Ze zimních cest až po vítání jara

     A tak, jako už po několikáté, se k Vám vracíme s pár zápisky z cest, kterými si krátíme dny volna mezi učením. Jak už jsme předesílali, ono se tu kromě těch našich občasných výletů nic moc zveřejnění hodnýho neděje, i když si samozřejmě zimu užíváme, to se ví. A kde začít..? No, vezmeme to chronologicky.

     Poslední povídání jsme končili po nastěhování do novýho bydlení v Mount Somers. A sotva jsme si vybalili, nasměrovali jsme čumák Putchiho vstříc dalšímu výletu. Zacílili jsme na Arthur’s Pass. Možná si někam vyšlápnem na pásech, rádi bychom se podívali do Castle Hill, skalního města cestou a třeba taky něco dalšího objevíme jen tak od krajnice. Tradičně zkoušíme sehnat sněhový řetězy a ani tentokráte se nedaří. Zkusili jsme stanici na začátku cesty k nám do areálu. Nějak jsme si říkali, že když jsme v jedný firmě, jen jiným oddělení, že by to mohlo jít. Bohužel, asi jsme narazili na přílišnýho poctivce, ale rovnou nám řekl, že vůbec neví, jestli nám je takhle může půjčit. Nu, nevadí, zkusíme to cestou, když budou potřeba.

     Sedáme zpátky do Putchiho a vyrážíme do Rakaia Gorge, kaňonu o kterém jsme psali na začátku našich trampot v okolí Methvenu. Zkusíme totiž štěstí na dříve popsané zkratce, která naposledy nešla projet kvůli sněhu na silnici. Roční doba už pokročila a tak by se mohlo poštětit. Ptáme se u odbočky z havní silnice na pumpě a chlapík v montérkách se přiznává, že nemá moc tušení, ale že by měla být v pohodě průjezdná. Inu, zkusíme to a uvidíme. Následujeme tedy vedlejší silnici proti proudu Rakaii a po pár kilometrech míjíme značku, že je naše uvažovaná zkratka do Porter’s Passu otevřená. Hohó, to nám zkrátí cestu o dobrých 40 km a ještě uvidíme kousek hor, co jsme minule minuli. Po patnácti kilometrech se asfalt mění na šotolinu a tak to bude na dalších 15 než u jezera Lyndon zase navážeme na asfaltovou „dálnici.“ Kocháme se výhledy, pozorujeme líně se pasoucí stáda ovcí a krav a ani se nenadějem a jsme zpátky na asfaltu.

     První zastávka, Castle Hill, ale spíše by se slušelo napsat Kura Tawhiti, původní maorský název. Ti místu přikládají zvláštní historický a duchovní význam a tak některá skaliska jimiž jsou pláně kolem nás posety zůstavají nepřístupná. Potulujeme se mezi skálami, šutry a tak jen vymýšlíme jak se tu na jaře zastavíme na jednodenní lezení. Na víc to asi nebude, ale kousek dál by měla být ještě jedna skalní oblast, Flogging Hill, tak by to šlo spojit.

    Nicméně je čas zvednout kotvy a pokračujeme na Arthur’s Pass. Ještě se na pár minut zastavujeme ve vesnici Castle Hill. Od hlavní silnice nás zaujala architektura některých domků, ale po chvíli zjišťujeme, že než o vesnici jde spíše o zajímavě rozesetý apártmánový baráčky k pronájmu, které jsou teď, když už má sezóna pomalu na mále, téměř prázdné. A tak pokračujeme v road tripu a kocháme se pomalu se kazícíma výhledama na okolní krajinu.

      Všude kolem nás jsou převysoký kopce a silnice se mezi nima vine jako neohrožený had. A k tomu mlha, přeháňky, vítr, obrázek Mordoru se pomalu dotváří. Ne nadarmo je příroda Nového Zélandu hojně využívaná filmaři k natáčení exteriérů jako tomu například bylo u Pána Prstenů (na každém rohu zde narážíme na upozornění že se zde točilo, stejně jako cestovní agenturu „Lord of The Rings Adventure,“ která vozí zájemce po místech natáčení), Letopisů Narnie a mnoha jiných. Do Arthur’s Passu dorážíme už za tmy a nejdříve obhlížíme informační středisko, nestíháme ho otevřené, ale aspoň zjišťujeme ranní otevírací dobu a koukáme na lavinovou předpověď. Nic moc všude kolem 4.stupeň, takže pokud se dostaneme na pásy, tak leda opět někde kolem sjezdovek. Okolní kopce, o kterých by se jinak dalo uvažovat jsou moc špatně orientované na to, abychom se tam vydali objevovat nedotčené terény, tak uvidíme jak na tom bude nedaleké středisko Temple Basin. Tíží nás již tradiční starost o sněhové řetězy. Pokračujeme hned do sousedství, kde je místní obchod se smíšeným zbožím spojený s kavárnou, zavřeno a naproti kavárna, která je naopak i hospodou, otevřeno. Dnes vaří pan šéfkuchař, tak se necháváme zlákat vyhlášenou pizzou, samozřejmě po zélandsku, čtverec, který v pohodě vydá pro dva. Ptáme se i na řetězy a jediná možnost bude ráno v kavárně přes ulici, ale bez záruky. Po večeři skáčeme zpátky do Putchiho a jen přejíždíme asi o 5 kilometrů zpět na jedno ze tří neplacených tábořišť, parkoviště u silnice se studánkou, přístřeškem a kadiboudou.

    Ráno se nebudíme do pohádky, ale do hustého sněžení smíšeného s deštěm. Dojíždíme k íčku a zjišťujeme situaci. Je tu viditelně rušno, jak vevnitř tak na silnici venku, kde parkujeme hned mezi dvěma sněžnými pluhy. Silnice z vesnice do sedla, vlastního Arthur’s Passu, je zavřená a odklízí se sníh. Paní nám radí, jak se dostat k parkovišti na Temple Basin, kam máme namířeno a tak vyrážíme. Je tu pořádná kolona, kterou máme předjet a pak po pár kilometrech bychom se měli dostat na parkoviště. Kolona totiž čeká na zprůjezdnění silnice přes sedlo, ne k Temple Basin. Jenže co paní už nevěděla, že sníh začíná hned za posledním barákem vesnice a řetězy jsou potřeba už od cedule značící konec osady. Ještě se tedy poptáváme v kavárně, jak nám bylo porazeno včera, ale bez výsledku, k půjčení řetězy nemají. Otáčíme to tedy a zkusíme nějaký z areálů, který máme při zpáteční cestě. Dostat se tu na sníh totiž není jen tak. Nejjednodušší je vybrat si jeden z lyžařských areálů, nebo menších tzv. Clubfields, což jsou menší areály spravované lyžařskými kluby, dojet tam a na pásech se už vydat po svých na vyhlídnutý vrchol v okolí. Cestou máme hned čtyři a tak uvidíme, jestli se někam bude dát bez řetězů. Cestu v Putchim si krátíme černejma historkama a tak jsme za chvíli u Broken Riveru, zavřeno, pokračujeme, Craigieburn, no chains, takže to vypadá, že tady by se na nás mohlo usmát štěstí. Pomalu se vydáváme po úzký štěrkový silničce a stoupáme ke sněhu. Má to být asi 6 km a když jsme někde zhruba v polovině cesty, hned za brodem vidíme na stromě ceduli: „chains from this point.“ Což v překladu znamená, že odsud už ty řetězy mít musíme. Sakra, to to nemohli napsat už dole, že budou potřeba od poloviny dál. Chvíli špačkujeme, ještě zvažujeme, jestli tu auto nenechat a nedojít to pěšky, ale nakonec otáčíme a valíme zpátky do údolí. Přeci jen nechceme riskovat, že sněžení posílí  a my tu zůstaneme uprostřed kopce kvůli nesjízdnosti silnice. Nedá se nic dělat, i tentokráte to vypadá na nějaký suchý program bez lyží. Jojo, vyplatí se zainvestovat do řetězů hned na začátku sezóny a člověk má klid. Nějak jsme spoléhali, že se budou dát řetězy vždy půjčit, ale taková hračka to zas není. Sjíždíme zpátky do údolí a popojíždíme k nedaleké speleologické atrakci, alespoň tak se o Cave Stream Scenic Reserve dozvídáme z průvodce.

    Je to spojení dvou kaňonů s několika stezkami, kterými se tam lze vymotat a pokochat se pohledy na skály po staletí modelovaný tokem řek. A speleologie…? Při nižším stavu vody lze z jednoho kaňonu prolézt proti toku ponorné řeky do druhého. Není to nijak zpoplatněno ani není třeba žádného průvodce. Jen náhradní oblečení, čelovku a i helma by se hodila. Jelikož to vyžaduje brodění a naše jediný druhý boty jsou lyžáky a navíc je vyšší stav vody než je doporučeno, necháváme to na příště, i když se zrovna obloha roztáhla a lákají nás paprsky Slunka k vodním hrátkám. Jen potvrzení, že se jaro už pomalu blíží a sluneční svit nabývá na síle. Procházíme se tak aspoň kolem a už se vidíme jak si tu na jaře pěkně smočíme nohy.

     No a to je pomalu konec našeho výletu do Arthur’s Passu. Domů už dorážíme v pohodě po již známých silnicích.

     Dalším výletem v pořadí je výšlap na samotnou Mount Somers, 16xx m vysoký masiv, který máme takřka za barákem. Začínáme tedy tak, že přejíždíme do nedalakého Staveley na parkoviště pro Mount Somers track. To je populární dvoudenní tůra, která obchází celou horu a i my se po této trase kus vydáme než ji opustíme směrem k vrcholu. Nejdříve nás čeká výšlap lesem s lyžema na zádech a pak snad už budeme na sněhu, abychom mohli pokračovat na pásech. A tak si to šlapeme lesem v lyžácích, moc nemluvíme a je toužíme být co nejdřív na sněhu. Dá to nějaký tři hodiny než docházíme na první kousky sněhu a pak si to už konečně štrádujem přes louky k žebru, po kterém bychom měli stoupat až k vrcholu.

     Jak se dostáváme na otevřenou planinu vítr sílí, tak jak bylo v předpovědi. Jak postupujeme výš a výš mění se i struktura sněhu a i když stoupáme svahy zalitými Sluncem lyže se boří minimálně a sněhovou pokrývku tvoří více krystaly ledu než typická jarní krupice. Ve třech čtvrtinách dosahujeme kamenitýho terénu a vítr fičí, že se sotva slyšíme. Chvíli přemýšlíme jak dál, po pravdě se trochu táhneme. Zbývá nám ještě asi 200 výškových metrů, ale ne zrovna lehkýho terénu. Kličkování mezi šutry nám bere dost času a tak se rozhodujem pro návrat. I tak to bude pěknej sjezd, končící mezi zakrslými stromky a zurčícími potůčky z tajícího sněhu. Je to vlastně takovej krkonošskej vejlet. Třičtvrtě dne se táhnete nahoru a dolu z větší části pěšky po svejch, abyste si sjeli nějakých 300 - 400 výškových metrů. Dole zas putujou lyže na bágly a za neustálýho klopítání přes kořeny se vracíme na parkoviště k Putchimu.

     Po týdnu na svazích v mundůru lyžařský školy je zas na  čase vzít ty naše „dřeva“ někam na výlet a tak cílíme na Mt. Olympus, Mt. Craigieburn nebo tak něco směrem k Arthur’s Passu. Daří se nám sehnat řetězy od kamošů instruktorů a tak vyrážíme. Nakonec musíme odvolat Mt. Olympus, protože tam teď pouštěj pouze auta s pohonem všech 4 kol, tak uvidíme kam dojedem. Pokračujeme po už známé štěrkové silnici kolem jezera Lyndon a kolem Porters míjíme Castle Hill a kousek za vesnicí míjíme ceduli Mt. Cheeseeman… o tom jsme ani neuvažovali, ale vlastně proč ne. Předpověď byla pro tenhle celej kraj podobná a nevěstí nijak zářivej den, tak to zkusíme. Frčíme po štěrkový silnici, nejprve lesem, pak suťoviskem a hlavně mlhou až k spodnímu parkovišti na spodku areálu. No, areálu, je to jeden z tzv. Clubfields, což jsou malý střediska zpravovaný místními skikluby. Většinou je tam restaurace, stanoviště patrolů, což je obdoba horský služby a někdy i malá lyžařská škola. A když malá, tak opravdu malá, dva tři instruktoři, kteří když nemají na pilno zaskočí pomoct do hospody nebo se postaví k vleku podávají kotvy. Nandaváme pásy a ve směsici sněžení a deště pomalu vyrážíme kamsi do mlhy. Vidíme tak na padesát, někdy i sedmdesát metrů před sebe a tak se orientujeme spíše podle směrů vymezených vleky, když je zrovna teda vidíme. Počasí je opravdu jarní, ale aspoň po chvíli přestává pršet. Podle plánku směřujeme k Mt. Cockayne, což když pomineme jinej sled písmen zní celkem dobře. Škoda jen, že není nic vidět a taky že sníh je jak lepidlo. Možná aspoň na vršku vylezeme z mraků. Nevylezli, v totálním mlíku a difúzi balíme pásy a sami jsme zvědaví jak nám to půjde dolů z kopce.

    První oblouk napoví. Oba končíme na zemi. Je hrozně těžký se orientovat, když nemáte ponětí kde je nahoře a kde je dole. Sklon svahu poznáte až v momentě, kdy zastavíte a protože očekáváte uplně jiný úhel, praštíte sebou o zem. A jelikož zastavujeme skoro v každém oblouku je o zábavu postaráno. Dostáváme se k horní stanici jednoho ze dvou vleků a pokračujeme do kotle pod zmiňovanou horu a přeci jen se podmínky trochu lepší. Lepivej nacucaně těžkej sníh zůstává, ale mlha se rozplývá a tak konečně vidíme pod sebe. A tak, byť to není nijak uchvátný lyžování, užíváme si každýho oblouku až na dno, kde po takový únikový cestě traversujeme zpátky na spodek areálu.

     A aby byl výčet našich špacírů kompletní, nesmíme zapomenout na samotný Mt.Hutt. Lehce přes dvoutisícovej brdek, podle kterýho se ten náš areál jmenuje. V jednom z dalších volních dní ráno tedy balíme skoro stejně jakobychom jeli do práce jen s tím rozdílem, že místo svačiny do kapsy od mundůru plní náše batohy lano, mačky, sedáky, cepíny, pásy zkrátka to harampádí, který tam zrovna běžně nevozíme. S ostatními instruktory se necháváme vytáhnout ranním šichťákem nahoru a nepohrdneme ani lanovkou, abychom se co nejrychleji dostali za hranice areálu.

     Tak tentokráte to pravý dobrodružství začíná netradičně sjezdem. Musíme nejdříve do sedla pod South Peakem, abychom, už na pásech, mohli přejít planinu, která se táhne směrem k Mt.Hutt. Jde to jako po másle a navíc díky absenci nějakýho krkolomnýho šlapání do kopce jsme celkem svěží, když vybalujeme z batohu to předem jmenovaný harampádí. Julča ještě nikdy nelezla ve vysokejch horách s mačkama a cepínem a tak ten dnešní výstup bude takovej učednickej. Ono by to jinak totiž ani nebylo moc nutný, ostatně jak nám dokazují v zápětí dva Francouzi, co kolem nás proběhnou s lyžema na zádech. Ale trénink dělá mistry a tak si vyšlápnem jedno a půl dýlkovej žlábek a navážem na něj pěkným hřebýnkem. Ten už jdem sólo. A než se stačíme dotrmácet na vrchol, frantíci jsou ty tam. Krajina pod náma se otevírá a nemůžeme se vynadívat do všech stran. Tu jsou další zasněžený vršky, tu zas hlubina Rakaia Gorge v sousedství a k tomu sluníčko a ani toho tradičního větru není moc.

     Nu, rychle zpátky ať ještě stihneme sjezd do vyhlídnutýho kotle z pod nástupu. Jihozápadní stěna Mt.Hutt padá do parádního kotle, ze kterýho se dá zas vyškrábat zpět na trasu zpátky do areálu. A tak tedy rychle k lyžím, lano a všechny ty cajky do báglu a už si to frčíme ukázkovým jarním firnem. Výstup už je jen rutinním kličkováním nahoru a dokonce ještě zvádnem namalovat pár oblouků než sjedem k sedlu pod South Peakem. Vítr pomalu tradičně sílí a tak v pravý čas přelejzáme pomyslnou hranici mezi dobrodružstvím a rekreačním lyžováním a spolu s ostatními lyžaři si to pádíme na dno areálu. I když věřím, že my se usmíváme o trochu víc než oni, drtící tu těch několik sjezdovek stále dokola.

     A zas pro změnu nastal týden pracovní a i my se řadíme mezi ty lyžaře, co tráví dny sezením na lanovce a ježděním z kopce. Jenže sezóna už opravdu polevila. Práce není moc a tak týden před opravdovým koncem lyžařské sezóny na Mount Hutt kluci přicházejí s nabídkou, že jestli nechceme čekat až do úplnýho konce, můžeme se vydat už na cesty dřív. S tím přišli v pátek ať si to rozmyslíme a následující den jim to můžeme říct. V sobotu je closed day, protože nahoře hrozně zafičelo a do toho i něco připadlo a tak na aktivitě v kanceláři, na kterou jsme se sešli jim oznamujem, že kdyby to tedy šlo, tak bychom mohli skončit hned zejtra, dojet si jen pro věci nahoru a od pondělí být na cestách. Samozřejmě jsme před tím okoukli předpověď a v okolí Aoraki, neboli Mt. Cook by mělo být v pondělí a úterý hezky a pak až ve čtvrtek, takže by nám to pěkně pasovalo do plánu se tam podívat ještě na nějaký vejšlap na pásech. Tak naplánovaný bychom to měli pěkně, ale kluci nám to trochu překopávají, že bychom tedy mohli skončit v úterý. Popravdě nevíme, co si o tom myslet, nejdřív, že tedy můžeme skončit a pak zas teda až v úterý, to nám to mohli říct rovnou. Ale což, v úterý tedy poslední den a ve středu už povalíme na jih do společnosti nejvyšší hory Nového Zélandu. Tři dny na svahu uběhnou jako voda, i když práce máme, že nám to sotva výjde na benzín. V úterý ale už opravdu naposedy sjíždíme se všemi věcmi dolů do Methvenu a všechno to ládujeme do Putchiho. Hey Ho Let’s Go, od zítřka už zas na cestě jako pravý nomádi.

    V úterý večer tedy plánujeme, balíme, řešíme předpověď, abychom mohli ve středu ráno vyrazit. Není nic moc a tak uvidíme jak se den vybere. Ale během jízdy se nebe barví do modra a když dojíždíme do Aoraki Mt. Cook Village už je krásný vejletnický počasí. Ale to si spolu s námi myslí asi tuna turistů a tak první procházka k Hooker Glacier je jak vystřižená z přeplněnejch Krkonoš. Jen ty výhledy jsou kapek jiný. Tu vidíte praskající ledopád na úbočí Mt. Sefton s pomalu se odlamujícími séraky, tu zas na pomalu zarůstající boční morénu ustupujícího ledovce, ať už jednoho nebo druhýho, tedy Mueller nebo Hooker. Ale i tak si špacír užíváme a když večer uleháme nemáme ještě úplně jasno, co zítra podniknout.

     Předpověď nevypadá nijak vábně, takže přenocování na hřebenech nepřipadá v úvahu, ale aspoň na jeden den něco vymyslet, pokud možno bez lidí. Naštěstí nám ráno pomáha výhled na blankytně modrou oblohu a dvojice vedle nás balící lyže na bágly a mířící na Mueller Hut Track. To je totiž i jedna z možností, o které jsme přemýšleli. Bez přespání, jen nahoru, od sněhu na pásech a pak zas dolů. Bude to sice otročina, ale za poslední volný lyžování to bude určitě stát.

      Lyže na batozích, boty ve vázáních a jen tak „na lehko“ v teniskách vyrážíme nahoru. Nejprve nás čeká místní „Stairway to Heaven,“ nebo-li schody do nebe, což čítá 2200 schodů k Alpine Cairns, přibližně do 1400m nad mořem. A pak už snad na lyžích až kam to půjde. Začínající jaro se hlásí vydatnou lavinovou aktivitou a tak jsou splazy vidět kam jen oko dohlédne. Však taky lavinová předpověď je tu vyvěšená skoro na každým rohu.

    O těch mrtě schodech, co nás čekaly asi není třeba moc vyprávět, každý si to dokáže představit. Je to jako stoupat nekonečným panelákem s dechberoucími výhledy do všech stran, hlavně nahoru, to se dýchání zastavuje skoro okamžitě a vrací až s nevyřčenou otázkou: „Co jen jsme to za pitomce, trmácet se tu s lyžema do kopce, abychom si ještě jednou zamalovali pár oblouků do sněhu?“ Když docházíme na pomyslný předvrchol, Alpine Cairns, místo malých, dnes ještě sněhem pokrytých jezírek, akorát sjíždí již zmiňovaná dvojka ze směru kam míříme i my. Prohodíme pár vět a už si to taky šlapeme po sněhu na lyžích. Batohy se nám nevídaně odlehčily a už to nevypadá tak nesmyslně jako před chvílí. Sluncem zalitými svahy si to míříme až pod vrcholový hřeben a jsme sami zvědavi, kam dojdeme.

     Dvojice před námi došla někam pod něj a co jsme tak rozuměli, dál to nemá moc cenu, díky nestabilnímu sněhu. No, uvidíme, jedna lavinová dráha vedle druhý nevěstí nic dobrýho, tak to nebudeme nijak pokoušet. Slunko do nás pere, ale s výhledy na samotnou Aoraki a ledopád Mt.Sefton je to trmácení přeci jen únosnější. Docházíme až pod vrcholovej hřeben, kde to vypadá jak po boji. Jedna stopa laviny vedle druhý nepřidává moc klidu na duši a tak to otáčíme stejně jako naši dnešní předchůdci, sundaváme pásy a už se těšíme na jedny z posledních letošních oblouků. Bohužel jsme tu trochu pozdějc než by se slušelo a tak už sníh stačil polevit od nočního přimrznutí a není to takovej jarní lyžařskej ideál jako předtím na Mt.Hutt, ale i tak si to užíváme vrchovatě. Julča v jednu chvíli předvádí pokus o rychlostní lyžování napříč starým laviništěm a Merlin pro změnu ukazuje dovednost lázeňských šviháků při rovnání kšiltovky za jízdy. Inu po absolvování 2200 schodů a dalších 400 výškových metrech srandy kopec doslova. Sjezd zakončujeme podobně jako dvojice před námi sesouváním uzoučkýho kuloáru a opravdu posledními dvěma oblouky zpátky na Alpine Cairns.

     Vrháme se na sváču, co si celou dobu neseme na zádech a už se nemůžeme dočkat jak ty všechny schody začneme scházet dolů. Překvapivě to není ani tak otravný a co nevidět jsme u Putchiho. Naposledy na nějaký čas přebalujeme vak s lyžema a dumáme co dál. Pozdní návštěva Visitors centra s expozicí Edmunda Hillaryho a vyrážíme na cestu. Předběžný cíl Twizel a tam se rozhodne, kde hlavu složíme. Uháníme se zapadajícím Sluncem v zádech krajinou a každý si ještě v duchu prožíváme dnešní, bláznivinami nabitý den. Ve Twizelu jsme tak akorát, abychom stihli dokoupit zásoby chleba a piva a stali se tak posledními zákazníky dne v místním obchodě. Cestou jsme před městem zahlídli krásnej plácek, kde by se dalo přenocovat, tak se na něj jedeme podívat. Dojíždíme se setměním a vaříme zaslouženou večeři.

     Tábořiště je to parádní a tak neodoláváme ranní procházce po okolním borovicovým lese kolem jezírka až k vodnímu kanálu, který tu spojuje jezera Ohau, Pukaki a Tekapo ve velkolepým vodním energetickým díle Waitipi produkujícím třetinu zélandské produkce elektrický energie.

    A co my? Naskakujeme do Putchiho a míříme pomalu zpátky k Tekapu. Nový Zéland a specielně tahle část je známá jako místo s nejmenším světelným znečištěním a tak se tu po nocích provozují výpravy za pozorováním noční oblohy na malé observatoři na kopci Mt. St. John nad jezerem. Na noc tu zůstávat nebudeme, to se tu chceme zastavit cestou z jihu na konci léta. A tak si alespoň uděláme obrázek o okolí tohohle jak jinak než blankytně až tyrkysově modrýho jezera. Během tříhodinovýho kolečka okolo samotný hory nacházíme krásný místa, kam by stálo za to se vydat jen se spacákem a karimatkou pod paždí, tak se už těšíme na další návštěvu. V pozdním odpoledni tu ještě na internetu vyplňujeme přihlašovací formulář na práci sběračů třešní, kterými bychom si mohli přividělat cestou okolo jižní části Jižního ostrova v průběhu léta, tedy zhruba od Vánoc a znovu se ocitáme na cestě. Míříme k Mt.Dobsonu, hoře nám lyžařsky zapovězené. Tam, stejně jako v zimě, přespáváme na odstavném parkovišti u řeky a ráno míříme do Fairlie, podívat se na trhy. Nakonec se tu zasekáváme skoro na celý dopoledne, mimo jiné pozorujeme jak tu hasiči předvádí záchranu ze zdemolovaného auta pomocí pneumatických nůžek a během chvilky udělají ze starého sedanu kabriolet. Nicméně pokračujeme dál a přes krátkou odpolední zastávku v Geraldine, kterou trávíme procházkou místního parku plnýho rozkvetlých rododendronů dojíždíme zpátky k nám do Mt.Somers.

     Poslední dny pod střechou se však krátí a přichází vlastně úplně předposlední. Kousek za barákem, nějakých 40 kilometrů z části po prašný cestě mezi pastvinami máme Mt.Sunday. No, je to spíš takovej brdek a ani nijak významnej. Až do nedávné minulosti, kdy se v jeho okolí usídlil natáčecí štáb Pána Prstenů a nevystavěl na něm bájné město Edoraz. A tak si řikáme, že když to máme takhle za bukem, že bychom se na to mohli zajet podívat. Nakonec se na vršek nedostáváme, protože rozvodněný potoky zaplavily cestu, ale i tak ta výprava stála za to. Obrovský údolí, lemovaný ještě stále zasněženými vrcholky hor, protkaný řekami a jezery a téměř nikdo v okolí dává místu jedinečný ráz odlehlosti. Malá rybařská osada u jezera Clearwater připomíná spíše město duchů a tak tu malebnost krajiny ještě podtrhuje.

    Domů přijíždíme akorát včas, Aaron, pan domácí, nám přichystal překvapení. Potřebuje natankovat do svýho Fordu Mustang z roku 1971, tak nás zve na projížďku. A tak během chvíle se ocitáme proklatě nízko nad zemí s uhánějicím asfaltem pod koly tohohle americkýho mastodonta. Nádhernej zvuk osmiválce s větrem ve vlasech je rajskou hudbou na závěr takovýho pěknýho času strávenýho v Aaronově domě.

     A je tu pondělí, balení, poslední úpravy na Putchim a navečír definitivně opouštíme střechu nad hlavou v Mt.Somers. A zatím co dočítáte tyhle řádky a prohlížíte si fotky v galerii, jsme na cestách po Jižním Ostrově a sbíráme další zážitky, o které se s Vámi podělíme v příštím příspěvku, věru je se na co těšit.

Od Mt. Dobson bez Dobson až po stěhování

     Poslední vyprávění jsme končili vejletem na Lake Tekapo a neúspěšným pokusem o nějaké to špacírování na svazích Mt.Dobson. Možná o to zajímavější bylo pak se courat po lese a uvědomovat si tak velké rozdíly ve zdejším klimatu, kdy na dohled od zasněžených vrcholků hor objímáte kmen palmy, aby druhý den dole v Methvenu zas poletoval sníh.

     Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme další týden a vyrazili směrem k Mt. Dobson po druhé. Ve čtvrtek večer, přespíme na parkovišti a ráno naskočíme do skibusu, který nás doveze až ke sněhu. Plán to byl parádní, svačina nachystaná, lyže v autě, startujeme a pádíme si to ztemnělou krajinou směrem na Geraldine. S divokým nocováním na Zélandu je to jak jsme již psali trochu na levačku, ale opět sázíme na neutrální vzhled našeho Putchiho a spíme pár metrů od závory vjezdu na štěrkovou silnici do hor. Noc pod hvězdami posetou oblohou kousek od řeky. Co víc si přát. No třeba to, aby ráno nedošla smska od řidiče skibusu, že se moc omlouvá, ale že bohužel mají kvůli počasí na kopci „closed day.“ Sakra, takže ani na podruhé nám do na Dobsonu nevyjde.

   Začíná ale pěkný den a tak si nenecháme sebrat náladu a aspoň se jedem podívat do nedalekého Burkes Passu na pár krámů, co jsme si pamatovali stát kolem silnice. No je to takový pěkný vetešnictví, však víc napoví obrázky než kupa slov.

    Cestou zpátky se ještě zastavujeme na Raincliffu, takovým skalním útesu mezi pastvinami. Ne až tak zajímavý místo, když pomineme kombinaci palem skály a pěknýho počasí.

     A tak co více Vám ještě napsat o našich dnech tady na kopcích. S počasím je to trochu loterie a tak vyčkáváme na návrat stabilnějšího počasí. Jaro je už za dveřmi a přeci bychom se tu ještě podívali s pásy do hor po okolí. A nejen s počasím je to tu nahnutý.

     Naše bydlení v Methvenu se pomalu stává nesnesitelnější a nesnesitelnější. Jak jsme již minule popsali, Fi úklidu moc nedá, což by tak nevadilo, ale pořídila si do toho všeho nepořádku štěně francouzskýho buldočka. No, upřímně jsme to přijali s rozpačitými pocity. Se štěnětem to není jinak než s malým dítětem a když jsme pak viděli, jak Fi klimbá se svojí oblibenou skleničkou bílýho u televize a malej drobek čůrá, kde se mu zamane, navíc bez náznaku jakýhokoli pokusu o jeho učení ze strany majitelky. Začínali jsme toho mít tak akorát. Pejsek není v jejích očích nic jinýho než jen jakási pohyblivá forma plyšáka, místo toho aby jej od začátku častým chozením ven učila, kde se vykonává potřeba, maximálně papírovým ubrouskem utře loužičku a je jedno jestli na dřevěný podlaze nebo na koberci. Zkrátíme to, trvalo to dvě rozšlapaný hovna po baráku než jsme se rozhoupali odstěhovat. Poslední kapkou totiž bylo, když se houbička na nádobí ještě se zbytky výkalů objevila ve dřezu v kuchyni. Naštěstí se tou dobou uvolnilo místo v jednom prímovním domku v Mount Somers a tak jsme byli do večera přestěhovaní. Filip s Bárou, kteří akorát končili v restauraci na kopci odjížděli do Christchurch a když slyšeli o našich trampotách, dali nám kontakt na jejich pana domácího, ať se zkusíme dohodnout. Pár dní před onou poslední kapkou jsme tedy rozvažovali, počítali dojíždění do Methvenu na bus, protože Mount Somers je asi 30 kilometrů vzdálená vesnice a když už to vypadalo, že se necháme ukolíbat a příjmeme čůrající štěně za standart, přišlo ono druhý, zlomový hovno. S prominutím to takhle píšu vulgárně, ale když do toho šlápnete při oblíkání uprostřed obýváku, tak se nad ním taky nerozjímáte jak nad jarní sněženkou. A tak jsme po návratu z areálový kanceláře, neb jsme měli zrovna closed day, sbalili těch svých pár švestek a frčeli pryč. A jaký to tu máme, posuďte z obrázků. Vesnice ještě menší než Methven, tři ulice, ale o to zajímavější stavby se tu najdou.

    Jak dny plynou i nám se pomalu krátí zímní čas. Ovšem doufáme, že se ještě dosyta vyřádíme na lyžích a tak se na to můžete těšit spolu s námi. A čekání na dalších pár řádek a hlavně obrázků si krátit prohlédnutím galerie, ostatně jak Vás lákáme pokaždé na konci příspěvku.

Adamsnovic rodina

     A tak jsme se nastěhovali k Fi. Do domku jak vystřiženýho z Adamsnovy rodiny a navíc doopravdy. Fi se totiž jmenuje Adams. Jak jsme již řekli, je to spíše taková barabizna, ale na tu zimu to bude stačit. Funguje to tu tak, že místní, co nemají plně obsazený dům si během zimních měsíců přivydělávají jako rentiéři prázdných pokojů. Takže si pronajmete pokoj a zbytek domu sdílíte s celou rodinou. Popravdě, jako sociologický pokus dobrý, ale představa, že by tu člověk takhle žil déle než ty 3 – 4 měsíce nic moc. To je případ našeho druhého spolubydlícího, Errola. Methven není pouze lyžařskou vesnicí, do které se všichni sjedou pouze na sezónu, i když se určitě v zimě tak zdvojnásobí. Je to centrum úrodný roviny Canterbury s jednou kravskou farmou vedle druhý a opodál na to všechno zíraj ovce, který tu mimochodem byly dříve v převaze. A kde nejsou zvířata seje se cokoliv, co tu může vyrůst. A tak kromě zmiňovaných sezónních lyžníků tu všichni na jaře sundaj můndury s logem Mt.Hutt a jdou z vesela zemědělničit, stejně jako náš Errol. A proč zrovna dům hrůzy? Nu, paní není zrovna dvakrát pěčlivá domácí puťka a tak i když jinejm lidem jezdí uklízet po barácích, platí na ní pořekadlo o kovářově kobyle jako na nikoho. Stoletý pavučiny, prach co tu pamatuje první evropský přistěhovalce a špinavý nádobí ve skříních připomínající spíše pokusy s více či méně živou kulturou. Ale na druhou stranu, jsme pod střechou a to že se topí pouze v obýváku krbovejma kamnama, to je takovej zélandskej standart. Zbytek se dohání přenosnými přímotopy nebo aspoň vyhřívací podložkou v posteli, jako je tomu v našem pokoji. A tak to je spíš o tom, že když člověk vytáhne něco ze skříně v kuchyni, je dobrý to dvakrát prohlídnout a pak pro jistotu umejt. To by ale jako popis bydlení už mohlo stačit. Spíš se vrhnem na to co tu vlastně děláme.

     Dorazili jsme v úterý a tak ve středu ještě dovybalujeme krámy z auta. Celkově děláme takovou revizi všeho, co jsme s ním dostali a některý nahnilý věci rovnou míří do popelnice, třeba jako porlorozpadlý kempovací křesílka. Sušíme stan a větráme Putchiho co se dá. Obhlížíme okolí a mimo jiné u jedné zapadlé dílny nacházíme krásný čtyřkolový krasavce, tak ejhle, i tady mají ke starým krámům vztah. Další dny trávíme samostudiem k Induction programu, což je věc která bude následovat. V neděli navečer bychom totiž měli podepsat smlouvy a následující týden budeme trávit přednáškama o náplni naší práce, o naší firmě, o tom jak všichni spolupracují se všemi a tak, zkrátka takový uvedení do obrazu jak to tu funguje. A součástí toho je takový dotázníkový šetření neustále hodnotící jak si zatím stojíme. Ale součástí toho by mělo být něco lyžování, tak to snad nějak přežijem. A jelikož na víkend si už můžeme vyzvednout permice, pomalu se chystáme, že po nedlouhý jarní přestávce zase zkusíme upalovat po sněhu z kopce. Ale nepředbíhejme, ještě se podíváme do Rakaia Gorge, soutěsky, nebo spíš údolí řeky Rakaia.

   Je to takovej velkej kaňon asi dvacet kilometrů od Methvenu, kterým se odvádí voda z nedalekých hor do moře. Podle toho to taky vypadá, protože místy i víc jak sto metrů široký koryto je převážně prázdný a vodní hladina se tu asi pravidelně zvedá v jarním období tání… teda podzimním, pro nás Evropany. Errol nám pověděl, že by tam měla být nějaká vycházková trasa a tak jsme se rozhodli to ještě před lyžařským víkendem prověřit. Nejzajímavější na tom celým je, že ze smíšenýho lesa koukáte na zasněžený vršky hor a do toho mezi borovicema rostou palmy. Vskutku neobvyklá směsice. Šlapeme si to tedy po takové pěšině z jedné strany ohraničené srázem končícím v Rakaia river a z druhé strany ohradníkem od pastvin. Pás lesa se klikatí kolem břehů, po příkrých stráních i mezi skalnatými žebry. Postupujeme k vyhlídce, kde testujeme zapujčenou a mírně tekoucí termosku a užíváme si prázdnoty, která tu z kraje vyzařuje a kterou narušuje jen vzdálené ovčí stádo. Jenže bohužel večer se pomalu blíží a tak nakonec otáčíme ještě před opuštěnými uhelnými doly a slibujeme si že se sem na jaře vrátíme.

     A je tu víkend a první lyžování hlavou dolů. Ráno se ubíráme ztichlou ulicí na skibus a tak jen dumáme jak to bude vypadat až bude zima v plným proudu. Z rozjímání nad, v prvních slunečních paprscích pomalu mizící, jinovatkou nás vytrhává skibus, regulérní autobus, kterým bychom si to měli hasit poprvé na kopec. Usměvavý řidič nám pomáhá s lyžema do kufrů, platíme 40 dolarů za zpáteční jízdenku pro oba a uháníme vstříc nejen novýmu dni, ale i prvním obloukům na jižní polokouli. Nevím jestli jsem už o tom zmínil, ale Methven leží 319 metrů nad mořem a spodek lyžařskýho areálu Mount Hutt, který se stává na další skoro čtyři měsíce naším druhým domovem je 1680 m n.m. Tedy celkem pěkný převýšení na nějakých 25 kilometrech. Však také jedeme bezmála hodinu a tak se člověk alespoň stačil probrat. Později budeme tuto ranní cestu užívat spíše k opačné činnosti, tedy dospávání nocí násilně přerušených ranním zapípáním budíků. Nahoře nacházíme kancelář lyžařské školy a jdeme se přivítat s prvními lidmi od fochu, se kterými budeme teď stále v kontaktu. Usměvaví kluci nám hned dávají skipasy a přejou pěkný poježdění, tak moc neotálíme a vyrážíme. A jak to vlastně u nás vypadá? Mt Hutt je jeden z okolních vršků, jehož úbočí tvoří obrovskej kotel a v něm je celý areál situovanej. Až na část South Face, která je za jeho jihovýchodní hranou. Tři lanovky stačí obsloužit všechny směry a tak to navíc s tou trochou sněhu co tu teď zrovna je vypadá jako celkem malý středisko. Pravda, že se následně v zimě přesvědčíme o opaku. Jakmile padne sníh, je tu opravdu nepřeberně možností, jak se pustit z kopce dolů. Ctyřsedačka jede od pohledu pomalu a tak rovnou zkoušíme šestisedačku až na samotný vršek. O dalším ježdění se asi nemusíme moc rozepisovat, stačí asi napsat, že je to opravdu divný, když se člověk znovu ocitne v lyžákách v době, kdy se spíš těší na nějaký letní vejletění za lezením po skalách. Ale zvykáme si. Však se sem ještě vracíme i v neděli a navečír přichází velká chvíle podepisování smluv a fasování mundůrů.

     No a o tom bude stačit napsat jen tolik, že rozumět Zélanďanům je trochu oříšek. Všichni tu neskutečně rychle melou, navíc dost slov má hodně jinou výslovnost a tak se jen snažíme pochytit co nejvíc, co jde. Konečně se potkáváme i s Markem, Merlinovým známým z lektorskýho sboru APUL (Asociace profesionálních učitelů lyžování) a tak jsme na to tři a nutno dodat, že nás Marek v mnoha věcech zachraňuje. Organizační věci, fasování oblečení a zítra na kopec. Dopoledne nějaká teorie a odpoledne skloznutí se se zbytkem sestavy. Tým je vskutku mezinárodní. Britové, Američani, Polka, Francouz, Španěl, par Australanů a tři Češi. Jak později zakoušíme, česká komunita je tu podstatně větší a je nás tu zhruba šestnáct včetně některých, kteří zde už žijí na stálo. Ráno už tedy oficielně jako zaměstnanci míříme na kopec vstříc přednáškám o NZSKI, což je organizace, která spojuje náš resort ještě s dvěma dalšími, Remarkables a Coronet Peak. Pak samozřejmě nezbytné Health & Safety, něco co bychom u nás nazvali bezpečnost práce jen s tím rozdílem, že tady jsou na to přímo ujetý. Když jsme si v manuálu přečetli, že bychom měli vyplnit formulář, když uvidíme odloženou lopatu, protože by se mohlo stát, že na ní někdo v nepozornosti šlápne a může si způsobit zranění, tak jsme málem lehli smíchy pod stůl. Bohužel tahle přeopatrnost se nese světem jako mor, až má člověk pocit, že se vše dá vyřešit tabulkou ne nepodobnou těm, co tu mají na záchodech, že si máte před jejich opuštěním umýt ruce, jako by to nebylo samozřejmostí, kterou předávájí rodiče svým dětem jako jeden ze základních životních principů, tak jako mnoho dalších nikde nepsaných, ale zcela jasných věcí jako, že když se něco vařilo, tak to pálí. Pak jsme ještě prošli všechny budovy, co v areálu jsou a hotovo. Vyplnit třiceti stránkovej „workbook,“ pětkrát se včas ukázat na nástupu, podle toho jaké lekce by měly začínat a odstínovat 2 lekce, což je vlastně účastnit se na hodině některého služebně staršího instruktora, abychom viděli jak to tu dělají. V sobotu máme splněno a začínáme učit.
     O tom jak se tu učí asi netřeba sáhodlouze povídat, ostatně je to práce, na kterou jsme zvyklí z Čech a tak jediná možná trochu překvapivá věc je, že tu moc nelpí na tom, abychom používali výhradně novozélandskou metodiku, ale můžeme postupovat i podle té české. Pravda, že se moc nerozcházíme v základních principech a tak není žádnej velkej problém se adaptovat na místní prostředí.
     A tak začíná kolotoč 5 pracovních dnů vždy na čtvrtek a pátek přerušený našimi dny Off, tedy „víkendem.“ A tudíž možností buď vypadnout někam jinam, nebo se podívat k nám nahoru a využít lyžování jen pro vlastní potěšení bez pronásledování klienty. Tento kolorit občas přeruší velký vítr, který nám nadělí zavírací den. Mt. Hutt je totiž jedním z největrnějších areálů a tak se mu občas přezdívá Mt. Shut, právě kvůli uzavírkám pro vichr, který rozhoupe sedačky do neprovozuschopného stavu. Většinou pak probíhá zjišťování, jestli je možno další den otevřít kvůli množství nafoukaného sněhu na silnici a když je vše v pořádku, kolotoč se znovu roztočí, jakoby se nic nedělo.

     Jeden z prvních volných dnů jsme strávili tam u nás na pásech, kdy jsme si vyšlápli úbočím na vršek a pak mimo sjezdovky si to pustili dolů. Byl to takovej seznamovací vejšlap na rozhlídnutí se po okolních kopcích. A také na nákup se občas musí a to je příležitost vypadnout z té naší „vesnice“ do většího města Ashburton, nějakých 36 kilometrů směrem v mořskému pobřeží. Ne, že by to bylo nějak zajímavý zmiňovat, ale když při procházce parkem na jeho okraji potkáte 60 let starý Austin Morris i s jeho hrdým prvním majitelem, třiaosmdesátiletým pořád přeci jen vitálním dědou, tak je to esenciální setkání.

     Návštěva Porters v jednom z dalších dní volna už byla přeci jen výletem do vzdálenějších končin. Naházet všechny krámy do Puthciho a ráno vyrazit. Je to nějakých 90 kilometrů, ale když to výjde, zkrátíme si to o dobrých 40. Nu, nevyšlo, silnice z Rakaia Gorge do Porters Passu je v zimě uzavřena a tak Putchiho netrápíme 25 kilometry po stěrkový silnici, ale zas aspoň nemineme hornický osady jako Coal Gate a Springfield, kde jsme úplně náhodou narazili na začínájí hřbitov aut. Porters nás vítají osmikilometrovou štěrkovou silnicí, ne nepodobnou té naší na Mt.Hutt. Ale je to přeci jen níž a tudíž netrápíme Putchiho stoupáním do nebes a to si následně užíváme na pásech až na dvoutisícovej vrchol. Pěkně tam fučí a tak z původního plánu vyrazit po hřebínku až do vzdálenějšího sedla, ze kterýho jsme chtěli sjet, zůstává pouze traverz na jeho odvrácené straně a sjezd až téměř k autu. Ochudili jsme se sice asi o 300 metrů jízdy, ale vzhledem ke zbytku sjezdu to rozhodně nebyla nějaká velká ujma. A když to člověk spojí se svačinou s vlastnoručně upečeným chlebem, o který se den předem postarala Julča, nemá to chybu.

     Týdny běží a když je čas, vyrážíme na cesty. V closed days aspoň někde kolem, protože to nikdy nevíme dřív než v šest hodin ráno. Je to takový denní kolorit, v šest budíček, zkontrolovat internetový stránky areálu, jestli je otevřeno, snídaně a na sedmou na zaměstnaneckej bus, který odjíždí od kanceláře v centru Methvenu. A když je zavřeno, můžem si ještě dvě hodinky dospat a pak na devátou do kanceláře na „closed day activity,“ což je většinou nějaká teorie ohledně lyžování. Taková suchá příprava k výuce. Jednou zaměřeno na komunikaci, jednou na práci s rovnováhou a teď naposledy třeba na vnímání pohybů vlastního těla a jak to předat našim klientům, více tu používají oslovení hostům. To zabere tak hodinku, někdy dvě a máme padla. Takhle jsme se minule podívali na Methven walkway, procházkovou trasu polma okolo. A tak se pomalu dostáváme k dění posledních dní. Ještě by se slušelo zmínit, že během jedné cesty do Ashburtonu jsme se přimotali do největších povodní na Jižním ostrově za posledních dvacet let. Cestou tam jsme párkrát museli projet jezery naplavený vody z okolních polí až to chvílemi vypadalo jak vyhlídková plavba mezi patníky. O to zábavnější byla jízda zpátky, kdy už stačili tu samou silnici zavřít a museli jsme oklikou. Značení trochu pokulhávalo a tak jsme se stějně nakonec na tu naši silnici dostali a když už šla voda i přes přední kapotu, tak jsme radši ani nedýchali. Škoda, že jsme si zrovna na tuhle cestu s sebou nevzali foťák, abyste i Vy mohli vidět jaký to tu je, když se živly vzbouří. Však nahoře stačilo nasněžit, že to pomalu dva dny dávali dohromady a na zvlášť větrnných místech přístupové silnice se navála až osmimetrová vrstva sněhu.

     A tak jsme se dostali až k událostem posledních dní, našemu výletu k Lake Ohau a Tekapo, jak jinak než s lyžema na nohou. Předcházelo tomu udělat na Putchim technickou. Což nebylo tak jednoduchý jak jsme si na začátku mysleli. Neprošlo nám to kvůli pár maličkostem, ale okecat to nešlo. Zlomená klika, špatný silentbloky na motoru a jedna zadní pneumatika. Kdyby byl Putchi jak Modrej, tak by to nebyl takovej problém, ale přeci jen Japonci tam nenechali místa nazbyt ani nářádí se tu neválí na každým rohu a tak nám nezbylo než ho nechat v servisu. Konečnej účet na 800 dolarů nám zlehka vyrazil dech, ale co naplat, nenecháme si tím zkazit vejletnickou náladu a ve středu po práci vyrážíme na cestu.

     Lake Ohau je asi 250 kilometrů vzdálený jezero s poměrně malým areálem co se vleků týče, za to možností k volnýmu ježdění je mnohonásobně více. Ještě v noci dorážíme do Twizelu, městečka asi 30 kilometrů vzdáleného od Ohau a kousek od centra uleháme do pelechu. Ráno dojíždíme krásnou scenérií okolo jezera, v Lake Ohau Lodge si pujčujeme sněhový řetězy a vyrážíme na asi osmikilometrový stoupání k parkovišti. A za nedlouho si to už šlapeme zprvu sjezdovkama až dorážíme na samotnej hřeben. Stoupání svahem pokrytým ledovou krustou nevěstí nic dobrýho, ale snad to díky expozici vyhlídnutýho svahu bude při sjezdu lepší. Sváča nahoře, dvou kilometrovej traverz a pak už jen malovat a malovat oblouky do sněhu. Krusta na Slunku polevila, tak si tak klouzáme svahem, mezi oblouky se kocháme výhledy na jezero hluboko v údolí pod námi a nakonec opět dorážíme k Putchimu. Káva na cestu uvařená na parkovišti a pomalu se noříme zpátky na dno k jezeru. Vrátit řetězy a tradá k Lake Tekapo. Tam přijíždíme už po setmění a na informacích zjišťujeme jak to vypadá na Roundhillu a Mt. Dobson. To jsou dvě střediska, do kterých bychom se chtěli podívat zítra. Sněhu bude víc na Mt. Dobson a tak nějak celkově bychom chtěli spíš tam, tak se pro něj rozhodujeme a čeká nás ještě asi 40 kilometrů do Fairlie. A jelikož nám na informacích řekli, že nejezdí žádný skibus na Mt. Dobson, budeme muset znovu potrápit Putchiho do kopců, což jsme si chtěli tentokráte odpustit. Nicméně uvidíte později, jak nám tato informace zavaří. Naskakujeme tedy do auta a nocí si to frčíme do Fairlie, malýho městečka pod horama. Tradičně parkujeme blízko centra mezi domy v aleji a uleháme plni očekávání zítřejšího dne na pásech.

     Tak jak to bývá, ráno se budíme a po rychlý snídani vyrážíme, do z průvodce doporučované půjčovny, opět kvůli řetězům. A ejhle, řetězy už nepůjčují. Navíc nám ještě sdělí, že skibus jezdí, ale že jsme ho propásli. Zmocňuje se nás bezmoc, nejen že nemají řetězy, ale navíc ani nevědí, kde by se daly půjčit. A navíc na to, jak jsou tu všichni usměvavý a fajnovní, někdy až moc, tady máme opačný dojem, tak radši nebudeme dále otravovat a pádíme ven. Naproti je ještě benzinka, tak to zkoušíme tam. Tam už je to o trochu lepší a radí nám sportovní krám přes ulici. Aj sakra, otevírací doba až od 10 hodin. Nu, pobíháním kolem jsme už nějaký ten čas zabili a tak tu půlhodinku počkáme. Procházíme se po hlavním bulváru a na desátou jsme zpět. Aj, další zádrhel, nemají naši velikost, ale ještě nás posílájí do místního pneuservisu. Chlapi prolezli regály, ale také náš rozměr nenašli a ani přes ulici nemají. A tak si řikáme, že dnes ty lyže asi oželíme, vymyslíme suchej plán a užijeme si dne jinak. Vědět, že skibusy přeci jen jezdí, přivstali bychom si a bylo by to vše vpravo jak se říká, jenže evidentně, dnes není ten správnej den ku lyžování.

     Koukáme tedy do atlasu a cestou zpátky směrem k našemu dočasnýmu domovu nacházíme rezervaci Peel forest, jedno z posledních míst s dochovaným původím lesním porostem Jižního ostrova. Tak proč ne, courání se na lyžích vyměníme za courání v lese. Den je jak obrázek a tak je vlastně, jak ho strávíme, hlavně když to bude venku a trochu v pohybu. Kousek za Geraldine odbočujeme k Peel forestu a za nedlouho už parkujeme na jednom z parkovišť na jeho okraji. Nakonec to není ani tak malej kousek lesa a trávíme tu celý odpoledne. Obešli jsme si asi deseti kilometrovej okruh a stačili se pokochat lesem, který opravdu z okolních kopců neznáme. Většinu lesů, co tu vidíte tvoří jehličnaté stromy vypadající jako druh borovice. Ale tady si to šlapeme smíšeným lesem, borovice, palmy, buky a k tomu fůra křovin připomínající spíše daleko teplejší oblasti. Inu přítomnost nedalekého oceánu je evidentní.

     A tak jak se setmění připlížilo do kraje a my zas vyrazili na cestu, abychom nějak rozumně dojeli do Methvenu. Tak i naše povídání dospělo téměř do dnešních dní a ke svému dočasnému konci. Ještě máme zhruba měsíc práce před sebou a tak nashromáždíme další zážitky z hor od nás i doufejme od jinud a podělíme se o ně s Vámi v přístí relaci. Však se zatím podívejte na ostatní obrázky do galerie a co nevidět budeme zpět s další náloží.