovu začaly lákat. Jinak zde není celkem nic k vidění až na pár zajímavostí. Tak třeba hned veřejné osvětlení. Reefton je vůbec první město na Novým Zélandu, údajně i jižní polokouli, kde měli elektrické osvětlení napájený z místní vodní elektrárny, která později zásobovala ektřinou i reeftonský domácnosti. Šlo o takovou událost, že se sem na Vánoce roku 1888  přijeli podívat lidi až z dalekýho Christchurch.

     Procházíme se po ulicích, tedy po jedný hlavní ulici, která tvoří jakousi páteřní linku lemovanou z obou stran starožitnictvími, bazary, kavárnami. A než vyrazíme dál, projdem si naučnou stezku kolem města, která je vesměs věnovaná veřejnýmu osvětlení a výrobě elektrický energie silou vody.

    Ale to už je opravdu vše, startujeme Putchiho a směřujeme k Westportu. Cestou nás definitivně opouští pěkný počasí a tak nás West Coast alias Zápádní pobřeží vítá v uplakaný náladě. Chvíli okupujeme knihovnu, večeři si vaříme ve světlejší chvilce, kdy přestalo pršet a v jedný z bočních ulic uleháme do peřin už zas za vydatnýho bubnování kapek o střechu auta.

     Ono se nedá moc divit, že se do dašího dne budíme opět za doprovodu deštový symfonie, Západní pobřeží je proslulý deštěm a celkově pochmurnou náladou, ne nadarmo se Westportu přezdívá Worst Port, nejhorší přístav. I když to bude mít spíš víc společnýho s navigací přistávájících lodí, než s počasím nevybízejícím k procházkám. Pod přístřeškem u zavřenýho krámu s kdoví čím vaříme snídani a opět se přesouváme do knihovny. Kujeme pikle na dnešní den a rychle probíháme zprávy z internetu. Konečný plán na dnešní den zní: prádelna, nákup a pomalu se přesunout do Greymouth, třeba se cestou počasí umoudří. Přání je otcem myšlenky a tak nás pršení neopouští.

    Do Greymouth přijíždíme se setměním a tak využíváme chvilky bez deště a jdem si ho v podvečerní náladě trochu projít. V minulosti to bylo jedno z mála míst, kde se daly sehnat zásoby pro zlatokopy a horníky mířící do strání a kopců hor lemující v celé délce Západní pobřeží. Později zde vznikaly i banky, kam ti šťastnější mohli uložit svý těžce vydřený nálezy. A podobně jako Reefton, po opadnutí hlavní vlny nadšení ze zlatý horečky, začal i věhlas tohoto města pomalu upadat. Když jím tak prochazíme, navíc v tý lehce depresivní náladě podpořený tmou a vlhkem čpícím odkudkoli, cítíme že dny největší slávy jsou ty tam. Honosný domy, kdysi slavných pěněžních ústavů, zavřený hotel přímo v centru, svýho času jistě luxusní záležitost, poblikávajicí světla a pomník na říční navigaci jako tichý svědek neskutečný námahy rozervaných dobrodruhů v honbě za zlatým přeludem. V jedný z bočních ulic nacházíme celkem zašitý parkoviště, uleháme a necháváme si zdát o blištícím se zlatu v nedalekých horách, o drsných hornicích peroucích se den co den se zdánlivě nekonečným přívalem zlatonosných šutrů a snášejících deštivý úděl západní strany ostrova s tak romantickým názvem… Dlouhý bílý mrak.

    Ráno je přeci jen trochu moudřejší večera a tak nás vítá Sluncem zářícím z modrý oblohy. Neskutečná proměna. Vyjíždíme na druhou strany řeky, kde na plácku pro campervany, obytný auta, vaříme snídani a užíváme si opět slunečních paprsků.

    Centrum jsme si prošli už včera, tak nejdříve míříme pěšky k bazénu. Kousek od něj opět potkáváme chlapíka z rána s modrým Minorem, britským vozítkem, který kdysi brázdilo silnice Novýho Zélandu asi jako u nás Spartaky a Octávie. Radí nám krátkou procházku kolem zašitýho jezera v místech vypadajících spíš jako polorozbořená průmyslová zóna. Nenecháváme se však odradit nuzným prostředím a za chvilku se už prodíráme divokým porostem vinoucím se po břehu. Nedá se říct, že by to bylo zrovna dvakrát načančaný pro příchozí turisty, spíš je to taková dobrá zašívárna pro pokuřující omladinu. Ale o to víc to podporuje dojem z tohoto lehce vyčpělýho místa. Dokončujeme okruh a urážíme posledních pár bloků k bazénu. Na hlavní ulici, která prudce kontrastuje se zbytkem města ještě v jednom bazaru nabíráme kusy oblečení k dodělaní v sadech, kde bychom měli opět na chvíli zakotvit a doplnit finanční fondy na další cestování. Výstavní výlohou Greymouthu dnešních dní zdá se být multifunkční sportovní hala kombinovaná i s kavárnou a venkovním hřištěm. I přes technický potíže s protýkajícími záchody se nakonec do vytoužených sprch dostáváme a dopřáváme našim tělům zaslouženou očistu. Počasí se však opět začíná kabonit a tak to bude chtít trochu hejbnout kostrou, abychom to stihli zpátky k Putchimu ještě za sucha. No co Vám budem povídat, nestihli. Ještě cestou jsme stačili promoknout na kůži, ale ani to nás, teda spíš Merlina neodradilo ulovit pár záběrů neobvyklých autovraků z místních ulic. Teda hlavně jednoho, Lady. Přeci jen se tenhle kdysi sovětský výdobytek tolik nevidí už ani u nás a tady, na druhý polokouli…? Však si na ni hned vzpomenem o pár měsíců později, kdy jednu potkáme na silnici v Alexandře. K Putchimu docházíme tak akorát s koncem vydatný přeháňky.

     Převlíkáme se do suchýho a míříme do sousedního mekáče. Ne, že by se nám zachtělo po kousku z jeho produkce, ale je to nejjednodušší a zde v pravdě téměř jediná možnost jak se dostat k neomezenýmu přístupu k internetu. Jinde, kde mají avízováno „free wifi“ mnohdy dostanete k účtence poukázku na 30 minut přístupu a tím to hasne. No a to není zrovna moc, když potřebujete nasypat fotky a články do blogu. Dáváme kávu a v tomto sychravým počasí si popravdě užíváme suchý židle za výlohou. Nejsledovanější stránkou je populární norskej servr, kterej nám tedy moc náladu nezvedá. Déšť na další dva až čtyři dny. Ne nadarmo se říká, že nejtypičtější počasí pro West Coast je déšť a šedivá obloha. Na druhou stranu aspoň vyniká ráz lesů kolem silnice, jako bychom se nořili do deštnýho pralesa a ne se blížili do vyhlašenýho alpskýho prostředí v blizkostí nejznámějších zélandských ledovců. A vyjímkou nejsou ani záběry z jednosměrnýho mostu, navíc kombinovanýho pro železniční i silniční dopravu. Už jste si toho možná všimli z jiných fotek, mosty tu jsou vesměs jednosměrný, u silnice je vždy v předstihu cedule One Way Bridge a pak už následuje známá značka o dání přednosti v jízdě. Na malých okreskách to až tak nepřekvapí, o to větší překvápko je to na „dálnici“ jako třeba právě tady. Opouštíme Greymouth a ukrajujeme kilometry k ledovcům. První bude Franz - Josef Glacier, pojmenovaný po nikom jiným než posledním císáři toho „zpuchřelého mocnářství,“ jak často zaznívá v Cimrmanech.

     Ráno jen navazuje na upršenou náladu včerejška a tak jsme v pravdě zvědaví, jestli se dnes dostanem aspoň na nějaký kratší špacír. Dojíždíme dvacet kilometrů k Franz – Josefovi, což je i stejnojmenná vesnice nějakých patnáct kilometrů od ledovce. No, bývalo to blíž jak se následně dovídáme na procházce, ale to předbíháme. Nejdříve musíme na informace. Tíží nás totiž myšlenka na nějakou vícedenní výpravu a jelikož se přibližujem k tzv. Great Walks, což jsou nejvyhlášenější vícedenní túry Zélandu, zajímáme se o počasí a celkově situaci na nich. Popravdě nejsme ještě stoprocentně rozhodnutí, protože mimo jiný nejvyhlášenější rovná se fůra lidí rovná se otrava navíc si člověk musí rezervovat místo na chatách anebo v tábořištích kolem nich, zkrátka vůbec si nejsme jisti, jestli tam chcem, i když příroda bude stát za to, to je věc jasná a kvůli tomu je vlastně zvažujem. Vůbec nám totiž nejde o odškrtnutí položky v seznamu: „musím vidět,“ jak předpokládáme, že tomu u většiny ostatních turistů na těchto trecích je. Rangeři DOC (Departement of Conservation) pro nás nemají moc přívětivý informace. Všude je ještě fůra sněhu, někde stále sněží a tak kromě jinýho hrozí vysoký riziko lavin. Části Roteburn Tracku a Milford Track jsou zavřený kvůli sněhu, Kepler Track je průchozí, ale s množstvím novýho sněhu a jak se dozvídáme později je už stejně plně zabukovanej až do konce února. Nu že uvidíme. Prověřujeme alespoň možnosti kolem ledovce a jelikož i zde ve vyšších polohách padalo, připadá v úvahu jen vycházka k vyhlídce na jeho čelo. Počasí se na chvíli umoudřuje, tak berem pro jistotu goračky a vyrážíme.

     Tam právě na jedný ceduli vidíme srovnání záběrů ledovce z poloviny devátenáctýho století se záběry z padesátých let a z roku 2000 a 2010. Asi netřeba říkat, že je to změna jak hrom a že v druhý polovině dvacátýho století toho zmizelo nejvíc. V dnešní době se zdá, že úbytek trochu zpomaluje, ale těžko říct. Zvláště s takovým přístupem, jaký tu k ochraně přírody mají. A dlužno dodat, nejen tu. Na tom samým panelu totiž visí popisek, že dnes již není možný přístup na ledovec pěšky, z bezpečnostních důvodů, taky jak jinak v týhle zemi přeopatrnců. A tak místo toho, aby si tam Ti kdo o to opravdu stojí došli, ať už s horským vůdcem nebo sami, když ovládájí příslušný dovednosti pohybu v ledovcových horách, je tu pro široký masy zážitkuchtivých turistů, kteří mnohdy k horám nemají sebemenší vztah, agentura provozující lety helikoptérami na samotný ledovec a krátkou procházku po něm s průvodcem. Pořád okolo sebe slyšíme něco o uhlíkový stopě, o emisích, o tom jak neúměrně rychle tají ledovce a zvyšuje se hladina světovýho oceánu, podpoří se to obrázky dokazujícími, že to není jen klišé. A co obrázek dnešního dne, kdy to nad čelní morénou vypadá spíš jak letecký manévry než pomalu ustupující a slábnoucí majestát ledovce. Co uhlíková stopa takový helikoptéry palící den za dnem stovky litrů leteckýho benzínu. Moralizování je to poslední, co bychom chtěli, jen nám přišlo zvláštní spojení těchto dvou vzájemně provázáných a zároveň odporujících si témat na jednom informačním panelu. Leda, že by chtěl DOC (Departement of Conservation) ukázat na neblahý působení turistickýho ruchu na místní krajinu, ale to si bohužel nemyslíme.

     Tak s x dalšíma vejletníkama dorážíme na vyhlídku a po chvilce obracíme k návratu. Sedáme do Putchiho a vyrážíme dál.

     Míjíme Fox Glacier, druhý vyhlášený ledovec a jelikož zrovna z nebe padají provazy vody ani nezastavujeme a pokračujem dál podél Západního pobřeží. Zrovna tak projíždíme místo známých skal, které vypadají jako na sebe naskládaný palačinky, což jim i dalo název, Pancake Rocks a plážema proslulý město Hokitika. Déšť ustává až když se přiblížíme Haastu, kde bychom dnes chtěli přespat. A tak se stává, že dnešní druhý zastavení je až v podvečer nedaleko Monro Beach, pláže, na který se tu a tam ukážou tučnáci. Je to ještě zhruba třičtvrtě hodinku z parkoviště, tak balíme foťák pod goračku a jdem si protáhnout pérka po zmenšenině deštnýho pralesa, jak se shodujem. Na pláž dorážíme zrovna v okamžik, kdy už se den chílí k podvečernímu usínání a dokonce i Slunko se na nás přes mraky trochu podívalo. Nicméně tučňáci jsou zřejmě taky otrávení z počasí a tak žádný nevidíme. Je hold tak, že by ani tučňáka nevyhnal. Docházíme zpátky k autu, kuchtíme večeři a ještě před zalehnutím do peřin dojedem kousek za Haast, kde v budoucí obytný zóně, kterou dnes tvoří pouze náznak rozvržení ulic a roztroušený skřínky s elektrikou přespáváme.

    Po ránu ty dny tady vypadají, že by i mohlo být pěkně, ale pak se to znenadání jako lousknutím prstů mění. Ne jinak je tomu i tentokráte. Dnes pomyslně opouštíme West Coast a přes Haast Pass bychom se měli vrátit do vnitrozemí, přesněji do Wanaky. Po prvních pár kilometrech je upozornění na vycházkovou trasu k vyhlídce na vodopád a jelikož zrovna svítí Slunko, my jsme lační po jakýmkoliv pohybu a říká se, že tahle cesta je plná takových zákoutí, zastavujeme. Bohužel s námi i plno dalších, ale výhled od řeky na čerstvě pocukrovaný skalnatý štíty nad námi stojí za to. Počasí stále drží a tak nás napadá udělat ke kávě pár palačinek. Tím jsme asi toho nebo ty nahoře podráždili a posledních pár kousků doděláváme za mrholení. Nicméně vše se nám daří relativně rychle dokončit a už zas sedíme v Putchim. Kilometry ubíhají a jak se pomalu noříme do světa hor a přibývá nadmořský výšky, tak i toho vytouženýho Slunka s modrou oblohou. Vršek Haast Passu, kterým kdysi proudili karavany zlatachtivých tuláků i zásob pro ně, bezpečně poznáváme podle plně nabitýho parkoviště podél silnice. Pravda, že i my tu zastavujeme. Nedaleko odtud se ve skalnatým břehu řeky… a hlavně jejím přítoku díky chemickýmu složení nejen vody, ale i horniny tvoří tzv. Blue Pots, což jsou obří hrnce plný domodra zbarvený vody. Lidí jak na Karlově mostě, ale aspoň se trochu protáhneme. Asi kvůli té hordě zvědavců než hrncům samotným si vzpomínáme na hlášku Varla Fryštenského ze hry Dobytí severního pólu: „No, je to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát..“ Vracíme se k autu a pomalu klesáme k Wanace.

     Co je spíš zajímavější, jak rychle se tu změní příroda po překonání jednoho horskýho masivu. Od rána jsme ujeli nějakých 80 kilometrů a jsme v totálně odlišným prostředí. Ráno si ještě užíváme vlhkýho vzduchu od nedalekýho moře a odpoledne jsme už zas v sevření alpskejch štítů, dokonce s čerstvým sněhem na vrcholcích. Ne nadarmo se říká, že se tu dá zažít všechny čtyři roční období během jedinýho dne. Zastavujeme v Makaroře, kde je velký informační středisko a znovu vyzvídáme informace jak o počasí, tak o trecích v těch tak přitažlivě obarvenejch kopcích. Žádná sláva. Většina velkejch tracků je zavřená nebo alespoň jejich části s vyhlídkou na další sněžení v následujících dvou dnech. Je to na pytel, chtěli jsme si užít ještě pár dní někde uprostřed lesů jen s báglem na zádech než se zas na chvíli usadíme na jednom místě mezi ovocnými sady. Děkujeme za ochotu, která je musíme uznat příkladná a frčíme dál na Wanaku.

     Alespoň, že se obloha krásně zdramatizovala v podobě fotogenickejch beránků a tak cesta okolo wanackýho jezera nabývá přijemnýho rázu. Divokou řeku a rozeklaný lesy vystřídalo modří nasycený jezero a vyprahlý pás lemující silnici, jen s křovím a písčitými ostrohy vystupujícími do výše. Užíváme si krásných výhledů a hlavně toho, že je konečně hezky.

     Do Wanaky dorážíme v pozdním odpoledni a tak se jdem podívat na vycházku na Mt.Iron. Kopec, který jak na stráži ční nad městem. Z jedný strany skalnatý útesy, z druhý pomalu klesající louky až ke břehům jezera. Jelikož je to hned na okraji města, hodně lidí sem míří po práci na pravidelnou dávku strečinku nebo jen tak se psem. A my si sem jdem spravit náladu po dnech prosezených v autě. Pak už jen najít místo, kde si uvaříme večeři a hlavu složíme.

     To první se nám daří vcelku rychle. Julče se cestou líbilo jedno z parkovišť skrytých na okraji vilkový čtvrti sloužící jako jeden z výchozích bodů na tuhle vycházku. Říkali jsme si, že bychom tu mohli i přespat, ale z toho nás po chvíli vytrhávájí dvě dámy, co si šli zaběhat a hned nám říkali o zákazu kempování tady v okolí. Ujišťujeme je, že si jen uvaříme večeři a zas pojedem a pokračujeme v přípravách. Co bylo ještě zajímavý na tomhle plácku, že tu parkoval Favorit. A světe drž se, s českejma nálepkama. Však taky za chvíli přišel majitel a tak už nás nepřekvapilo, že to byl Čech. Takže po Ladě další pozdrav z bývalýho východního bloku. K noclehu nakonec nacházíme pěkně ukrytej plácek v průmyslový zóně, hned vedle auto klempířství a parkujeme vedle rozdělanejch zakázek. Snad si to hoši ráno nepopletou a neodtáhnou nás rovnou na dílnu.

   Neodtáhli a tak jsme si na místě dopřáli snídani a vyrazili do města. Wanaka bývala letoviskem na břehu stejnojmennýho jezera , ve kterým se kromě koupání daří i vodním sportům a tak se z poklidný vesnice uprostřed ničeho časem vyklubalo nejdynamičtěji rostoucí město na Jižním ostrově. Sezóna je sice na začátku, ale už teď je tu fůra turistů, po hlavní ulici se míhá jedna obytka za druhou a na každým rohu cítíte ten blázinec ne nepodobnej třeba takovýmu Špindlu na vrcholu zimy. Ve, podle průvodce vyhlášeným, pekařství dáváme sladkou dobrotu ke kávě a dál hledáme internet. Nakonec končíme v knihovně, kde už od příchodu víme, že dlouho nepobudem. Paní od přepážky nás měří přísným zrakem a tak pomalu s omluvou se ptáme, jestli bychom si tu na chvíli nemohli sednout na internet. Po přihlášení stejně dostáváme volný přístup jen na 30 minut, tak je to zpečetěno. Rychle koukáme do předpovědí pro Queenstown a okolí, kam máme zhruba namířeno, maily a ani se nenadějem, půl hodinka je v trapu. Naštěstí potřebný info máme, tak ani nevadí. Vyrážíme zpátky do víru chaosu a nejkratší cestou míříme k Putchimu. S předpovědí se to má tak, že během odpoledne se opět počasí zkazí i v Queenstownu, během zítřejšího dopoledne zlepší a pak by už měly následovat jen hezký dny, hlavně bez dešťů. Velký tracky už pro nás nemají moc cenu, ale poblíž jednoho z nich je varianta jak spojit dva ne tak vyhlášený v jeden okruh, tak bychom zkusili ty. Sedáme do Putchiho a vyrážíme směr Cardrona.

     Lyžaři možná zpozorní, ano je to lyžařský středisko v sousedství Wanaky s terény vhodnými zvláště pro začátečníky a rodiny s dětmi. V zimě jsme to sem nestihli a tak aspoň takhle na jaře se podíváme. Leč středisko je podobně jako tady vesměs všechny vysoko v kopcích daleko od hlavní silnice. I když pravda, tady je na vleky odspodu dokonce vidět, tak to zas není tak daleko jako bylo u nás na Mt.Hutt. Zastavujeme tedy alespoň ve stejnojmenný vesnici, kde stojí jeden z vůbec nejstarších dodnes fungujících hotelů na Novým Zélandě.

    Děláme obrázek a s kazícím se počasím pokračujeme na Crown Range Summit. Obávanýho horskýho průsmyku na cestě mezi Queenstownem a Wanakou už z dob prvních zlatokopů. V sedle si na informační tabuli čteme, že asfalt byl v celé délce dokončen až v roce 2005. Sedáme zpátky do Putchiho a nálada v okolí nám vnukla myšlenku, že bychom mohli dokoukat film, co jsme včera večer stačili rozkoukat. Noťas si tak trůní na přístrojovce, my se uvelebujeme v sedačkách, když po chvíli mrknutím oka ven zjišťujem, že venku sněží. No spíš poletují vločky. Je to tu vykutálený to počasí, jen co je pravda. Dokoukáváme film a sjíždíme pod kopec do Arrowtown, městečka známýho pro svojí historickou hlavní ulicí a zbytky příbytků prvních čínských zlatokopů, kteří sem v záchvatu zlatý horečky přišli během druhý poloviny 19.století. V dešti se procházíme a jen obdivujem, v jak nuzných chatrčích přečkávali místní mrazy. Však taky pro ně byla hned první zima celkem zdrcující.

    Městečko prohlídnutý, z oblohy cedí kapky vody ve vytrvalým rytmu, tak zvedáme kotvy. Do Queenstownu je to slabá půlhodinka. Tam nakonec jako jediný suchý místo nacházíme verandu u veřejnech záchodů u jednoho trochu zašitýho přístaviště, tak pod zvednutým víkem od putchiho kufru vaříme dnešní dobrotu. Na nocleh se nakonec přesouváme do jedný z bočních ulic a ráno se nestačíme divit, kde že jsme to zaparkovali. Stojíme přímo vedle placu, kde parkují svoje autobusy a firemní auta z firmy NZSKI, což je velká korporace, která spravuje lyžařský areály Coronet Peak, Remarkables v okolí Queenstownu a Mt.Hutt, kde jsme strávili letošní zimu. Zajímavý shledání s povědomými logy na autech. Druhá věc je možná ještě zajímavější. Čelní sklo Putchiho je pokrytý čerstvým sněhem. Od rána tu vykukuje Slunko a tak to krásně kouzlí jak nadílka z deštivo sněhový noci pomalu taje a odkapává na asfalt. Nicméně dlouho se tu nezdržujem, soukáme se za volant a frčíme do centra.

    Na lavičce u nábřeží vaříme snídani a pak po břehu jezera míříme do samotnýho centra. Jestli jsme Wanaku přirovnali ke Špindlu, tak tady máme shon Staroměstskýho náměstí v největší špičce naroubovanej do pár ulic jak vystřižených z katalogu kanceláře architektů stavící multifunkční domy s prosklenými prodejnami v přizemí a kdoví čím v patře, promícháno s tuctem fastfoodů, mimo to jeden s nejvyhlášenějším burgrem na Novým Zélandu a jako pocukrování, všudypřítomní turisti převážně z Asie pořizující fotky čehokoli, kohokoli, kdekoli, kdykoli a zejména sebe před čímkoli.

    Rychle ocházíme do informační kanceláře DOC zeptat se na vyhlídnutý tracky a konečně odcházíme trochu klidnější. Jelikož předpověď počasí vypadá líp, zamýšlený Greenstone track s navázáním na Caples track je možný. A tak s o poznání lepší náladou míříme co nejrychleji k Putchimu, zdrhnout z toho všudypřítomnýho chaosu. Věru nechtěli bychom to tu zažít v plný sezoně. Odpoledne se uklidňujem procházkou vylidněným údolím Shootover river ke zbytkům zlatokopecký osady a na závěr dne se přesouváme směrem na Glenorchy. Všude jsou tu značky o zákazu kempování až Julča nachází asi jediný místo, na který se buď zapomnělo anebo to ani nikoho nenapadlo a tak trávíme večer po západu Slunce na parádně zašitým plácku.

     Ráno dojíždíme do Glenorchy, kde v opravdu „Smíšeným zboží“ spojeným navíc s kempem zjišťujeme poslední informace a po obejití vycházkový trasy vinoucí se převážně rákosem zarostlým koncem jezera se přesouváme přes čtyři brody na parkoviště za osadu Kinloch, kde dnes přespíme a zítra odsud vyrazíme na špacír. Odpoledne na plácku je pak už jen příběhem balení a příprav na nadcházející tři dny na cestě.

    Budíme se do krásnýho dne a tak se pomalu loučíme se sousedem, asi tak sedmdesáti letým pánem, co posledních pět let žije už jen v jeho menším obytným autobusu a přividělává si prodejem svých vlastních obrazů. Naposledy máváme Putchimu a štrádujem si to do lesa. Přítomnost velkých tracků je tu znát a tak je pěšina pěkně upravená a přes sebemenší potok vede most, či lávka. A co víc, hned po takových prvních pěti kilometrech potkáváme skupinu lidí v protisměru. Den jak obrázek a my máme radost, že zas konečně šlapeme po svejch. Zastavujeme se u Lower Greenstone Hut, jedné z možností noclehu pod pevnou střechou a nestačíme se divit jak je chata zařízená. Ohromná společenská místnost spojená s kuchyní. Velký stoly pro vařiče, krb. Až trošku strašící McDonaldskou sterilitou. Však máme svůj stan a jsme rádi, že celou výpravu plánujem spát ve svým, pěkně daleko od těhle velkejch bud pro 20 až 25 nocležníků. Zavíráme za sebou a pokračujem dál, hlouběji se noříce do údolí Greenstone river. Naštěstí až do konce dne jsme již nikoho nepotkali a tak si dosyta užíváme samoty v krásným horským prostředí s výhledy na zasněžený špičky všude kolem nás. Stan nakonec stavíme téměř za soumraku asi hodinu nebo dvě od další chaty, která je na trase. Pěkně skrytí v porostu vaříme na vařiči vydatnou večeři… činský polívky, pravda vydatnější je asi to kafe, co následuje a uleháme v tichu hvězdami ozářených hor.

     Ráno balíme stan, u nedalekýho potoku doplníme vodu na cestu a už si to zase šlapeme. Po hodince potkáváme skupinku švitořících čerstvejch důchodkyň s bágly na zádech. Hned se vyptávaj, odkud jdem, kam jdem, kde jsme spali, kde budeme spát a jen tak mimo řečí nám sděují, že dnes bylo na Greenstone Hutt uplně narváno. Loučíme se s nimi a právě k této chatě směřujem. Než jsme k ní dorazili, potkali jsme ještě jednoho rangera. Ten se zas vyptává, kde jsme spali, což je v pohodě, když se člověk ukryje aspoň 50 m od cesty a pak přichází nejroztomilejší otázka dne: „Co jste udělali se svým hovínkem?“ Víc dětský výraz už neexistuje a zde ho používají i v propagačních materiálech! Ujišťujeme ho, že jsme si došli u předchozí chaty a tak si nás pouze zapisuje do jakési statistiky a pokračujem každý svou vlastní cestou. Po mostě překračujeme Greenstone river vytékající z Lake McKellar a po chvíli již míjíme zmiňovanou chatu. Naštěstí nikde nikdo, tak se s tou tlupou lidí snad někde mineme. Pokračujeme pěšinou podél blankytně modrýho jezera a s netrpělivostí očekáváme odbočku na Caples track, do sedla McKellar Pass, což je zároveň největší stoupák týhle výpravy, celým 300 výškových metrů převýšení.

   Potkáváme nejdřív dva chlapíky, zřejmě rybáře, pak osamocenýho kluka a pak zas na dlouhou chvíli nikoho. Dokud proti nám nejde dánský student, kterýho jsme potkali včera hned na začátku a taktéž v protisměru. Chvíli se bavíme, říká, že naše varianta je asi lepší, že máme jedno velký stoupání a pak pozvolný klesání, kdežto on šel celej den do kopce, aby pak musel to nejprudší scházet, ale že i tak si to moc užil. Loučíme se a pomalu odbočujeme k tomu očekávanýmu stoupáku. Tam ještě potkáváme další dvojku a to je vše. Takže žádný velký procesí se nekoná a jsme za to rádi. Stoupání je vcelku příjemný, krytý korunami jehličnatých stromů, tu a tam přerušený nějakou tou strouhou vody nebo výhledem do kraje. Když se ocitáme nad hranicí lesa, nechce se nám ani věřit, že by to bylo vše a tak jsme opatrní s nějakým radováním, že jsme nahoře. To nám dochází, když se cesta mění v dřevěný pochozí chodník, kterým chrání vrcholovou luční a hlavně močálovou partii před neblahým provozem tisíců turistů.

     A jak to už bývá, ujdeme sotva kilometr a už se zase noříme do lesa. Tam také zažíváme jediný brod na tomto tracku. A není to ani nijak rozbouřený nebo široký potok. Ale je přeci jen moc, na to aby ho člověk jednoduše přeskočil. Lesem ztrácíme výšku zpátky na úroveň řičního koryta, tentokráte Caples River, kde v houští opět stavíme stan. Jsme zhruba tam, kde jsme to plánovali a tak využíváme zkrytýho plácku hned vedle potoka, což s sebou nese sice otravný mušky, ale za tu romantiku to stojí. Tady se taky odehrává match ve člobrdu, ale jak to dopadlo, to už si nepamatujem, ono je to stejně jedno. Uleháme a s námi i naše sny pod hvězdami jižního kříže.

     Při bublání potoku za našimi zády vaříme snídani a pomalu se chystáme na poslední etapu výpravy než se opět shledáme s naším Putchim na břehu Lake Wakatipu. Za chvíli už máme opět batohy na zádech a vykračujeme si to údolím Caples River jak na nedělní vycházku. Popravdě je opravdu neděle a vycházka to je taky. Poměrně pohodlná pěšina, tu a tam s mírným stoupáním či klesáním. Sem tam skrz les, ale po většinou loukami lemujícími říční koryto. U Lower Caples Hut, téměř identický chaty jako ty předchozí si potvrzujeme, že jsme o nic nepřišli spaním ve stanu, ba možná jsme si to udělali dobrodružnější. Dorazit ten kousek zpátky na parkoviště bylo už jen rutinním pochoďákem ozvláštněným stádem srnek, který jsme omylem vyplašili na jedný louce. Přicházíme k Putchimu a od začátku je nám něco divný. Po chvíli nám to secvakne, náš soused je ten tam. Přebalujeme batohy, ukládáme je hluboko pod postel a připravujeme nášeho čtyřkolovýho kamaráda na cestu.

     Vše na svým místě a tak pomalu roztáčíme kola zpátky přes brody ke Glenorchy. Cestou se míjíme se stěhováky. Naložili zahradní domek tak jak ležel a běžel na podvál a frčeli. Bohužel jsme je nestihli vyfotit, ale pohled to by věřte nám k popukání. A jaký je plán? V Queenstownu musíme zkontrolovat mail, protože od zítra bychom měli začít pracovat a ještě nevíme pořádně ani kde. A pak bude následovat noční přesun do Alexandry. Během vyřizování internetu Julča zaběhla do tý věhlasný burgrárny, jestli náhodou povětšinou velmi dlouhá fronta neopadla. A světe div se, za chvíli se vrací s taškou plnou dobrot. Nejsme žádní fajnšmekři, ale musí se uznat, že burgry teda uměj a cena 13 dolarů za nejjednodušší variantu s porcí hranolek není vůbec marná na to, že je to přímo v centru Queenstownu a s reklamou snad ve všech knižních i internetových průvodcích. V mailu máme jen dotaz, kdy že se to ukážem, tak chvatně odepisujem, že zítra ale nevíme kam dojet. Odhadujeme od kolika se tak může pracovat a shodujem se, že když se na osmou dostavíme do hlavní kanceláře v Alexandře, nemůžem tím nic zkazit. Píšeme tedy Sarah, že bychom dojeli na 8:00 do kanceláře a ať nám kdyžtak pošle zprávu na mobil, kdyby bylo potřeba dojet někam jinam a dřív nebo později. Jsme totiž z dnešního pohledu asi trochu zabržděnci. Oba máme jen čudlíkový telefony a internet jen tam, kde se připojíme s noťasem. Však to taky tak vypadá s rychlostí přibývání článků na blogu, že. Je asi půl jedenáctý, když vyrážíme na cestu. Je to nějakých 90 km, tak tam tak o půlnoci jsme, najdem místo k přespání a ráno uvidíme.

     Ráno se radši pakujeme z ulice, kde jsme zakotvili a v blízkosti bývalýho železničního mostu snídáme a přemítáme. Na telefon nám žádná zpráva nedošla, tak pofrčíme na osmou na místo z mailu. Měli bychom pracovat pro Hinton Orchards, jednoho z místních největších producentů třešní, broskví, nektarinek, jak se později dozvídáme i švestek a vína. Kousek od centra v blízkosti bývalýho vlakovýho nádraží mají velkej „pakáč,“ budovu kde se to všechno ovoce přebírá a balíkuje, podle toho co to je a kam to zrovna putuje. Dojíždíme teda tam a tam nikdo. Vyčkáváme, ptáme se nějakých dělňošů, kteří moc něvědí, zapojují jen elektriku a do firmy jako takový vůbec nepatří. Čekáme do půly a pak vyrážíme k New Worldu, obchoďáku, který má free wifi přístup k internetu. A hle, na mailu zpráva: „Nikam se nehoňte, doražte až na druhou…“ No nebudeme Vás zatěžovat podrobnostma, už takhle toho je až až. Zkrátka a dobře vše klaplo podle plánu a následující večer jsme už nocovali v kempu přímo vedle sadů. Spartánský vybavení, jeden záchod, jedna sprcha, kuchyňka a něco co by z dálky mohlo připomínat společenskou místnost skříženou s jídelnou a kuřárnou v jednom. Squadra vskutku mezinárodní dva Italové, jeden sám, druhej s japonskou slečnou, další pár Kanada - Mexiko, Zélanďanka a na konec holčina z Argentiny, s argentinským ale i kanadským pasem, aby to nebylo jen tak. A od zítřka začínáme protrháváním nektarinek.

     Tady bychom tento maraton mohli zas na chvíli přerušit. V Alexandře chvíli pobudeme a tak se můžete dopředu těšit na něco z okolí, něco z místních skal, něco z Wanaky, kam se chystáme taky za lezením a to čekání si můžete ukrátit prohlížením obrázků v galerii, věru je tam toho kupa a tak doufáme, že i když s pořádným zpožděním se Vám s námi na cestách bude líbit. Další jsou totiž již za rohem…