Od Mt. Dobson bez Dobson až po stěhování

     Poslední vyprávění jsme končili vejletem na Lake Tekapo a neúspěšným pokusem o nějaké to špacírování na svazích Mt.Dobson. Možná o to zajímavější bylo pak se courat po lese a uvědomovat si tak velké rozdíly ve zdejším klimatu, kdy na dohled od zasněžených vrcholků hor objímáte kmen palmy, aby druhý den dole v Methvenu zas poletoval sníh.

     Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme další týden a vyrazili směrem k Mt. Dobson po druhé. Ve čtvrtek večer, přespíme na parkovišti a ráno naskočíme do skibusu, který nás doveze až ke sněhu. Plán to byl parádní, svačina nachystaná, lyže v autě, startujeme a pádíme si to ztemnělou krajinou směrem na Geraldine. S divokým nocováním na Zélandu je to jak jsme již psali trochu na levačku, ale opět sázíme na neutrální vzhled našeho Putchiho a spíme pár metrů od závory vjezdu na štěrkovou silnici do hor. Noc pod hvězdami posetou oblohou kousek od řeky. Co víc si přát. No třeba to, aby ráno nedošla smska od řidiče skibusu, že se moc omlouvá, ale že bohužel mají kvůli počasí na kopci „closed day.“ Sakra, takže ani na podruhé nám do na Dobsonu nevyjde.

   Začíná ale pěkný den a tak si nenecháme sebrat náladu a aspoň se jedem podívat do nedalekého Burkes Passu na pár krámů, co jsme si pamatovali stát kolem silnice. No je to takový pěkný vetešnictví, však víc napoví obrázky než kupa slov.

    Cestou zpátky se ještě zastavujeme na Raincliffu, takovým skalním útesu mezi pastvinami. Ne až tak zajímavý místo, když pomineme kombinaci palem skály a pěknýho počasí.

     A tak co více Vám ještě napsat o našich dnech tady na kopcích. S počasím je to trochu loterie a tak vyčkáváme na návrat stabilnějšího počasí. Jaro je už za dveřmi a přeci bychom se tu ještě podívali s pásy do hor po okolí. A nejen s počasím je to tu nahnutý.

     Naše bydlení v Methvenu se pomalu stává nesnesitelnější a nesnesitelnější. Jak jsme již minule popsali, Fi úklidu moc nedá, což by tak nevadilo, ale pořídila si do toho všeho nepořádku štěně francouzskýho buldočka. No, upřímně jsme to přijali s rozpačitými pocity. Se štěnětem to není jinak než s malým dítětem a když jsme pak viděli, jak Fi klimbá se svojí oblibenou skleničkou bílýho u televize a malej drobek čůrá, kde se mu zamane, navíc bez náznaku jakýhokoli pokusu o jeho učení ze strany majitelky. Začínali jsme toho mít tak akorát. Pejsek není v jejích očích nic jinýho než jen jakási pohyblivá forma plyšáka, místo toho aby jej od začátku častým chozením ven učila, kde se vykonává potřeba, maximálně papírovým ubrouskem utře loužičku a je jedno jestli na dřevěný podlaze nebo na koberci. Zkrátíme to, trvalo to dvě rozšlapaný hovna po baráku než jsme se rozhoupali odstěhovat. Poslední kapkou totiž bylo, když se houbička na nádobí ještě se zbytky výkalů objevila ve dřezu v kuchyni. Naštěstí se tou dobou uvolnilo místo v jednom prímovním domku v Mount Somers a tak jsme byli do večera přestěhovaní. Filip s Bárou, kteří akorát končili v restauraci na kopci odjížděli do Christchurch a když slyšeli o našich trampotách, dali nám kontakt na jejich pana domácího, ať se zkusíme dohodnout. Pár dní před onou poslední kapkou jsme tedy rozvažovali, počítali dojíždění do Methvenu na bus, protože Mount Somers je asi 30 kilometrů vzdálená vesnice a když už to vypadalo, že se necháme ukolíbat a příjmeme čůrající štěně za standart, přišlo ono druhý, zlomový hovno. S prominutím to takhle píšu vulgárně, ale když do toho šlápnete při oblíkání uprostřed obýváku, tak se nad ním taky nerozjímáte jak nad jarní sněženkou. A tak jsme po návratu z areálový kanceláře, neb jsme měli zrovna closed day, sbalili těch svých pár švestek a frčeli pryč. A jaký to tu máme, posuďte z obrázků. Vesnice ještě menší než Methven, tři ulice, ale o to zajímavější stavby se tu najdou.

    Jak dny plynou i nám se pomalu krátí zímní čas. Ovšem doufáme, že se ještě dosyta vyřádíme na lyžích a tak se na to můžete těšit spolu s námi. A čekání na dalších pár řádek a hlavně obrázků si krátit prohlédnutím galerie, ostatně jak Vás lákáme pokaždé na konci příspěvku.

Adamsnovic rodina

     A tak jsme se nastěhovali k Fi. Do domku jak vystřiženýho z Adamsnovy rodiny a navíc doopravdy. Fi se totiž jmenuje Adams. Jak jsme již řekli, je to spíše taková barabizna, ale na tu zimu to bude stačit. Funguje to tu tak, že místní, co nemají plně obsazený dům si během zimních měsíců přivydělávají jako rentiéři prázdných pokojů. Takže si pronajmete pokoj a zbytek domu sdílíte s celou rodinou. Popravdě, jako sociologický pokus dobrý, ale představa, že by tu člověk takhle žil déle než ty 3 – 4 měsíce nic moc. To je případ našeho druhého spolubydlícího, Errola. Methven není pouze lyžařskou vesnicí, do které se všichni sjedou pouze na sezónu, i když se určitě v zimě tak zdvojnásobí. Je to centrum úrodný roviny Canterbury s jednou kravskou farmou vedle druhý a opodál na to všechno zíraj ovce, který tu mimochodem byly dříve v převaze. A kde nejsou zvířata seje se cokoliv, co tu může vyrůst. A tak kromě zmiňovaných sezónních lyžníků tu všichni na jaře sundaj můndury s logem Mt.Hutt a jdou z vesela zemědělničit, stejně jako náš Errol. A proč zrovna dům hrůzy? Nu, paní není zrovna dvakrát pěčlivá domácí puťka a tak i když jinejm lidem jezdí uklízet po barácích, platí na ní pořekadlo o kovářově kobyle jako na nikoho. Stoletý pavučiny, prach co tu pamatuje první evropský přistěhovalce a špinavý nádobí ve skříních připomínající spíše pokusy s více či méně živou kulturou. Ale na druhou stranu, jsme pod střechou a to že se topí pouze v obýváku krbovejma kamnama, to je takovej zélandskej standart. Zbytek se dohání přenosnými přímotopy nebo aspoň vyhřívací podložkou v posteli, jako je tomu v našem pokoji. A tak to je spíš o tom, že když člověk vytáhne něco ze skříně v kuchyni, je dobrý to dvakrát prohlídnout a pak pro jistotu umejt. To by ale jako popis bydlení už mohlo stačit. Spíš se vrhnem na to co tu vlastně děláme.

     Dorazili jsme v úterý a tak ve středu ještě dovybalujeme krámy z auta. Celkově děláme takovou revizi všeho, co jsme s ním dostali a některý nahnilý věci rovnou míří do popelnice, třeba jako porlorozpadlý kempovací křesílka. Sušíme stan a větráme Putchiho co se dá. Obhlížíme okolí a mimo jiné u jedné zapadlé dílny nacházíme krásný čtyřkolový krasavce, tak ejhle, i tady mají ke starým krámům vztah. Další dny trávíme samostudiem k Induction programu, což je věc která bude následovat. V neděli navečer bychom totiž měli podepsat smlouvy a následující týden budeme trávit přednáškama o náplni naší práce, o naší firmě, o tom jak všichni spolupracují se všemi a tak, zkrátka takový uvedení do obrazu jak to tu funguje. A součástí toho je takový dotázníkový šetření neustále hodnotící jak si zatím stojíme. Ale součástí toho by mělo být něco lyžování, tak to snad nějak přežijem. A jelikož na víkend si už můžeme vyzvednout permice, pomalu se chystáme, že po nedlouhý jarní přestávce zase zkusíme upalovat po sněhu z kopce. Ale nepředbíhejme, ještě se podíváme do Rakaia Gorge, soutěsky, nebo spíš údolí řeky Rakaia.

   Je to takovej velkej kaňon asi dvacet kilometrů od Methvenu, kterým se odvádí voda z nedalekých hor do moře. Podle toho to taky vypadá, protože místy i víc jak sto metrů široký koryto je převážně prázdný a vodní hladina se tu asi pravidelně zvedá v jarním období tání… teda podzimním, pro nás Evropany. Errol nám pověděl, že by tam měla být nějaká vycházková trasa a tak jsme se rozhodli to ještě před lyžařským víkendem prověřit. Nejzajímavější na tom celým je, že ze smíšenýho lesa koukáte na zasněžený vršky hor a do toho mezi borovicema rostou palmy. Vskutku neobvyklá směsice. Šlapeme si to tedy po takové pěšině z jedné strany ohraničené srázem končícím v Rakaia river a z druhé strany ohradníkem od pastvin. Pás lesa se klikatí kolem břehů, po příkrých stráních i mezi skalnatými žebry. Postupujeme k vyhlídce, kde testujeme zapujčenou a mírně tekoucí termosku a užíváme si prázdnoty, která tu z kraje vyzařuje a kterou narušuje jen vzdálené ovčí stádo. Jenže bohužel večer se pomalu blíží a tak nakonec otáčíme ještě před opuštěnými uhelnými doly a slibujeme si že se sem na jaře vrátíme.

     A je tu víkend a první lyžování hlavou dolů. Ráno se ubíráme ztichlou ulicí na skibus a tak jen dumáme jak to bude vypadat až bude zima v plným proudu. Z rozjímání nad, v prvních slunečních paprscích pomalu mizící, jinovatkou nás vytrhává skibus, regulérní autobus, kterým bychom si to měli hasit poprvé na kopec. Usměvavý řidič nám pomáhá s lyžema do kufrů, platíme 40 dolarů za zpáteční jízdenku pro oba a uháníme vstříc nejen novýmu dni, ale i prvním obloukům na jižní polokouli. Nevím jestli jsem už o tom zmínil, ale Methven leží 319 metrů nad mořem a spodek lyžařskýho areálu Mount Hutt, který se stává na další skoro čtyři měsíce naším druhým domovem je 1680 m n.m. Tedy celkem pěkný převýšení na nějakých 25 kilometrech. Však také jedeme bezmála hodinu a tak se člověk alespoň stačil probrat. Později budeme tuto ranní cestu užívat spíše k opačné činnosti, tedy dospávání nocí násilně přerušených ranním zapípáním budíků. Nahoře nacházíme kancelář lyžařské školy a jdeme se přivítat s prvními lidmi od fochu, se kterými budeme teď stále v kontaktu. Usměvaví kluci nám hned dávají skipasy a přejou pěkný poježdění, tak moc neotálíme a vyrážíme. A jak to vlastně u nás vypadá? Mt Hutt je jeden z okolních vršků, jehož úbočí tvoří obrovskej kotel a v něm je celý areál situovanej. Až na část South Face, která je za jeho jihovýchodní hranou. Tři lanovky stačí obsloužit všechny směry a tak to navíc s tou trochou sněhu co tu teď zrovna je vypadá jako celkem malý středisko. Pravda, že se následně v zimě přesvědčíme o opaku. Jakmile padne sníh, je tu opravdu nepřeberně možností, jak se pustit z kopce dolů. Ctyřsedačka jede od pohledu pomalu a tak rovnou zkoušíme šestisedačku až na samotný vršek. O dalším ježdění se asi nemusíme moc rozepisovat, stačí asi napsat, že je to opravdu divný, když se člověk znovu ocitne v lyžákách v době, kdy se spíš těší na nějaký letní vejletění za lezením po skalách. Ale zvykáme si. Však se sem ještě vracíme i v neděli a navečír přichází velká chvíle podepisování smluv a fasování mundůrů.

     No a o tom bude stačit napsat jen tolik, že rozumět Zélanďanům je trochu oříšek. Všichni tu neskutečně rychle melou, navíc dost slov má hodně jinou výslovnost a tak se jen snažíme pochytit co nejvíc, co jde. Konečně se potkáváme i s Markem, Merlinovým známým z lektorskýho sboru APUL (Asociace profesionálních učitelů lyžování) a tak jsme na to tři a nutno dodat, že nás Marek v mnoha věcech zachraňuje. Organizační věci, fasování oblečení a zítra na kopec. Dopoledne nějaká teorie a odpoledne skloznutí se se zbytkem sestavy. Tým je vskutku mezinárodní. Britové, Američani, Polka, Francouz, Španěl, par Australanů a tři Češi. Jak později zakoušíme, česká komunita je tu podstatně větší a je nás tu zhruba šestnáct včetně některých, kteří zde už žijí na stálo. Ráno už tedy oficielně jako zaměstnanci míříme na kopec vstříc přednáškám o NZSKI, což je organizace, která spojuje náš resort ještě s dvěma dalšími, Remarkables a Coronet Peak. Pak samozřejmě nezbytné Health & Safety, něco co bychom u nás nazvali bezpečnost práce jen s tím rozdílem, že tady jsou na to přímo ujetý. Když jsme si v manuálu přečetli, že bychom měli vyplnit formulář, když uvidíme odloženou lopatu, protože by se mohlo stát, že na ní někdo v nepozornosti šlápne a může si způsobit zranění, tak jsme málem lehli smíchy pod stůl. Bohužel tahle přeopatrnost se nese světem jako mor, až má člověk pocit, že se vše dá vyřešit tabulkou ne nepodobnou těm, co tu mají na záchodech, že si máte před jejich opuštěním umýt ruce, jako by to nebylo samozřejmostí, kterou předávájí rodiče svým dětem jako jeden ze základních životních principů, tak jako mnoho dalších nikde nepsaných, ale zcela jasných věcí jako, že když se něco vařilo, tak to pálí. Pak jsme ještě prošli všechny budovy, co v areálu jsou a hotovo. Vyplnit třiceti stránkovej „workbook,“ pětkrát se včas ukázat na nástupu, podle toho jaké lekce by měly začínat a odstínovat 2 lekce, což je vlastně účastnit se na hodině některého služebně staršího instruktora, abychom viděli jak to tu dělají. V sobotu máme splněno a začínáme učit.
     O tom jak se tu učí asi netřeba sáhodlouze povídat, ostatně je to práce, na kterou jsme zvyklí z Čech a tak jediná možná trochu překvapivá věc je, že tu moc nelpí na tom, abychom používali výhradně novozélandskou metodiku, ale můžeme postupovat i podle té české. Pravda, že se moc nerozcházíme v základních principech a tak není žádnej velkej problém se adaptovat na místní prostředí.
     A tak začíná kolotoč 5 pracovních dnů vždy na čtvrtek a pátek přerušený našimi dny Off, tedy „víkendem.“ A tudíž možností buď vypadnout někam jinam, nebo se podívat k nám nahoru a využít lyžování jen pro vlastní potěšení bez pronásledování klienty. Tento kolorit občas přeruší velký vítr, který nám nadělí zavírací den. Mt. Hutt je totiž jedním z největrnějších areálů a tak se mu občas přezdívá Mt. Shut, právě kvůli uzavírkám pro vichr, který rozhoupe sedačky do neprovozuschopného stavu. Většinou pak probíhá zjišťování, jestli je možno další den otevřít kvůli množství nafoukaného sněhu na silnici a když je vše v pořádku, kolotoč se znovu roztočí, jakoby se nic nedělo.

     Jeden z prvních volných dnů jsme strávili tam u nás na pásech, kdy jsme si vyšlápli úbočím na vršek a pak mimo sjezdovky si to pustili dolů. Byl to takovej seznamovací vejšlap na rozhlídnutí se po okolních kopcích. A také na nákup se občas musí a to je příležitost vypadnout z té naší „vesnice“ do většího města Ashburton, nějakých 36 kilometrů směrem v mořskému pobřeží. Ne, že by to bylo nějak zajímavý zmiňovat, ale když při procházce parkem na jeho okraji potkáte 60 let starý Austin Morris i s jeho hrdým prvním majitelem, třiaosmdesátiletým pořád přeci jen vitálním dědou, tak je to esenciální setkání.

     Návštěva Porters v jednom z dalších dní volna už byla přeci jen výletem do vzdálenějších končin. Naházet všechny krámy do Puthciho a ráno vyrazit. Je to nějakých 90 kilometrů, ale když to výjde, zkrátíme si to o dobrých 40. Nu, nevyšlo, silnice z Rakaia Gorge do Porters Passu je v zimě uzavřena a tak Putchiho netrápíme 25 kilometry po stěrkový silnici, ale zas aspoň nemineme hornický osady jako Coal Gate a Springfield, kde jsme úplně náhodou narazili na začínájí hřbitov aut. Porters nás vítají osmikilometrovou štěrkovou silnicí, ne nepodobnou té naší na Mt.Hutt. Ale je to přeci jen níž a tudíž netrápíme Putchiho stoupáním do nebes a to si následně užíváme na pásech až na dvoutisícovej vrchol. Pěkně tam fučí a tak z původního plánu vyrazit po hřebínku až do vzdálenějšího sedla, ze kterýho jsme chtěli sjet, zůstává pouze traverz na jeho odvrácené straně a sjezd až téměř k autu. Ochudili jsme se sice asi o 300 metrů jízdy, ale vzhledem ke zbytku sjezdu to rozhodně nebyla nějaká velká ujma. A když to člověk spojí se svačinou s vlastnoručně upečeným chlebem, o který se den předem postarala Julča, nemá to chybu.

     Týdny běží a když je čas, vyrážíme na cesty. V closed days aspoň někde kolem, protože to nikdy nevíme dřív než v šest hodin ráno. Je to takový denní kolorit, v šest budíček, zkontrolovat internetový stránky areálu, jestli je otevřeno, snídaně a na sedmou na zaměstnaneckej bus, který odjíždí od kanceláře v centru Methvenu. A když je zavřeno, můžem si ještě dvě hodinky dospat a pak na devátou do kanceláře na „closed day activity,“ což je většinou nějaká teorie ohledně lyžování. Taková suchá příprava k výuce. Jednou zaměřeno na komunikaci, jednou na práci s rovnováhou a teď naposledy třeba na vnímání pohybů vlastního těla a jak to předat našim klientům, více tu používají oslovení hostům. To zabere tak hodinku, někdy dvě a máme padla. Takhle jsme se minule podívali na Methven walkway, procházkovou trasu polma okolo. A tak se pomalu dostáváme k dění posledních dní. Ještě by se slušelo zmínit, že během jedné cesty do Ashburtonu jsme se přimotali do největších povodní na Jižním ostrově za posledních dvacet let. Cestou tam jsme párkrát museli projet jezery naplavený vody z okolních polí až to chvílemi vypadalo jak vyhlídková plavba mezi patníky. O to zábavnější byla jízda zpátky, kdy už stačili tu samou silnici zavřít a museli jsme oklikou. Značení trochu pokulhávalo a tak jsme se stějně nakonec na tu naši silnici dostali a když už šla voda i přes přední kapotu, tak jsme radši ani nedýchali. Škoda, že jsme si zrovna na tuhle cestu s sebou nevzali foťák, abyste i Vy mohli vidět jaký to tu je, když se živly vzbouří. Však nahoře stačilo nasněžit, že to pomalu dva dny dávali dohromady a na zvlášť větrnných místech přístupové silnice se navála až osmimetrová vrstva sněhu.

     A tak jsme se dostali až k událostem posledních dní, našemu výletu k Lake Ohau a Tekapo, jak jinak než s lyžema na nohou. Předcházelo tomu udělat na Putchim technickou. Což nebylo tak jednoduchý jak jsme si na začátku mysleli. Neprošlo nám to kvůli pár maličkostem, ale okecat to nešlo. Zlomená klika, špatný silentbloky na motoru a jedna zadní pneumatika. Kdyby byl Putchi jak Modrej, tak by to nebyl takovej problém, ale přeci jen Japonci tam nenechali místa nazbyt ani nářádí se tu neválí na každým rohu a tak nám nezbylo než ho nechat v servisu. Konečnej účet na 800 dolarů nám zlehka vyrazil dech, ale co naplat, nenecháme si tím zkazit vejletnickou náladu a ve středu po práci vyrážíme na cestu.

     Lake Ohau je asi 250 kilometrů vzdálený jezero s poměrně malým areálem co se vleků týče, za to možností k volnýmu ježdění je mnohonásobně více. Ještě v noci dorážíme do Twizelu, městečka asi 30 kilometrů vzdáleného od Ohau a kousek od centra uleháme do pelechu. Ráno dojíždíme krásnou scenérií okolo jezera, v Lake Ohau Lodge si pujčujeme sněhový řetězy a vyrážíme na asi osmikilometrový stoupání k parkovišti. A za nedlouho si to už šlapeme zprvu sjezdovkama až dorážíme na samotnej hřeben. Stoupání svahem pokrytým ledovou krustou nevěstí nic dobrýho, ale snad to díky expozici vyhlídnutýho svahu bude při sjezdu lepší. Sváča nahoře, dvou kilometrovej traverz a pak už jen malovat a malovat oblouky do sněhu. Krusta na Slunku polevila, tak si tak klouzáme svahem, mezi oblouky se kocháme výhledy na jezero hluboko v údolí pod námi a nakonec opět dorážíme k Putchimu. Káva na cestu uvařená na parkovišti a pomalu se noříme zpátky na dno k jezeru. Vrátit řetězy a tradá k Lake Tekapo. Tam přijíždíme už po setmění a na informacích zjišťujeme jak to vypadá na Roundhillu a Mt. Dobson. To jsou dvě střediska, do kterých bychom se chtěli podívat zítra. Sněhu bude víc na Mt. Dobson a tak nějak celkově bychom chtěli spíš tam, tak se pro něj rozhodujeme a čeká nás ještě asi 40 kilometrů do Fairlie. A jelikož nám na informacích řekli, že nejezdí žádný skibus na Mt. Dobson, budeme muset znovu potrápit Putchiho do kopců, což jsme si chtěli tentokráte odpustit. Nicméně uvidíte později, jak nám tato informace zavaří. Naskakujeme tedy do auta a nocí si to frčíme do Fairlie, malýho městečka pod horama. Tradičně parkujeme blízko centra mezi domy v aleji a uleháme plni očekávání zítřejšího dne na pásech.

     Tak jak to bývá, ráno se budíme a po rychlý snídani vyrážíme, do z průvodce doporučované půjčovny, opět kvůli řetězům. A ejhle, řetězy už nepůjčují. Navíc nám ještě sdělí, že skibus jezdí, ale že jsme ho propásli. Zmocňuje se nás bezmoc, nejen že nemají řetězy, ale navíc ani nevědí, kde by se daly půjčit. A navíc na to, jak jsou tu všichni usměvavý a fajnovní, někdy až moc, tady máme opačný dojem, tak radši nebudeme dále otravovat a pádíme ven. Naproti je ještě benzinka, tak to zkoušíme tam. Tam už je to o trochu lepší a radí nám sportovní krám přes ulici. Aj sakra, otevírací doba až od 10 hodin. Nu, pobíháním kolem jsme už nějaký ten čas zabili a tak tu půlhodinku počkáme. Procházíme se po hlavním bulváru a na desátou jsme zpět. Aj, další zádrhel, nemají naši velikost, ale ještě nás posílájí do místního pneuservisu. Chlapi prolezli regály, ale také náš rozměr nenašli a ani přes ulici nemají. A tak si řikáme, že dnes ty lyže asi oželíme, vymyslíme suchej plán a užijeme si dne jinak. Vědět, že skibusy přeci jen jezdí, přivstali bychom si a bylo by to vše vpravo jak se říká, jenže evidentně, dnes není ten správnej den ku lyžování.

     Koukáme tedy do atlasu a cestou zpátky směrem k našemu dočasnýmu domovu nacházíme rezervaci Peel forest, jedno z posledních míst s dochovaným původím lesním porostem Jižního ostrova. Tak proč ne, courání se na lyžích vyměníme za courání v lese. Den je jak obrázek a tak je vlastně, jak ho strávíme, hlavně když to bude venku a trochu v pohybu. Kousek za Geraldine odbočujeme k Peel forestu a za nedlouho už parkujeme na jednom z parkovišť na jeho okraji. Nakonec to není ani tak malej kousek lesa a trávíme tu celý odpoledne. Obešli jsme si asi deseti kilometrovej okruh a stačili se pokochat lesem, který opravdu z okolních kopců neznáme. Většinu lesů, co tu vidíte tvoří jehličnaté stromy vypadající jako druh borovice. Ale tady si to šlapeme smíšeným lesem, borovice, palmy, buky a k tomu fůra křovin připomínající spíše daleko teplejší oblasti. Inu přítomnost nedalekého oceánu je evidentní.

     A tak jak se setmění připlížilo do kraje a my zas vyrazili na cestu, abychom nějak rozumně dojeli do Methvenu. Tak i naše povídání dospělo téměř do dnešních dní a ke svému dočasnému konci. Ještě máme zhruba měsíc práce před sebou a tak nashromáždíme další zážitky z hor od nás i doufejme od jinud a podělíme se o ně s Vámi v přístí relaci. Však se zatím podívejte na ostatní obrázky do galerie a co nevidět budeme zpět s další náloží.

Jak se to vše semlelo

     A tak se po delší odmlce opět vracíme k Vám, našim čtenářům se zápisky z cest. Proč to tu tak dlouho spalo a nic nepřibývalo, osvětlíme později, jen můžu slíbit pár obrázků z cest po Západní Evropě a aj nějaký ten sraz opět navštívíme a dokonce nový přírůstek do automobilové rodiny představíme. Ale to sem budeme přisypávat postupně. Teď ovšem tramtadadáá…pojďte s námi prožít vejpravu na druhou stranu Zeměkoule… Nový Zéland čeká…
     Ano ano, je to tak. Sotva jsme odložili lyže po letošní dlouhé zimě, obletěli jsme půlku světa, abychom si je opět nazuli. Ale to už předbíhám, slušelo by se nás nejprve představit. Mě už znáte…prostě Merlin. Ale s druhým členem týmu jsme ještě na našich virtuálních stránkách tu čest neměli, i když už nějaký ten pátek do týmu Coffee Garage patří. Julča, nepolevující opatrovnice toulavých psů, věčný smíšek výpravy.
     A co že nás to napadlo, chodit po Zemi hlavou dolů? Může za to právě Julča, byl to její sen se sem podívat a tak když jsme to zhodnotili, vyšel nám loni na podzim jako nejideálnější termín k odletu letošní červen. Julča bude mít po státnicích, Merlin snad zatím stihne dát do pucu Modrýho i Zářivku (jeho novou kámošku, o který se ještě rozepíšem v některým z dodatečně vložených článků) a všechny věci kolem lyžování na severní polokouli, abychom mohli vyrazit za lyžema na tu jižní. No, zas tak lehký to nebylo. Ještě celkem podstatná část…víza, tedy přesně, working holiday víza, u kterých je kvóta pro celou Českou republiku pouze 1200 míst. Znamenalo to velký otazník v cestě, jestli pojedeme nebo ne. Funguje to totiž tak že v určitý den spustí novozélandská vláda internetovou aplikaci a kdo dřív přijde, správně vyplní několikastránkový dotazník a na závěr zaplatí, ten spíš víza dostane. Servery neustále padají, ale nám se to zdárně daří a po tří hodinovým maratónu u počítače jsme zas o kousek blíž. A z toho kousku se stane pořádnej kus po pár dnech, když nám dojde potvrzení, že jsme to úspěšně zvládli a můžeme se tedy vrhnout na řešení letenek a pojištění. To bylo v březnu, takže ještě času dost. No a to by tak úvodem stačilo, trochu popojedem…
     Je pátýho června a sedíme v Praze na Ruzyni a tak nám to pomalu začíná docházet. Čtyřy narvaný bágly, dva futrály s lyžema a první úsek cesty před námi, další pevná půda pod nohama bude Peking.
   Tuto část trochu zrychleně přeskáčem, ono na lítání není nic zas tak zajimávýho. Když pomineme vzlet a přistání, tak je to jako sedět v trochu větším autobusu, do oněmění koukat na filmy promítající se na monitoru v sedačce před Vámi, přerušené vycházkami letušek s jídelními vozíky a turbulencemi. Ale nakonec jste zase na zemi, tubus od letadla do terminálu, prohlídka všeho možného, hledání cesty na další terminál, skoro nezištná pomoc pracovnice letiště končící asi nejdražším taxíkem v podání jejího záhadnýho známýho pod rouškou, že není času nazbyt. Ale už sedíme v letadle a míříme k dalšímu čínskému letišti Shenzen. A opět to samé, nahoru, chvíle komíhání v oblacích a zpátky na zem. Tam se nám to trochu natáhlo, ale díky zpoždění letu kvůli počasí nakonec máme čas i na testování místního piva a věru není špatný. Ovšem i tady je nakonec příroda nakloněna a můžeme nahoru. A ne jen tak na chvíli, víc jak půldne ve vzduchu než z okýnka zahlídneme zelenou zemi pod námi. V dopoledním Slunci nabývá přátelské atmosféry…tak uvidíme, na další rok se nám stane přechodným domovem.

     Jedna věc je přistát a druhá je projít celní prohlídkou se všemi krámy, co si takhle člověk veze s sebou. Naštěstí se to smázne dodatečným umytím podrážek našich pohorek, abychom sem nezavlekli něco nežádoucího a jsme oficielně vpuštěni do země.

     Jsme v Aucklandu na letišti, je jedna po poledni a musíme rozlousknut jeden zapeklitej oříšek, jak se dostat na Jižní ostrov. Plán je totiž takový, máme celkem asi deset dní do nástupu do práce na Mount Hutt, nedaleko vesničky Methven na Jižním ostrově. Jedna z možností je přeletět do Chritschurch, většího města na severovýchodě Jižního ostrova, odkud to jednak už není daleko do Methvenu a rovněž se tu zvyšuje šance na koupi auta, který se nám tak jak tak bude hodit, nejen k cestování s tou kupou věcí, ale i k bydlení na cestách. Anebo auto sehnat už v Aucklandu a na Jižní ostrov se dostat po vlastních. Prověřujeme první možnost a když se dostáváme k ceně za letenku a bagáž na 450 NZD, rezignujeme, přeci jen to letadlo nemusíme nutně kupovat, stačilo by jen přeletět. Projíždíme tedy inzeráty, zda by se nenašel nějakej šikovném povoz už tady v Aucklandu. Den však pokročil a tak padá volba na přespání v nedalekém hostelu, sotva 15 minut autobusem. Tam pokračuje hledání v inzerátech a odepisování na ně. Nakonec uleháme s vizí, že ráno moudřejší večera a poprvé spíme hlavou dolů.

   Ráno je opravdu moudřejší a tak když nám recepce potvrdí, že nás opravdu nemůžou ubytovat ještě na jednu noc, žhavíme opět počítače, zda by se přeci jen nějaký čtyřkolový společník nenašel… spíše tedy doufáme, že nám někdo včas odpoví na obeslané inzeráty. A světe div se, odepisuje jeden Francouz, podle jména Johann to sice nevypadá, ale mohl by nám auto do půlhodiny ukázat. Paráda, souhlasíme a trochu naivně se už vidíme, jak rveme ty naše bágly do kufru a frčíme objevovat cizí krajinu. No což o to, Mazda se kterou přijel se nám opravdu líbí, ale potřeboval by ji ještě do zítra, aby si sbalil věci a zařídil letenku do Austrálie, kam pokračuje. Platí, zítra se sejdeme v centru na Britomartu, kde proběhne konečný prodej povozu do našich rukou. Ale co teď…?
      Naštěstí měla Julča eso v rukávu v podobě nově nabytého známého z facebooku, který na jednu zprávu odepsal, že kdyby nebylo zbytí s noclehem, šlo by přepunkovat u nich na gauči. Domlouváme se tedy s ním, zda by to opravdu šlo, ráno pak dojet do centra a cestou zpátky si nabrat věci a vyrazit na cesty. Lukáš a Zuzka se nás příkladně ujímají, tak alespoň jako malý poděkování vaříme společnou večeři. Uleháme ke spánku a těšíme se na nadcházející den.
     Ráno se loučíme a ještě si jednou necháváme vyradit cestu do města. Je to jednoduchý, takovou vilkovou čtvrtí se dostaneme k moři do centra části St.Heliers, kde si stíháme v mezičase čekání na autobus vyřídit účet v bance i snídani na lavičce s výhledem na podzimní moře. Zanedlouho ale už sedáme do autobusu a míříme si to do samotnýho středu Aucklandu. Což jsou vlastně čtyři hlavní ulice v okolí vlakového nádraží Britomart. Je kolem poledne, když se tam znovu setkáváme s Johannem a během půl hodiny se stáváme novými majiteli Putchiho, jak jsme naši Mazdu MPV pojmenovali. Ještě vyřídit pojištění a můžeme opět vyrazit do St.Heliers.

    Cestou dáváme sushi, přeci jen když máme japonský auto, slušelo by se začít stylově. Nabíráme věci u Lukáše a ještě notnou chvíli kecáme o jejich plánech, našich a domlouváme se, že by se za námi mohli zastavit na lyže, kdyby měli cestu. Ještě nakoupit, natankovat a dobrodružství začíná.
     Noc už dávno vládne krajinou, když se vymotáváme na okraj Aucklandu a ukrajujeme první kilometry novozélandskou krajinou. Však už se nemůžeme dočkat až to zítra uvidíme za denního světla. Zastavujeme až po nějakých sto padesáti kilometrech na okraji Cambridge, kde poprvé zakoušíme spaní v našem novým kamarádovi. A nutno říct, že nijak nepohodlné, i když dva balíky lyží dělají své.

     Ještě by se slušelo říct, že je tady na Zélandu divoký kempování zakázaný, teda pokud nemáte tzv.: „Self contained car,“ což je vlastně obytný auto, který musí být úplně soběstačný včetně záchodu a tak. Ale když se chováte nenápadně, tak se dá úspěšně schovat i vedle hlavní silnice.
     Ale je čas zvednout kotvy a zase postoupit dál na jih. Včera v noci jsme si odbyli nudný kilometry po čtyřproudový dálnici a dnes už se potloukáme po novozélandským venkovu a stojí to za to, však víc než tisíce slov vyjádří obrázky v galerii. A když si oběd uděláte na břehu Lake Taupo, tak i taková autoturistika má svoje kouzlo. dělají své.

  

   Směřujeme k Wellingtonu a tak cestou v malé vesnici nedaleko nějakého armádního výcvikového prostoru zastavujeme na  kávu kvůli internetu. Potřebujeme totiž zarezervovat místo na trajektu přes Cook Straight, abychom se dostali na Jižní ostrov. Vše se daří a protože je to nějakých 300 km, na obrubníku kuchtíme večeři, vyrážíme a přespání plánujeme až do Wellingtonu, abychom to měli k trajektu co nejblíže, na startovní čáře odbavení musíme totiž být už v sedm ráno. Nakonec spíme přímo v přístavu a k terminálu to máme sto metrů. 

     A ani se nenadějem, tři hodiny utečou jako voda, doslova, a jsme na Jižním ostrově. A tak druhá polovina výletu k našemu kopci začíná. Natankovat, dokoupit trochu zásob a frčíme dál. Ve druhým městečku se nám mění plán, neb jsme původně měli namířeno do Christchurch po pobřeží, silnice je ale zavřená a tak nás čeká téměř stejně dlouhá cesta přes hory. No, co se dá dělat, i to bude jistě zajímavé.

    Pomalu se noříme do údolí a tak se různě střídají vesničky, auta kolem, až na chvilku zastavujeme u vodopádu na řece, podél které jedeme. A tak se aspoň trochu protáhneme. Celkem vzato nejde o nic výjimečnýho, 20ti metrovej schod na řece, to zajímavější však následuje. Ještě se naposled chceme podívat z vyhlídky, která je hned vedle parkoviště. Stojíme opřeni o zábradlí a najednou za námi něco šustí a tak se pomalu otáčíme. A on si to tam štráduje kiwi, zvíře ne nepodobné slepici, které je mimo jiné znakem Nového Zélandu a jak se později dozvídáme, je celkem vzácně k vidění ve volné přírodě. Jak se objevil tak i v křoví zmizel a tak nezbývá než opět naskákat do Putchiho a vyrazit.
     Později v noci zastavujeme v Hamner Springs, malý vesnici pod kopcema. Ještě bychom bývali pokračovali, ale oranžová kontrolka na nás už výhružně svítí a tak by se slušelo dopřát Putchimu něco benzínu na posilněnou. Jako z udělání je ale jediná benzinka široko daleko zavřená a nemá ani noční samoobslužný provoz, takže zůstáváme do rána, až se otevře. Chvíli hledáme místo na zakempování a když nenacházíme, zůstáváme v té samé ulici jako je zmíněná benzinka a jak ráno zjišťujeme, s nádherným výhledem na zasněžený vrcholky hor.

    Ráno se staráme o našeho čtyřkolového kamaráda, jak jsme měli v plánu už v noci a pokračujeme. Je to tu krásný místo a tak se sem ještě určitě v průběhu dalšího toulání vrátíme. Směřujeme k Christchurch a pomalu zas sjíždíme z kopců do nížin. Krajina se pomalu mění až jsme opět na dosah od mořské hladiny. Ještě něco nakupování a posledních sto kilometrů dorážíme už zas s nastupující tmou.

     Julča má v merku dvě potencionální místa na ubytování na celou nadcházející zimu a tak ještě večer stíháme jedno prohlídnout asi dvacet minut od Methvenu. Je to krásně zrekonstruovaném dům, ale trochu uprostřed ničeho, tak uvidíme jak bude vypadat to druhé, kam se půjdeme podívat zítra. Uleháme do postele k lyžím, ztraceni někde mezi okolními farmami a necháváme si zdát o tom jak asi bude vypadat zítřejší nabídka.

     Však se také dočkáme. Ráno vyrážíme oněch zpátečních 20 minut do Methvenu a jdem se podívat na místní informační středisko. A je zde další překvapení, Julča si kupuje zápisník a když přijde řeč na placení, odpověď přichází v češtině a tak tu máme první spřízněnou duši, Vendy, která nám hned radí co a jak. Sama už tu je šest let, tak si hned sdělujeme první dojmy z našeho působení hlavou dolů. Ovšem jsou dvě odpoledne a tak směřujeme k Fi, paní pronajímající pokoj v jejím baráčku v Cameron street nedaleko centra. No baráčku, taková stará kůča, by spíš byl přiléhavější popis. Ne moc opečovanej, zašlej přízemní domek s krbovýma kamnama jako posledním výstřelkem místo topení. Ukazuje nám pokoj, prostě vybavenej, s fůrou nálepek po odstraněnejch plakátech, zašlou ale plně vybavenou kuchyni. Vcelku příjemná paní a tak se s ní loučíme, a jdeme na krátkou procházku po okolí. Probíráme to z jedné strany, z druhé a nakonec bereme nabídku od Fi. Je to sice nic moc, ale na druhou stranu v místě, nebude potřeba každý ráno dojíždět a tak to za to dobrodružství bydlení v trochu strašidelným baráku stojí.

     Nu a tak nám začíná další kapitola, život lyžařskejch instruktorů hlavou dolů. Ale o tom až příště, koukněte na další obrázky do galerie a zůstaňte naladěni.

Proč se tu nic neděje...?

     Bohužel je to tak. Není to snad tím, že bychom usnuli v dění kolem starých aut a cestování s nimi, ale bohužel nezbývá času ke spravování našeho blogu. Ovšem jak jen to bude možné, alespoň souhrnně přineseme reportáž o uplynulém roce plném zajímavých událostí... věru je se na co těšit.

     A jen jako dokreslujicí obrázek je zde zachycena momentálně probíhající výměna motoru na Modrým.

Brzy s dalšími zprávami, Váš Coffee Garage Team.

26. - 28.6. 2015; Vzduchařské srocení na Gazárce

     A tak jsem to nestihl... Dříve než příspěvek z Gazárky, měl tu už viset první technický report, který by zlehka napověděl, proč to tu zdánlivě stojí bez pohybu... nu, slibuju, polepším se.

     Ale teď už k tématu. Blížil se konec června a s ním již tradiční setkání starých Volkswagenů na Gazárce, přesněji těch vzduchem chlazených a nejen Volkswagenů, nejvíce zastoupených brouky, ale i vozů značky Porsche, které se vzducháči od VW pojí společné začátky, resp. postava konstruktéra Ferdinanda Porsche, který je duchovním otcem brouka, ze kterého první vozy samostatné značky Porsche konstrukčně vycházejí. Ale o historii až někdy jindy.
     Byl před námi víkend plný pohody ve společnosti přátel, ať už starých známých, či nových a jejich nejrozličnějších vozů. Sešli se tu brouci, transportery – zejména T2, což je druhá generace, původní dodávky s půleným předním sklem a výrazným šípem na předním čele. I tato „ponorka,“ jak se jim lidově říká se zde ukázala a hned ve dvou provedeních. Jako dodávka pro přepravu osob a jako valník. T2, neboli kulaťák, je známější v provedení s náhradním kolem na čele, a T3 je pak poslední provedení Transporteru, které ještě zastihla éra vzduchem chlazených motorů. Od roku 1982 nebo 83‘ se do nich montovaly už jen výhradně vodou chlazené pohonné jednotky. A to je také důvod, proč kluci ze slovenského klubu „Aircooled Maniacs West Slovakia“ trpí na svém vzduchařském srazu vodou chlazené kousky. Kromě těch se tu ještě ukázala jedna buggy, postavená na základu podvozku s motorem a převodovku z brouka a pak i dva kousky Porsche. To první byla černá replika modelu 356 A Speedster a druhé byla červená 944, která již patří k modelům z let osmdesátých s vodou chlazeným motorem, jež dovezl Johnny, který pak pomáhal během spanilé jízdy jako rychlá spojka a mobilní uzávěra křižovatek k průjezdu této pestrobarevné kolony starých vozů.

     Sraz začínal zvolna v pátek 26. června postupným najížděním posádek do kempu. První roztápění grillů, povídání nejen o všech ozubených kolečkách a degustování nejrozličnějších dovezených kapalin a pochutin. V sobotu se pak většina z nás rychle dala do pucu a seřadili se k třiceti kilometrové vyjížďce do nedaleké Skalice, kde nás čekala prohlídka kostela (...) v rohu náměstí, na kterém jsme zaparkovali a tím ho skoro celé zabarvili našimi auty. Poutavá prohlídka doplněná přiměřeným výkladem průvodců a ukázkou nejen krypty v podzemí, ale i skladby zahrané na zdejší cenné varhany a už míříme do „pizzerie“... takového fastfoodového okýnka s nejlepší pizzou široko daleko... alespoň podle mne!

     Pohodová jízda zpátky do kempu, navázání hovorů v místech, kde byly na krátkou chvíli přerušeny, i relaxu v těchto písčitých končinách. Do toho soutěž v hodu starterem a pro děti ve střelbě ze vzduchovky s navazujícím slavnostním vyhlášením výsledků o nejhezčí auto srazu, nevzdálenějšího účastníka (zde to bylo těsné a i když Klemen přijel se svojí T1 až z Ljublaně ve Slovinsku, byl poražen asi o 10 kilometrů od jednoho účastníka ze samotného východu Slovenska). A ještě kategorie nejstarší auto a nejmladší účastník, což bych Lískošovic Mikuláš se svými 7 měsíci.

     Neděle je pak už zas ve znamení postupného odjezdu a tak jsme někdy před polednem také sbalili svých pět švestek a pomalu vyrazili zpátky do Jeseníku s krátkou zastávkou na skalách v Moravském Krasu.

     Popravdě víc asi zaujmou obrázky než sáhodlouhý popis takového jednoho červnového víkendu při příležitosti 21. června, jako dne vzduchem chlazených VW a Porsche... a tak se koukněte do galerie na další a příští rok třeba ve Skalici na náměstí naviděnou...