Od Formulí 1 z Mostu až na Gazárku za Aircooled Maniacs… týden motorů

     A tak abychom Vám pokrátili čekání na další porci povídání o cestování po Novým Zélandu, koukneme se na cesty trochu z jinýho soudku. Bylo by asi na čase vysvětlit, že články o Zélandu momentálně vznikají retrospektivně, neb od začátku června jsme již zas zpátky v Evropě. Samozřejmě o porci potulek z Jižní polokoule Vás neochudíme, ale uděláme si takový intermezzo, tak na odlehčení…

     Je totiž pátek 23. června a vrcholí přípravy, než vyrazíme na The Most Historic Grand Prix 2018. Obsazení: Julča, Merlin, Modrej a Zářivka. Že se nám ten tým rozrostl? Ano, i když na prezentaci Zářivky dochází až teď, protože až nyní se konečně pohybuje po silnicích pravidelnou jízdou a ne jen přískoky. Ale pěkně popořadě.

    Modrýho asi netřeba představovat. Volkswagen Transporter T3, dodávka, kterou to vše začalo a ostatně ji můžete znát z úvodní fotky v záhlaví našeho blogu. Tudíž stálice, i když i ta se v čase mění…

     Ale Zářivka? No je to tak. Škoda Rapid 130, ročník 1987, přírůstek, kterej za poslední roky víc prostál po různých garážích než toho najezdil a k nám konečně dorazil před třemi lety. Času na ni moc nebylo, navíc zélandská přestávka, ale dnes se již má čile k světu, i když to ještě nějakou tu hodinu či den v garáži dá, než to bude to pravý…

   V pozadí celý týhle taškařice stojí sraz historických vozidel na autodromu v Mostě při příležitosti již zmiňovanýho sportovního podniku, jehož první ročník se nám podařilo navštívit loni ještě před odletem. A jelikož jsme měli dost dlouhou přestávku od garážovýho montování, tak proč nepřipravit pro letošní ročník rovnou obě auta.

   A tak nás čekal čtrnáctidenní maraton vyřizování depozitu, povinnýho ručení a do toho montování. Modrej tolik péče nepotřeboval, vyměnit olej, prolízt autem jak prolejzačkou a tu a tam něco přitáhnout, porovnat, vyměnit, jako třeba kempovací baterku. Za to na Zářivce toho bylo víc.

    Celá zadní náprava se občas chovala dost nepředvídatelně, benzínový čerpadlo už taky mělo tu největší slávu za sebou a originální hliníkový disky bylo taky třeba trochu opečovat. Prasklina v jednom z nich vlastně nastartovalo celou anabázi jejich renovace.

    Ale dost nudnýho popisování, kterak se vrací život do starejch krámů. Je pátek 23. června, Modrej je už zas komplet nastěhovanej, jídlo v ledničce, skřínky napakovaný, Julča usedá za volant a otáčí klíčkem startéru. Ze zádi krabice se ozve důvěrně známý klapot jeho pětasedmdesátikoňovýho srdce dychtícího po pořádný projížďce. A Merlin, pomalu tím samým grifem, startuje třináctistovku v zádi Zářivky. Pořádná jízda začíná.

   Nemáme vysílačky a tak se jen domlouváme, že Zářivka jako ještě poměrně syrový auto pojede první, aby to bylo jednodušší, kdyby se něco vysypalo. Pro Merlina to znamená, že se musí krotit a nezkoušet hned od začátku jak to jede, přece jen je Rapid trochu mrštnější, ale chceme jet tak nějak na dohled. I tak se v zatáčkách u Bělé pod Bezdězem neudrží a v místech, kudy každoročně vedou rychlostní zkoušky Rally Bohemia ozkouší jak to všechno funguje. Samozřejmě vylejzaj na povrch resty v podobě unavených tlumičů, který jsou ještě původní, ale jako celek už to vypadá jako hotový auto. Však i Julča září, když nás dojíždí na benzince a rozplývá se, jak nám to do zatáček upalovalo.

     Přespáváme kousek za Litoměřicema a brzo ráno dojíždíme těch posledních třicet kilometrů do Mostu.

      Na bráně vyřizujeme formality v podobě dohledání našich přihlášek a v tu ránu jsme přímo na diváckým svahu na dohled od závodní dráhy. Parkujeme Modrýho i Zářivku vedle sebe hned vedle našich známých z busfora taktéž s transportery od Volkswagenu.

     Krátký přivítání a už se naše zraky upínají na okruh, do zaváděcího kola prvního tréninku vyráží formule Easter a Mondial, u nás kdysi populární kategorie formulovejch závodů, občas trochu s nadsázkou označovanejch jako „Formule 1 východního bloku.“

     Dnes závodí v šampionátu Haigo, kde spolu soupeří vesměs němečtí závodníci na strojích nejen východoněmecké provenience, tak i na našich formulích MTX, původem z plzeňskýho a později mělnickýho Metalexu.

   Ty poté střídá rovněž podnik seriálu Haigo, ale pro změnu plechovejch aut, tedy známý žigulíky, novější Samary, jeden Favorit, pár Zastav a dvě, našince potěšující, Škody 130 RS.

     Jsou to zatím jen tréninky a tak nejde o závod v pravým slova smyslu. Jezdci mají vymezený čas, aby zajeli co nejrychleji měřený kolo a na základě jejich nejrychlejšího času se určuje startovní pozice do ostrýho závodu.

    A tak se na okruhu střídají plechový auta se sportovními prototypy, jak se dnes nazývají sportovní vozy známý třeba z ničeho menšího než je čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans. Pak se po okruhu rozevlajou cestovní vozy jako třeba Lotus Cortina, Ford Mustang, Mini Cooper a další, aby je záhy vystřídal pomyslný hřeb celého víkendu, zaklínadlo jménem Formule 1.

     Tento rok dorazily vozy sezón 1976 – 1980, tedy poslední vozy s atmosférickými motory před tzv. Turboérou. No považte, vozy jako Lotus, Williams, Ligier, Tyrell, McLaren spojené se jmény jako Emerson Fittipaldi, Jacques Lafite, Mario Andretti, i když dnes zastoupeny pouze jmenovkami na kapotážích, to už je taková automobilová smetánka. To pravé připomenutí dob, kdy to byl mimořádně nebezpečný sport spojený nejen se slávou, ale poměrně častými nehodami včetně těch, kdy jezdci platili daň nejvyšší. Doba opravdových rytířů na strojích, které byť vzdáleně stále připomínaly auto, když už ničím jiným tak alespoň zvukovým projevem a syrovostí jejich jízdy, kdy se na obávaným Nürburgringu běžně stávalo, že lítaly vzduchem. Ne jako dnešní formule, kdy jde pomalu o větší souboj inženýrů u počítačů než jezdců na závodní trati v pseudokosmických lodích.

     Dost fňukání, do zaváděcího kola najíždí všech 9 vozů a už jen řev stále ještě do maxima nevytáčených agregátů dává tušit, že to bude ta správná masáž ušních bubínků. Letmý start zpoza safety caru a peklo začíná. I když jde rovněž o měřený trénink, je to randál jak má být včetně plamenů šlehajících nejen z výfuků Williamsu, při podřazování v první zatáčce. Kolo co kolo ta samá podívaná, kterak si motor štěkne a skrz sání vylítne plamen jak lyščí ohon kamsi nad kapotáž. Člověk by čekal, že budou jezdci k těmhle skvostům trochu schovívaví, ale opak je pravdou. Ne že by do sebe šli jak na autokrosu, ale rozhodně se nebojej za to pořádně vzít. Však je taky zachytit v pohybu je už trochu oříšek.

     Ale to bychom přeskočili jednu důležitou vsuvku celýho víkendu. Jak jsme již v úvodu zmínili, jde kromě závodů i o sraz historickejch automobilů. My bychom spíše řekli starejch, neb slovo historický v nás budí dojem, že musí jít o něco nenáhodou připomínající první kočáry bez koní, jak se také prvním automobilům přezdívalo. A v rámci tohoto srazu probíhá i spanilá jízda po okruhu, která právě předcházela závodu cestovních vozů a Formulím 1. Kolem poledne tak jeden řidič za druhým skáčou za volanty a startují všechny ty krasavce na diváckým svahu, aby v zápětí bočním vjezdem najeli na závodní dráhu a obkroužili si čestný kolečko se zastávkou na startovním roštu přímo před tribunami. Modrej, kterej si premiéru na mosteckým okruhu odbyl loni, tak i Zářivka vjíždí na trať s červenobíle vymalovanejma okrajema zatáček. Mimochodem, v televizi často vidíme jak si to ti borci s auty hasej přes tuhle „zebru.“ Není to nic záviděníhodnýho, neb je tento „obrubník“ poskládanej jako placatý schody a tak to na tom velmi nepříjemně drncá. Až si Merlin při průjezdu jedný takový zatáčky myslel, že ty unavený zadní tlumiče u Zářivky dočista vyklepal. Krátký zastavení v místech, kde stovky závodníků před námi prožívali poslední sekundy nervozity před odstartováním do nejrozličnějších závodů. A tak i my jsme odmávnuti a upalujem zpátky mezi diváky s očekáváním, jak si s mosteckým autodromem poraděj ty naleštěný přemotorovaný nízko letící střely. Jak jsme již psali, je to opravdu těžko sdělitelnej zážitek. Však si zkuste něco někomu popisovat se zalehnutejma ušima jak při dělostřelecký palbě. Odpoledne pak pokračuje dalšíma závodama včetně již ostrých jízd šampionátu Haigo.

       Do toho všeho si užíváme pohody a pohostinnosti autodromu, starejch aut a motorek kolem a přátelskýho povídání nejen o čtyřkolovejch samohybech, ale o všem na co příjde řeč. Od cestování přes lyžování až po život na vesnici. Takhle se den přehoupne ve večer a jen hrstka z nás zůstává kempovat na ztichlým a zdánlivě osiřelým autodromu.

      Leč dlouho nás tu vyspávat nenechají. Je tak půl osmý, když se z depa začnou ozývat první osamocený starty motorů a jako mávnutím proutku za chvíli okruh ožije závodním klokotem. Chlapíci v občerstvení opět rozjížděj friťáky, stánkaři odplachtovávaj jejich poklady a na trať už vyráží první dnešní závod, formule v rámci poháru Haigo. A tak se zas střídá kategorie za kategorií a spanilou jízdu předchází opět rachot z největších.

      Vytrvalostní závod sportovních vozů jako protipól uřvaný podívaný na formule 1, která nás ještě čeká. Závodníci loudí z elegantních vozů výkony na hranici nejen adheze pneumatik. Zejména kalup později vítězný Alfy Romeo je obdivuhodnej, čistě střižený Loly T70 tomu zkušeně sekundujou, ale červená placka si vítězství nenechá vzít za žádnou cenu. A než se na trať vrhne opět pole jezdců z Haigo Cupu, který celý víkendový klání uzavírá ještě jednou si necháme protáhnout ušní bubínky rachotem nejvýkonějších motorů.

    Napínavost předchozího závodu sportovních prototypů střídá rychlost a řev Williamsu a dalších nejrychlejších monopostů, kteří se probíjejí startovním polem. Podle pravidel závodů historiků F1 se v nedělním závodě startuje v opačným pořadí výsledků sobotního závodu. Tedy vítěz startuje z poslední pozice a poslední si vyzkouší jaký to je zaujmout místo na „Pole position!“

      Není nouze o divoký předjížděcí manévry doplněný nezbytnými plameny z výfuků a hukot do maxima hnanejch agregátů. O to víc překvapí, jak ty strojovny "normálně" vypadaj, když se kolem nich člověk motá v boxech a depu.

     Ale to už se začíná program pomalu chýlit ke konci k posledním dvoum závodům, kdy dokonce i sprchne. Než se však stačíme rozkoukat už se zase obloha umoudřuje a jedině šedivý mračna zůstavají jako pomyslně zvednutý ukazováček. Formule Easter a cestovní vozy Haigo Cupu jsou důstojnou tečkou za víkendem plným závodění, řevu motorů a milých setkání. A tak stejně jako všichni mechanici, závodníky nevyjímaje, balí jejich skvosty k přepravě na další štaci, tak i my balíme kempovací židličky, ohříváme motory a vyrážíme vstříc novým zážitkům.

      Celý víkend nám jak z kulis nad okruhem ční hrad Hněvín a tak si říkáme, že bychom se tento rok na něj mohli podívat. Přeci jen jsme v Mostu podruhý a viděli jsme jen okruh a cestu do města do nákupáku. Startujeme Modrýho i Zářivku a zase pěkně ve vláčku za sebou míříme na parkoviště takřka na dohled od hradeb. Když se k nim už pěšky blížíme všímáme si nezvyklýho ruchu na nádvoří a v přilehlých prostorách. Tak trochu to vypadá, že se hrad mění v letní kino. No jsme trochu vedle, je to divadlo a dnes je na pořadu Noc na Karlštejně. Však hned poznáváme ústřední melodii: „Jede Král, jede Král…“ Obcházíme zajímavý místo, který je nyní v majetku města a mostečtí jsou na ně náležitě hrdí. Leč čas kvapí a tak je záhodno se vrátit k našim plechovejm souputníkům. Cíl pro dnešní podvečír je dojet kamsi k Litoměřicím. A tak se taky stává a na půl cesty do Máchova kraje nocujeme za vydatnýho bubnování kapek deště do střechy Modrýho. Snídani si už vaříme s příslibem bezdeštivý oblohy. Krátká přeháňka a pak už jen samý sluneční paprsky. V Jestřebí zvládáme ještě jednu návštěvu hradu a pak s krátkou kafepauzou v Bělý pod Bezdězem uháníme až do Janských Lázní, kde necháváme v garáži k zaslouženýmu odpočinku odstavenou Zářivku. S Modrým se pokračuje do Trutnova na návštěvu k rodičům než se ocitneme zase v prachu cesty, což trvá přesně jedno přespání v posteli mezi čtyřma stěnama. Další noc bude už zase v Modrým. Vyrážíme totiž na další podnik spojenej s autama a to na nic menšího než je již tradiční sraz vzduchem chlazených Volkswagenů na Gazárce. A jelikož je Modrej z generace transporterů, který ještě začínaly se vzduchem chlazeným plochým čtyřválcem, kluci z West Slovakia Aircooled Maniacs nás tam trpí.

  

      Máme ještě ale pár dní čas, tak to bereme trochu volným tempem. Divadelní festival v Hradci Králové, s parádním koncertem Ivana Hlase a jeho tria. Odtud pokračujeme na Vysočinu pozdravit příbuzný až je pomalu pátek poledne a kola Modrýho už zase ukrajujou větší porci kilometrů s cílem nějakých patnáct kilometrů za česko-slovenskou hranicí, v obci Šaštín – Stráže v rekreačním areálu Gazárka.

     Přeci jen to kousek je a tak se na místo dostáváme až v podvečer. Aspoň si užíváme parádním světlem obarvených kulis jižní Moravy. Parkujeme mezi borovice, na dohled od osvědčený partičky, se kterou se známe již z několika Podmitrovů, asi nejtradičnějšího srazu dodávek od VW u nás a jdem se začlenit do večeních hovorů o všem možným.

    Asi netřeba popisovat každou debatu a každou zastávku u nejrozličnějších dorazivších posádek. Posunem se do soboty. Je deset hodin dopoledne a startuje tzv. „Dezorienťák,“ tedy „jako“ závod a orientační soutěž s plněním úkolů na zhruba třicetikilometrový trase. To že nakonec najedeme skoro šedesát bychom ponechali stranou. Spíš si povíme, co si na nás Anička a Gigi nachystali za taškařice.

      První zastávka byla u pain-ballu automatu známýho z heren v americkejch filmech, kde se do hracího stolu zboku hodí kulička a pohybem pacek je účelem ji co nejdýl udržet poskakovat mezi různými překážkami a vyvarovat se propadnutí mezi „pálkami,“ což de facto jakási ztráta života. Sbírají se body za doteky červených bodů na čas. Julča to tam mydlí hlava nehlava, kdoví jak se povede Merlinovi na další zastávce, poznávačka různých dílů z garáže, jak jinak než s logem Volkswagen. No ani se neptejte, právě to logo VW z přední kapoty dalo zabrat a nakonec bylo těsně před vypršením časovýho limitu „vyhodnoceno“ jako ventilátor topení, no ostuda na celý čáře. Nicméně pokračujeme dál, ke stanovištím, který jsou více zaměřený na poznávání okolní krajiny, třeba jako počet absolvovaných železničních přejezdů, sběr informací o významným faráři Andreji Ľudovítovi Radlinským z Kůt, který se velmi zasloužil o slovenské národní obrození. Kilometry přibývají a pomineme-li odjezd z jedný vesnice na úplně opačnou stranu, daří se nám vskutku dobře. Než se dostaneme na další poznávačku, tentokráte s obrázky starých volkswagenů. Merlin opět dokazuje mezery ve znalostech a napravuje to až hledáním magnetických klíčů, který se v mžiku ztratily kdesi na podvozku Modrýho při poslední zastávce, jakýsi mobilní STK. Na posledních pěti stech metrech již nikterak nebloudíme a přistáváme opět mezi borovicema.

     Motor chladne, naše mozkový závity taky a  tak se jen tak poflakujeme po okolí, klábosíme s kdekým, užíváme si sluníčka na přivrácený straně kempu a koukáme jak to jde nejmladším „petrolheadům“ v soutěžích, který pro ně chystá Igor a spol. V místech, kde kempujeme, jež jsme později nazvali: „Odvrácenou stranou,“ je totiž děsná kosa a vítr, po kterým na tomto břehu jezera není ani památky.

      Soumrak přichází pomalu do kraje a tak přichází čas vyhlášení výsledků nejen dezorienťáku, ale i ankety o nejstarší vůz srazu, nejhezčí auto, nejmladšího účastníka, nejvzdálenějšího účastníka a poděkování nejen sponzorům, ale celýmu realizačnímu týmu. Velkých ovací se dočká Anička s Gigim za bezvadnej dezorienťák a již zmíněná družina kolem Igora za hry pro děti. A jak jsme obstáli v tomto mezinárodním klání? Devátý místo z patnácti soutěžících posádek bylo pro nás v pravdě překvapením, neb jsme čekali umístění až v úplným závěru startovního pole.

     A jelikož tentokráte nejsme v kempu sami, ale dělíme se o něj navíc s motorkáři, kteří zde mají taktéž sraz, je o zábavu postaráno, což vrcholí asi třema koncertama živých kapel z nabídky motorkářů. A navíc je zajímavý, jak se oba tábory mísí a za chvíli vídáme chlapíky i dámy v kůži, jak se procházejí mezi těma našema čtyřkolovejma mazlama a naopak mnohý z nás po kradmu se proplétajíc mezi různými kreacemi od silničních „superbiků“ přes různý stavby a la „Coffee racer“ až po choppery a cruisery, který na žádným srazu rozhodně nesměj chybět.

     Tímhle pohodovým tempem se ale přeléváme do neděle a tak než se stačíme rozkoukat v novým dni, je na čase všechno naskládat do Modrýho, rozloučit se se všemi okolo a vyrazit na cestu zpět do Krkonoš.

     Poslední potřesení si rukou, poslední zamávání a jsme opět na cestě. Ani se nenadějem a jsme zpátky u „nás,“ proklouznout Brnem a nakonec volíme zastávku v Rudici, co by kamenem dohodil k Macoše, naší nejznámější propasti. Co jsme ještě nezmínili, máme s sebou kola a tak jsme si chtěli ještě šlápnout do pedálů, než zas budeme upalovat rozličnou krajinou domů. Objíždíme tedy Rudický propadání a přes Vilémovice upalujeme k Macoše. Tu stíháme s posledními kousky Slunka, než se schová za koruny stromů a tak zpátky za slunečními paprsky mezi pole k Jedovnici a kolem větrnýho mlýnu v Rudici dojíždíme k Modrýmu, abychom vyrazili na poslední etapu tohohle týdenního trmácení nejen za spáleným benzínem, za vejletěním a za poznáním nových lidí a koutů naší tak rozličně rozmanitě namíchaný země v srdci Evropy.

    A tak se místo závěru můžete podívat na víc obrázků nejen se starejma zamaštěnejma samohybama a příště navážeme na přetženou nit „zélandskýho potulování“ opět v barvě. Máte se věru na co těšit. Ale to už jsme slibovali minule… no, zkrátka špatný to snad nebude.