Jak se to vše semlelo

     A tak se po delší odmlce opět vracíme k Vám, našim čtenářům se zápisky z cest. Proč to tu tak dlouho spalo a nic nepřibývalo, osvětlíme později, jen můžu slíbit pár obrázků z cest po Západní Evropě a aj nějaký ten sraz opět navštívíme a dokonce nový přírůstek do automobilové rodiny představíme. Ale to sem budeme přisypávat postupně. Teď ovšem tramtadadáá…pojďte s námi prožít vejpravu na druhou stranu Zeměkoule… Nový Zéland čeká…
     Ano ano, je to tak. Sotva jsme odložili lyže po letošní dlouhé zimě, obletěli jsme půlku světa, abychom si je opět nazuli. Ale to už předbíhám, slušelo by se nás nejprve představit. Mě už znáte…prostě Merlin. Ale s druhým členem týmu jsme ještě na našich virtuálních stránkách tu čest neměli, i když už nějaký ten pátek do týmu Coffee Garage patří. Julča, nepolevující opatrovnice toulavých psů, věčný smíšek výpravy.
     A co že nás to napadlo, chodit po Zemi hlavou dolů? Může za to právě Julča, byl to její sen se sem podívat a tak když jsme to zhodnotili, vyšel nám loni na podzim jako nejideálnější termín k odletu letošní červen. Julča bude mít po státnicích, Merlin snad zatím stihne dát do pucu Modrýho i Zářivku (jeho novou kámošku, o který se ještě rozepíšem v některým z dodatečně vložených článků) a všechny věci kolem lyžování na severní polokouli, abychom mohli vyrazit za lyžema na tu jižní. No, zas tak lehký to nebylo. Ještě celkem podstatná část…víza, tedy přesně, working holiday víza, u kterých je kvóta pro celou Českou republiku pouze 1200 míst. Znamenalo to velký otazník v cestě, jestli pojedeme nebo ne. Funguje to totiž tak že v určitý den spustí novozélandská vláda internetovou aplikaci a kdo dřív přijde, správně vyplní několikastránkový dotazník a na závěr zaplatí, ten spíš víza dostane. Servery neustále padají, ale nám se to zdárně daří a po tří hodinovým maratónu u počítače jsme zas o kousek blíž. A z toho kousku se stane pořádnej kus po pár dnech, když nám dojde potvrzení, že jsme to úspěšně zvládli a můžeme se tedy vrhnout na řešení letenek a pojištění. To bylo v březnu, takže ještě času dost. No a to by tak úvodem stačilo, trochu popojedem…
     Je pátýho června a sedíme v Praze na Ruzyni a tak nám to pomalu začíná docházet. Čtyřy narvaný bágly, dva futrály s lyžema a první úsek cesty před námi, další pevná půda pod nohama bude Peking.
   Tuto část trochu zrychleně přeskáčem, ono na lítání není nic zas tak zajimávýho. Když pomineme vzlet a přistání, tak je to jako sedět v trochu větším autobusu, do oněmění koukat na filmy promítající se na monitoru v sedačce před Vámi, přerušené vycházkami letušek s jídelními vozíky a turbulencemi. Ale nakonec jste zase na zemi, tubus od letadla do terminálu, prohlídka všeho možného, hledání cesty na další terminál, skoro nezištná pomoc pracovnice letiště končící asi nejdražším taxíkem v podání jejího záhadnýho známýho pod rouškou, že není času nazbyt. Ale už sedíme v letadle a míříme k dalšímu čínskému letišti Shenzen. A opět to samé, nahoru, chvíle komíhání v oblacích a zpátky na zem. Tam se nám to trochu natáhlo, ale díky zpoždění letu kvůli počasí nakonec máme čas i na testování místního piva a věru není špatný. Ovšem i tady je nakonec příroda nakloněna a můžeme nahoru. A ne jen tak na chvíli, víc jak půldne ve vzduchu než z okýnka zahlídneme zelenou zemi pod námi. V dopoledním Slunci nabývá přátelské atmosféry…tak uvidíme, na další rok se nám stane přechodným domovem.

     Jedna věc je přistát a druhá je projít celní prohlídkou se všemi krámy, co si takhle člověk veze s sebou. Naštěstí se to smázne dodatečným umytím podrážek našich pohorek, abychom sem nezavlekli něco nežádoucího a jsme oficielně vpuštěni do země.

     Jsme v Aucklandu na letišti, je jedna po poledni a musíme rozlousknut jeden zapeklitej oříšek, jak se dostat na Jižní ostrov. Plán je totiž takový, máme celkem asi deset dní do nástupu do práce na Mount Hutt, nedaleko vesničky Methven na Jižním ostrově. Jedna z možností je přeletět do Chritschurch, většího města na severovýchodě Jižního ostrova, odkud to jednak už není daleko do Methvenu a rovněž se tu zvyšuje šance na koupi auta, který se nám tak jak tak bude hodit, nejen k cestování s tou kupou věcí, ale i k bydlení na cestách. Anebo auto sehnat už v Aucklandu a na Jižní ostrov se dostat po vlastních. Prověřujeme první možnost a když se dostáváme k ceně za letenku a bagáž na 450 NZD, rezignujeme, přeci jen to letadlo nemusíme nutně kupovat, stačilo by jen přeletět. Projíždíme tedy inzeráty, zda by se nenašel nějakej šikovném povoz už tady v Aucklandu. Den však pokročil a tak padá volba na přespání v nedalekém hostelu, sotva 15 minut autobusem. Tam pokračuje hledání v inzerátech a odepisování na ně. Nakonec uleháme s vizí, že ráno moudřejší večera a poprvé spíme hlavou dolů.

   Ráno je opravdu moudřejší a tak když nám recepce potvrdí, že nás opravdu nemůžou ubytovat ještě na jednu noc, žhavíme opět počítače, zda by se přeci jen nějaký čtyřkolový společník nenašel… spíše tedy doufáme, že nám někdo včas odpoví na obeslané inzeráty. A světe div se, odepisuje jeden Francouz, podle jména Johann to sice nevypadá, ale mohl by nám auto do půlhodiny ukázat. Paráda, souhlasíme a trochu naivně se už vidíme, jak rveme ty naše bágly do kufru a frčíme objevovat cizí krajinu. No což o to, Mazda se kterou přijel se nám opravdu líbí, ale potřeboval by ji ještě do zítra, aby si sbalil věci a zařídil letenku do Austrálie, kam pokračuje. Platí, zítra se sejdeme v centru na Britomartu, kde proběhne konečný prodej povozu do našich rukou. Ale co teď…?
      Naštěstí měla Julča eso v rukávu v podobě nově nabytého známého z facebooku, který na jednu zprávu odepsal, že kdyby nebylo zbytí s noclehem, šlo by přepunkovat u nich na gauči. Domlouváme se tedy s ním, zda by to opravdu šlo, ráno pak dojet do centra a cestou zpátky si nabrat věci a vyrazit na cesty. Lukáš a Zuzka se nás příkladně ujímají, tak alespoň jako malý poděkování vaříme společnou večeři. Uleháme ke spánku a těšíme se na nadcházející den.
     Ráno se loučíme a ještě si jednou necháváme vyradit cestu do města. Je to jednoduchý, takovou vilkovou čtvrtí se dostaneme k moři do centra části St.Heliers, kde si stíháme v mezičase čekání na autobus vyřídit účet v bance i snídani na lavičce s výhledem na podzimní moře. Zanedlouho ale už sedáme do autobusu a míříme si to do samotnýho středu Aucklandu. Což jsou vlastně čtyři hlavní ulice v okolí vlakového nádraží Britomart. Je kolem poledne, když se tam znovu setkáváme s Johannem a během půl hodiny se stáváme novými majiteli Putchiho, jak jsme naši Mazdu MPV pojmenovali. Ještě vyřídit pojištění a můžeme opět vyrazit do St.Heliers.

    Cestou dáváme sushi, přeci jen když máme japonský auto, slušelo by se začít stylově. Nabíráme věci u Lukáše a ještě notnou chvíli kecáme o jejich plánech, našich a domlouváme se, že by se za námi mohli zastavit na lyže, kdyby měli cestu. Ještě nakoupit, natankovat a dobrodružství začíná.
     Noc už dávno vládne krajinou, když se vymotáváme na okraj Aucklandu a ukrajujeme první kilometry novozélandskou krajinou. Však už se nemůžeme dočkat až to zítra uvidíme za denního světla. Zastavujeme až po nějakých sto padesáti kilometrech na okraji Cambridge, kde poprvé zakoušíme spaní v našem novým kamarádovi. A nutno říct, že nijak nepohodlné, i když dva balíky lyží dělají své.

     Ještě by se slušelo říct, že je tady na Zélandu divoký kempování zakázaný, teda pokud nemáte tzv.: „Self contained car,“ což je vlastně obytný auto, který musí být úplně soběstačný včetně záchodu a tak. Ale když se chováte nenápadně, tak se dá úspěšně schovat i vedle hlavní silnice.
     Ale je čas zvednout kotvy a zase postoupit dál na jih. Včera v noci jsme si odbyli nudný kilometry po čtyřproudový dálnici a dnes už se potloukáme po novozélandským venkovu a stojí to za to, však víc než tisíce slov vyjádří obrázky v galerii. A když si oběd uděláte na břehu Lake Taupo, tak i taková autoturistika má svoje kouzlo. dělají své.

  

   Směřujeme k Wellingtonu a tak cestou v malé vesnici nedaleko nějakého armádního výcvikového prostoru zastavujeme na  kávu kvůli internetu. Potřebujeme totiž zarezervovat místo na trajektu přes Cook Straight, abychom se dostali na Jižní ostrov. Vše se daří a protože je to nějakých 300 km, na obrubníku kuchtíme večeři, vyrážíme a přespání plánujeme až do Wellingtonu, abychom to měli k trajektu co nejblíže, na startovní čáře odbavení musíme totiž být už v sedm ráno. Nakonec spíme přímo v přístavu a k terminálu to máme sto metrů. 

     A ani se nenadějem, tři hodiny utečou jako voda, doslova, a jsme na Jižním ostrově. A tak druhá polovina výletu k našemu kopci začíná. Natankovat, dokoupit trochu zásob a frčíme dál. Ve druhým městečku se nám mění plán, neb jsme původně měli namířeno do Christchurch po pobřeží, silnice je ale zavřená a tak nás čeká téměř stejně dlouhá cesta přes hory. No, co se dá dělat, i to bude jistě zajímavé.

    Pomalu se noříme do údolí a tak se různě střídají vesničky, auta kolem, až na chvilku zastavujeme u vodopádu na řece, podél které jedeme. A tak se aspoň trochu protáhneme. Celkem vzato nejde o nic výjimečnýho, 20ti metrovej schod na řece, to zajímavější však následuje. Ještě se naposled chceme podívat z vyhlídky, která je hned vedle parkoviště. Stojíme opřeni o zábradlí a najednou za námi něco šustí a tak se pomalu otáčíme. A on si to tam štráduje kiwi, zvíře ne nepodobné slepici, které je mimo jiné znakem Nového Zélandu a jak se později dozvídáme, je celkem vzácně k vidění ve volné přírodě. Jak se objevil tak i v křoví zmizel a tak nezbývá než opět naskákat do Putchiho a vyrazit.
     Později v noci zastavujeme v Hamner Springs, malý vesnici pod kopcema. Ještě bychom bývali pokračovali, ale oranžová kontrolka na nás už výhružně svítí a tak by se slušelo dopřát Putchimu něco benzínu na posilněnou. Jako z udělání je ale jediná benzinka široko daleko zavřená a nemá ani noční samoobslužný provoz, takže zůstáváme do rána, až se otevře. Chvíli hledáme místo na zakempování a když nenacházíme, zůstáváme v té samé ulici jako je zmíněná benzinka a jak ráno zjišťujeme, s nádherným výhledem na zasněžený vrcholky hor.

    Ráno se staráme o našeho čtyřkolového kamaráda, jak jsme měli v plánu už v noci a pokračujeme. Je to tu krásný místo a tak se sem ještě určitě v průběhu dalšího toulání vrátíme. Směřujeme k Christchurch a pomalu zas sjíždíme z kopců do nížin. Krajina se pomalu mění až jsme opět na dosah od mořské hladiny. Ještě něco nakupování a posledních sto kilometrů dorážíme už zas s nastupující tmou.

     Julča má v merku dvě potencionální místa na ubytování na celou nadcházející zimu a tak ještě večer stíháme jedno prohlídnout asi dvacet minut od Methvenu. Je to krásně zrekonstruovaném dům, ale trochu uprostřed ničeho, tak uvidíme jak bude vypadat to druhé, kam se půjdeme podívat zítra. Uleháme do postele k lyžím, ztraceni někde mezi okolními farmami a necháváme si zdát o tom jak asi bude vypadat zítřejší nabídka.

     Však se také dočkáme. Ráno vyrážíme oněch zpátečních 20 minut do Methvenu a jdem se podívat na místní informační středisko. A je zde další překvapení, Julča si kupuje zápisník a když přijde řeč na placení, odpověď přichází v češtině a tak tu máme první spřízněnou duši, Vendy, která nám hned radí co a jak. Sama už tu je šest let, tak si hned sdělujeme první dojmy z našeho působení hlavou dolů. Ovšem jsou dvě odpoledne a tak směřujeme k Fi, paní pronajímající pokoj v jejím baráčku v Cameron street nedaleko centra. No baráčku, taková stará kůča, by spíš byl přiléhavější popis. Ne moc opečovanej, zašlej přízemní domek s krbovýma kamnama jako posledním výstřelkem místo topení. Ukazuje nám pokoj, prostě vybavenej, s fůrou nálepek po odstraněnejch plakátech, zašlou ale plně vybavenou kuchyni. Vcelku příjemná paní a tak se s ní loučíme, a jdeme na krátkou procházku po okolí. Probíráme to z jedné strany, z druhé a nakonec bereme nabídku od Fi. Je to sice nic moc, ale na druhou stranu v místě, nebude potřeba každý ráno dojíždět a tak to za to dobrodružství bydlení v trochu strašidelným baráku stojí.

     Nu a tak nám začíná další kapitola, život lyžařskejch instruktorů hlavou dolů. Ale o tom až příště, koukněte na další obrázky do galerie a zůstaňte naladěni.

Proč se tu nic neděje...?

     Bohužel je to tak. Není to snad tím, že bychom usnuli v dění kolem starých aut a cestování s nimi, ale bohužel nezbývá času ke spravování našeho blogu. Ovšem jak jen to bude možné, alespoň souhrnně přineseme reportáž o uplynulém roce plném zajímavých událostí... věru je se na co těšit.

     A jen jako dokreslujicí obrázek je zde zachycena momentálně probíhající výměna motoru na Modrým.

Brzy s dalšími zprávami, Váš Coffee Garage Team.

26. - 28.6. 2015; Vzduchařské srocení na Gazárce

     A tak jsem to nestihl... Dříve než příspěvek z Gazárky, měl tu už viset první technický report, který by zlehka napověděl, proč to tu zdánlivě stojí bez pohybu... nu, slibuju, polepším se.

     Ale teď už k tématu. Blížil se konec června a s ním již tradiční setkání starých Volkswagenů na Gazárce, přesněji těch vzduchem chlazených a nejen Volkswagenů, nejvíce zastoupených brouky, ale i vozů značky Porsche, které se vzducháči od VW pojí společné začátky, resp. postava konstruktéra Ferdinanda Porsche, který je duchovním otcem brouka, ze kterého první vozy samostatné značky Porsche konstrukčně vycházejí. Ale o historii až někdy jindy.
     Byl před námi víkend plný pohody ve společnosti přátel, ať už starých známých, či nových a jejich nejrozličnějších vozů. Sešli se tu brouci, transportery – zejména T2, což je druhá generace, původní dodávky s půleným předním sklem a výrazným šípem na předním čele. I tato „ponorka,“ jak se jim lidově říká se zde ukázala a hned ve dvou provedeních. Jako dodávka pro přepravu osob a jako valník. T2, neboli kulaťák, je známější v provedení s náhradním kolem na čele, a T3 je pak poslední provedení Transporteru, které ještě zastihla éra vzduchem chlazených motorů. Od roku 1982 nebo 83‘ se do nich montovaly už jen výhradně vodou chlazené pohonné jednotky. A to je také důvod, proč kluci ze slovenského klubu „Aircooled Maniacs West Slovakia“ trpí na svém vzduchařském srazu vodou chlazené kousky. Kromě těch se tu ještě ukázala jedna buggy, postavená na základu podvozku s motorem a převodovku z brouka a pak i dva kousky Porsche. To první byla černá replika modelu 356 A Speedster a druhé byla červená 944, která již patří k modelům z let osmdesátých s vodou chlazeným motorem, jež dovezl Johnny, který pak pomáhal během spanilé jízdy jako rychlá spojka a mobilní uzávěra křižovatek k průjezdu této pestrobarevné kolony starých vozů.

     Sraz začínal zvolna v pátek 26. června postupným najížděním posádek do kempu. První roztápění grillů, povídání nejen o všech ozubených kolečkách a degustování nejrozličnějších dovezených kapalin a pochutin. V sobotu se pak většina z nás rychle dala do pucu a seřadili se k třiceti kilometrové vyjížďce do nedaleké Skalice, kde nás čekala prohlídka kostela (...) v rohu náměstí, na kterém jsme zaparkovali a tím ho skoro celé zabarvili našimi auty. Poutavá prohlídka doplněná přiměřeným výkladem průvodců a ukázkou nejen krypty v podzemí, ale i skladby zahrané na zdejší cenné varhany a už míříme do „pizzerie“... takového fastfoodového okýnka s nejlepší pizzou široko daleko... alespoň podle mne!

     Pohodová jízda zpátky do kempu, navázání hovorů v místech, kde byly na krátkou chvíli přerušeny, i relaxu v těchto písčitých končinách. Do toho soutěž v hodu starterem a pro děti ve střelbě ze vzduchovky s navazujícím slavnostním vyhlášením výsledků o nejhezčí auto srazu, nevzdálenějšího účastníka (zde to bylo těsné a i když Klemen přijel se svojí T1 až z Ljublaně ve Slovinsku, byl poražen asi o 10 kilometrů od jednoho účastníka ze samotného východu Slovenska). A ještě kategorie nejstarší auto a nejmladší účastník, což bych Lískošovic Mikuláš se svými 7 měsíci.

     Neděle je pak už zas ve znamení postupného odjezdu a tak jsme někdy před polednem také sbalili svých pět švestek a pomalu vyrazili zpátky do Jeseníku s krátkou zastávkou na skalách v Moravském Krasu.

     Popravdě víc asi zaujmou obrázky než sáhodlouhý popis takového jednoho červnového víkendu při příležitosti 21. června, jako dne vzduchem chlazených VW a Porsche... a tak se koukněte do galerie na další a příští rok třeba ve Skalici na náměstí naviděnou...

Hromada volkswagenů na Podmitrově

     A tak jsme tu s prvním opravdovým příspěvkem. Oslavu čarodějnic a následně i prvního máje má již tradičně zarezervovaný brněnský VW Bus Klub na akci VW Bus Meeting Podmitrov, která se koná dvakrát do roka, vždy na jaře a na podzim. A tak v příjemném prostředí kempu Podmitrov nedaleko obce Strážek, co by kamenem dohodil od Žďáru nad Sázavou, nemohl chybět ani náš modrý vůz: „Modrej.“ Sraz se tu konal již po třiadvacáté a tak i počet účastnících se posádek tomu nasvědčoval. Sešlo se zde na 70 dodávek převážně od Volkswagenu, ale dorazil i jeden tranzit od Forda, Toyota a nesmíme opomenout i několik brouků, hlavně „Griotku“ Michala Kolaříka, který s ní a se svojí přítelkyní na sklonku léta odjel přes Pobaltí a Petrohrad do Finska na broučí sraz a pak zase zpátky. Již tradičně mu patřil sobotní večer s cestovatelskou přednáškou.

     Jelikož Modrej na místo dorazil až v páteční prvomájový podvečer, nestihli jsme čtvrteční čarodějnice ani prvomájový průvod, ale i tak jsme nebyli ochuzeni o báječnou atmosféru tohoto auto-kempování. Pozdravit se, se známými tvářemi, poznat nové a při tom poklábosit nejen o autech a jejich vrtoších.

     Sobotní den se pak nesl v duchu soutěží pro nejmladší účastníky srazu navečír vrcholící „plyšák arénou“ a tak si všichni odnesli za předvedené výkony plyšového kamaráda z Podmitrova. Večer pak již patřil Michalovi a jejich zmiňované cestě.

     Neděle je pak už dnem odjezdu a postupného balení jednotlivých posádek. A tak s postupujícím dnem pomalu končí 23. Podmitrov a všichni se již těší na 24., který má své místo v kalendáři na státní svátek Sv. Václava. Tak neváhejte a přijeďte se podívat...více informací se dozvíte na brněnských klubových stránkách: www.vw-bus.cz, anebo zde na blogu. Pokud to ještě Vaše oči snesou, více fotek najdete v galerii.

Coffee Ride No. 1

...a tak přišel čas prvního příspěvku od spuštění blogu. Není to zrovna žádna perla, ale spíš aby tu nestrašil ten nápis "žádné příspěvky," posílám sem obrázek, který se mi podařilo udělat během jedné z jízd po okolí.

     Pěkný podvečer nasvědčoval příjemné atmosféře za volantem, tak jsem naskočil na chvilku provětrat těch sedmdesát koní v zádi Modrýho. A takhle to vypadalo cestou...